Jiří Suchý oslavil osmdesátku, ale rozhodně neskládá ruce do klína. Pracuje ostošest, píše, hraje, zpívá, režíruje, maluje… Jedna ze skutečných legend československé kultury neví, kam dřív skočit. Supraphon přišel s famózním dárkem pro příznivce Semaforu. Vydal komplet jedenácti CD obsahující prvních deset alb Semaforu, které jsou navíc doplněny řadou bonusů a speciálním CD raritních nahrávek. Pochopitelně, že jde především o písničky Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Kolekce jich obsahuje neuvěřitelných 275!



Asi jste toho teď, kolem svých kulatých narozenin, měl dost, je to tak?
Je to tak a musím říct, že už toho mám všeho dost. Nejsem typ, který by takové věci příliš prožíval a tak jsem rád, že už je to za mnou.

Bylo to podobné u vašich šedesátin či sedmdesátin?
Vidíte, to si ani nepamatuji, skutečně to příliš neprožívám. Ale něco si přesto vybavuji: když mi bylo sedmdesát, dopřál jsem si v divadle dárek – uspořádal jsem koncert z písniček, které mě baví zpívat, a ostatní se na to museli dívat. A teď, u příležitosti osmdesátin, jsem si to zopakoval.

Když vám bylo padesát, asi to pro vás nebylo příliš radostné období…
Nebylo, ale všechno pro mě mělo svůj význam. Nelituji ničeho, i těžké doby můžou být pro člověka v lecčems inspirativní.

Kolik jste poskytl okolo svých nynějších kulatých narozenin rozhovorů?
Nemám to spočítané, ale bylo jich skutečně hodně…

Věra Chytilová svého času poskytla svůj nejkratší rozhovor: po první otázce řekla ptajícímu se novináři „ven!“ Stalo se vám někdy něco podobného?
Já jsem nic takového nikdy neudělal, ale Jiří Šlitr ano. Pamatuji se, že jednou k nám do šatny přišla taková velmi energická, suverénní dívka; první otázka, kterou položila, zněla: který z vás vlastně skládá hudbu a který píše texty? A Jiří Šlitr řekl: tak tohle jste si, slečno, snad mohla zjistit předem! A rozloučil se s ní.

Supraphon vydal komplet jedenácti CD s názvem Léta šedesátá, základem deseti z nich jsou původní černé desky. Asi jste byli v 60. letech minulého století vydáváni poměrně hodně, je to tak?
Ano. Supraphon to sečetl a zjistil, že do dnešního dne, ovšem většina z toho byla v 60. letech, bylo vydáno a prodáno 2.300.000 zvukových nosičů. To je dost, ne?

O to větší náraz byly asi různé zákazy v 70. letech…
Doba byla těžší, musel jsem se o sebe postarat. Do sdělovacích prostředků, rádia ani televize, jsem nemohl, a tak jsme s Jitkou Molavcovou objížděli různé kulturáky, kluby mládeže a tak dál; ale bylo to taky hezké.

Kolik zpěváků (když nepočítáme vás a Jiřího Šlitra) zpívalo vaše písničky?
To se těžko počítá. S Jiřím Šlitrem jsme spolu napsali asi tři sta písniček, spousta z nich se rozběhla do světa, brali si je i jiní zpěváci. Netroufnu si ani odhadnout, kolik takových zpěváků bylo. U nás v divadle – hrubým odhadem – asi tak deset, ale pak se, jak říkám, rozběhly ty písně dál a dál.

Jiří Šlitr se vyznačoval specifickým hlasem a zpěvem; líbily se vám?
Já to miloval! Jiří Šlitr postavil svoji postavu na absolutní nemohoucnosti. Hrál totálního diletanta, který se vecpal do šoubyznysu, a na tom si zakládal. Časem samozřejmě získával praxi a mohl svůj herecký i pěvecký rejstřík rozšířit, ale věděl, že by to pro něj byla vlastně ztráta. Že je zapsaný v povědomí lidí jako ten „snaživej neschopnej“. A toho hrál výjimečně.

Mám pocit, že krásně dohromady šly i vaše hlasy…
Je to pravda, i když jsme to původně takhle neplánovali. Ukázalo se ale, jak krásně se to všechno doplňuje v krásném kontrapunktu: buřinka s girarďákem, tedy naše klobouky, podobné to bylo i s našimi hlasy a možná tak trochu i s naší vizuální stránkou.

Jaký byl Jiří Šlitr na jevišti?
První roky jsem ho považoval za neschopného jakékoliv herecké akce, i on sám se tomu zezačátku hodně bránil. U hry Člověk z půdy jsme ho nemohli dostat ani na děkovačku. Jako s hercem jsem s ním tedy už ani nepočítal. Velké překvapení pro mě proto bylo, když za mnou jednou přišel a řekl: napiš mi do Jonáše roli! Koukal jsem jako blázen! Když jsme pak zkoušeli, myslel jsem si, že je to beznadějné. Pak ale přišla premiéra a s lidmi to šíleně zamávalo. Řekl jsem si: ejhle, zrodil se komik!

Vy sám občas shazujete své vlastní herectví!
To není nemístná skromnost, mě hnali i od ochotníků! Já jsem se začínal prosazovat v ochotnických souborech, ale pokaždé mi po dvou, třech zkouškách řekli, abych už nechodil. Byl jsem absolutní antitalent. Ale moje touha hrát divadlo a dělat ho po svém byla tak veliká, že jsem si to vydupal ze země. Dnes už hraju divadlo tak, že je mi i občas rozumět a nevrážím na jevišti do kolegů. Plnohodnotný herec ovšem nejsem, umím totiž hrát jenom sám sebe.

