Se soukromím neobchoduju
10.03.2013 Filed in: Články
Luboš Pospíšil začínal ve vokální skupině CK Vocal v 70tých letech, a když se čas přehoupl do dalšího desetiletí, dal se na sólovou dráhu. Jeho prvním singlem z roku jednaosmdesát byla „Kráska v nesnázích“, následovalo debutové album s názvem „Tenhle vítr jsem měl rád“. Ke druhému albu už dal dohromady kapelu 5P, se kterou (s částečně se obměňující sestavou) hraje dodnes, pokud nejezdí po klubech v duu s kytaristou nebo sám. Má za sebou devět alb, to poslední je na světě od loňska a jmenuje se „Chutnáš po cizím ovoci“. Když si zvyknete na jeho ojedinělý dramatický tenor, odhalíte netuctové poetické písničky, na kterých se Luboš podílí jako autor hudby a které mu textují jeho stálí veršotepci – především Pavel Šrut a Jan Sahara Hedl. Po rockově písničkářském nebi kráčí trochu sveřepě nedotčený ničím jiným než klasickým bigbítem a já jen poznamenám, že jej mám nejraději v těch intimnějších „našeptávandách“. Luboš Pospíšil je vystudovaný pedagog v oboru matematika a zeměpis, ale podle jeho slov nikdy neučil. Rodák z moravského Jeseníku bydlí dnes s rodinou u Kutné Hory a kromě muziky rád vaří a jezdí na kole. S rozhovorem mi technicky pomáhal Pospíšilův spoluhráč Ondřej Fencl, kterého kromě kapely 5P můžete znát i z jiných hudebních formací.
Když zadám do vyhledávače tvé jméno a nahlédnu do internetové encyklopedie, dozvím se, že zpíváš pop a rock´n´roll. Souhlasíš bez výhrad?
Jestli jsem pop nebo rock, není nijak důležité. Lidé to neřeší. Nejdou na pop nebo folk. Jdou například na R.E.M. nebo na Buty. C&K Vocal se třeba pohyboval na hraně folku, rocku, blues, jazzu, či klasické hudby. S tím také souvisely pro posluchače výpravné, pro režim konfliktní a často nepřijatelné texty. Já jsem ve svých projektech tento balanc „na hraně“ snad do určité míry udržel. A někdy vlídná, jindy neústupná poezie Pavla Šruta komunikaci s publikem, myslím, ještě posílila (s textovou komisí se to ovšem často nesnoubilo).
Jak bys přiblížil svoji poslední desku „Chutnáš po cizím ovoci“ (2011) a potažmo svou hudbu obecně někomu, kdo ji moc nezná?
Jednotící téma CD „Chutnáš po cizím ovoci“ se na desce objevuje spíš v písních Stále jsme to my nebo Nenápadné teď, které otextoval Jan Sahara Hedl. A vlastně i v naší společné písničce s Ondrou Fenclem Srpnový prstoklad… To téma je o tom, jací jsme byli kdysi a jací jsme teď, co se mění a co zůstává. Dál bych se k obsahu písniček nevyjadřoval, protože souhlasím s názorem, že poezie a obrazy se moc nemají vysvětlovat.
Kdo je autorem sloganu „Chutnáš po cizím ovoci“?
Autorem většiny textů na desce včetně tohoto je opět Pavel Šrut. Nakonec jsme podle téhle písničky pojmenovali celé album… Cítil jsem návaznost na dřívější poetické tituly typu A nestřílejte na milence, Můžem si za to oba, či Příznaky lásky. Žádná složitost ani rafinovanost v tom tedy není.
„Málokdy si něco pustím“. Není to chyba? Kvůli inspiraci, neustrnutí na místě? Zřejmě to souvisí s tím, jak často hraješ, ne? A pokud prozradíš, že máš rád ticho, nebudeš jediný muzikant, který to tvrdí.
Bývaly doby, kdy dominovalo až podezřelé ticho a člověk vyhledával reprodukovanou muziku, zejména pořádně nahlas. Dnes téměř všude tzv. „něco hraje“. V klubu, v obchodě, v hospodě… Proto se snažím, pokud možno, se zvukem šetřit; poslouchat jaksi cíleně, hledat poslechy, které mne mohou snad ještě obohatit. Co se týče hraní, máme tak padesát koncertů do roka s kapelou 5P, dalších zhruba padesát je pak sólově nebo v duu. Dá se to zvládnout.
Co ti dnes chybí z toho, co jsi zažíval s kapelou C&K Vocal? Bylo ti kolem dvaceti, ta doba pro tebe musí být nezapomenutelná. Nedávnou minulostí byla šedesátá léta, kdy tehdejším Československem prosvištěl čerstvý vítr, než na jejich konci přišla „vojska spřátelených armád“. Mimochodem, taky tě pak někdo nutil, abys podepsal, že souhlasíš s „internacionální pomocí“? Jak neskutečně to dnes zní!