Nový supraphonský komplet má krásně vybavený booklet se spoustou historických zajímavostí.
To je práce šéfa našich webových stránek Lukáše Berného a paní producentky ze Supraphonu Nadi Dvorské. A musím vám říct, že Lukáš je daleko větší znalec přes Semafor než já. Dokonce mě několikrát usvědčil z omylu, stalo se, že jsem si nějakou událost špatně pamatoval a on to uvedl na pravou míru. Je fajn někoho takového mít. A představte si, že je to kluk, kterému je teprve třicetdva let!

Krásné jsou i obaly jednotlivých cédéček kompletu: jsou to vlastně repliky obalů původních černých desek…
To je ohromně roztomilé, tyhle miniaturky původních papírových obalů. Trošku mě u toho přepadá nostalgie. Když přebírám ty zmenšené LP, ty malé obaly, které jsem kdysi vydal jako velké, dojímá mě to. Je to ale nostalgie velice něžná, nikoliv ubrečená.

Jedenácté CD kompletu Léta šedesátá obsahuje vzácné rarity, například Sardinku, první písničku, kterou jste kdy nahrál na desku – bylo to v roce 1949. Měl jste u toho nahrávání trému?
Obrovskou! Nahrávka proběhla ve studiu AR, které sídlilo v Lucerně, někde úplně nahoře, snad v 6. patře, pokud si to dobře pamatuji. Tam si za 36 korun člověk mohl nahrát cokoliv a oni mu to tam hned vyryli – nikoliv vylisovali, to se nelisovalo, vznikl vždy pouze jeden exemplář. A já jsem si ten svůj hned začerstva odnesl domů. Na to nahrávání si dobře vzpomínám: měl jsem tam tenkrát takové malé banjo, vlastně ukulele ve tvaru banja, na to jsem hrál a třesoucím se hlasem jsem písničku zpíval. Když si ji dnes pouštím, říkám si: už jsou tam náznaky toho, že bych mohl být jako textař dobrý… Je to rytmizovaný text, samozřejmě silně ovlivněný Voskovcem a Werichem.

Jiří Voskovec vás prý dlouho neměl rád; proč?
Nevím. My jsme si často psali a ty dopisy byly velmi vlídné, byl gentleman nedával mi to, takříkajíc, sežrat. Že mě neuznává jsem zjistil až ve chvíli, kdy knižně vyšla korespondence Voskovce a Wericha. Fakt je ale zase ten, že po návštěvě Jana Wericha v New Yorku na mě Voskovec dost změnil názor, dokonce mi i napsal velice překvapivě pochvalný dopis. Jestliže původně říkal, že texty psát neumím, že jsou jenom slabým odvarem z Nezvala, tak potom to vzal zpět ve svých dopisech mi dokonce sděloval, že jsem velký básník. Což bych si měl vlastně dát za rámeček.

Dotklo se vás ono přirovnání s odvarem z Nezvala?
Nejsem urážlivý člověk a tak nemůžu říct, že by se mě to dotklo. Spíš mě to překvapilo, poněvadž jiní kolem mě tvrdili něco jiného. Když jsem ale četl zmíněnou knihu s korespondencí V + W, viděl jsem, že se mu nezavděčil téměř nikdo. Proč bych tedy zrovna já měl?

Mluvili jsme o tom, že jste začínal s banjem; později jste je ale odložil, s Akord clubem jste hrál na basu. Brnknete si dnes ještě někdy na banjo?
Určitě si někdy brnknu. Od banja jsem upustil proto, že jsem se na ně vlastně nikdy pořádně nenaučil. To chce čas a já jsem ho neměl. Často jsem tím trpěl, rád bych tenhle nástroj ovládal dobře. Zahraji tedy pár jednodušších písniček, to se můžu doprovodit, ale abych odvedl práci vynikajícího banjisty, na to jsem se nezmohl. Proto dnes banjo tak trochu zanedbávám. Doma si, jak říkám, občas zabrnkám, ale abych byl dobrý, musel bych hrát aspoň dvě hodiny denně. A to mi není dáno. Ale pozor: v naší poslední hře hraju na housle!

Pouštíte si někdy hodiny pozpátku? Nebo jinak: ohlížíte se do minulosti?
Do minulosti se ohlížím docela rád. Otevřu si třeba album fotografií z mého útlého dětství, z doby, kdy mi byly tři, čtyři, pět… vezmu si lupu a prohlížím si zařízení interiérů, které jsem před pětasedmdesáti lety obýval. Říkám si u toho: jé, tadyhleten obrázek si pamatuji, a tady byla tahle soška, a tady ten polštář s vyšitou kočičkou jsem si dával pod hlavu! Takhle se probírám fotografiemi a děsně mě to baví – člověk se najednou vrátí o více než půlstoletí nazpátek. Je to zvláštní druh zábavy, který si občas dopřeji.

Probíráte se i svými starými diáři?
Diáře si schovávám od 60. let minulého století, mám je doma v krabici, ale zatím jsem se jimi neprohraboval. Vždycky si říkám: až budu stár, třeba si k nim sednu (například až zase budu něco psát, byť už jsem napsal takových memoárů!); třeba v nich při té příležitosti něco zajímavého objevím…

… a které by třeba nevěděl ani pan Berný!
No určitě!

Kam by, podle vašeho názoru, měly ty diáře přijít – odkážete je do Památníku národního písemnictví, Muzea populární hudby či do nějakého oddělení písemností Národní galerie?
Vidíte, mě vůbec nenapadlo, že by o ně měl někdo zájem. Myslel jsem si, že bych je odkázal do stoupy; když ale myslíte, zamyslím se, kam je odkážu. Zatím jsem se touhle myšlenkou nezaobíral.

Supraphon