Já jsem druhou polovinu šedesátých let prožil rozhodně naplno. Gymnázium, divadlo, poezie, bigbít, okupace, začátek normalizace… (Že by nostalgie?). Spolupráci s C&K Vocal spojuji spíš s roky 1970–71. Tehdy jsem neměl představu o tom, jaká by měla být moje role ve vokálním tělese. Byl jsem většinou doprovodným kytaristou a příležitostným zpěvákem. Vývoj naštěstí nasměroval C&K Vocal od spirituálu k vokální tvorbě, pro tehdejší dobu moderní, aranžérsky náročné a pro mě mnohem přitažlivější. Navíc, texty jasně signalizovaly, že tihle lidi nemají v plánu se s komunistickým režimem kamarádit – z čehož vznikaly problémy. Téma „internacionální pomoci“ jsem si vytrpěl při studiu na ústecké pedagogické fakultě. Jak šel čas, začal jsem pak taky dostávat nabídky typu Festival politických písní Sokolov. Musím říct, že Ladislav Kantor coby šéf C&K Vocal tyto situace řešil výborně. Vždy, když bylo potřeba, „nutně mě potřeboval“ například do Košic… A tak jsem se Sokolova nikdy nezúčastnil.
Když obecně řekneš, že nevzpomínáš, že se nebabráš v minulosti, tak to trochu odporuje duchu písniček, které zpíváš, nebo se mýlím?
Pravda je taková, že v minulosti se docela „babrám“. Tím myslím zejména soukromí. Nejsem ale bulvární typ, se soukromím neobchoduju. Co se týče hudby, moc nerozebírám, co bylo dobře, co špatně, co šlo udělat jinak. Spíš mě opravdu zajímá, co se ještě udělat dá.
Uživit se jen muzikou je nelehké. Pracoval jsi údajně i v reklamě. Čeho konkrétně se ta práce týkala? Bavilo tě to?
Řada muzikantů dneska pracuje v reklamkách – tohle ale nebyla klasická reklamní agentura. Byl jsem součástí velmi zajímavého, kreativního týmu (spolu s Fanánkem ze Tří sester, Robertem Nebřenským z Vltavy a dalšími), který zpracovával na zakázku určitá témata. Bavilo mě to a jsem rád, že jsem to absolvoval – nashromáždil jsem si tam materiál, který v současné době využívám pro spolupráci s kamarádem Karlem Klosem jako náměty pro kreslený humor. Karel hrál v začátcích C&K Vocal na doprovodnou kytaru, dnes je známým kreslířem pod značkou Mikl. Náš tandem nazýváme PokloP a nedávno nám vyšla první knížka.
V rozhovorech s tebou se často objevuje slovo skepse, skeptický, třeba když je řeč o nových a nejnovějších technologiích. Mohl bys upřesnit, jak vidíš tu horší stránku mediálních vymožeností?
Já si myslím, že jsem docela optimista. Problém je v tom, že důvodů k optimismu není mnoho. Právě tak to je s „moderními“ technologiemi. Nedávno jsem byl u počítačové grafiky, kterou se realizovaly architektonické projekty. Jednoduše něco fantastického. Nepochybuji, že v celé řadě lidských činností jsou takové novinky zcela pozitivní. Pak je tu ale bohužel i ta odvrácená strana, která v sobě obsahuje mimo jiné jednoduchou zneužitelnost oněch technologií.
Někde jsi mluvil o maximálně deseti procentech natolik kulturních lidí u nás v Česku, kteří chodí na muziku pro muziku, opravdu je zajímá divadlo, filmy. Cítím to od tebe jako nadsázku, ale hypoteticky – co těch zbývajících devadesát procent?
Zvětšuje se už tak početná skupina lidí, které nezajímá vůbec nic. Někteří pořadatelé koncertů tvrdí, že deset procent je příliš, že realita je ještě horší a alarmující, že chodí tzv. „pořád stejný lidi“. A to jsou právě ti, kteří opravdu navštěvují divadla, kina, koncerty, vernisáže… A kteří čtou. Jsou prostě přirozeně kulturní.
Pak je tady většina – masa, která tuto přirozenou kulturnost nemá, ale která se při cíleném oslovení může „kulturně“ zachovat. To jsou lidi, kteří zajišťují návštěvnost vynáborovaným, postradatelným muzikálům, chodí na travesti show, ochotně poslouchají komerční rádia, kde jim tvrdí, že právě tento formátu vyhovující hit je přesně to, co potřebují slyšet asi 20 000 krát za rok… A kteří mohou překvapivě zaplnit halu na koncertě Nohavici, nebo očekávatelně na discu Michala Davida. Bylo by fajn, kdyby byl u nás vkus opřen podobně jako na ostrovech o Beatles a Rolling Stones…
Ze začátku osmdesátých, kdy jsi začínal sólovou kariéu, mi zůstala v paměti písnička Kráska v nesnázích, snad jeden z tvých prvních hitů. Máš za ta léta svoji oblíbenou píseň, nebo takovou, se kterou se osobně hodně ztotožňuješ?
Kráska v nesnázích je jeden z mých oblíbených kousků. Krásná je hudba Petra Skoumala i text Pavla Šruta, vlastně báseň dle předlohy Roberta Gravese. Ve stejnojmenném filmu se, bohužel, písnička objevila v jaksi nešťastné hudební podobě.
Texty si píšeš jen výjimečně, přestože jim jistě přikládáš váhu. Napadá tě téma, něco, o čem jsi ještě nezpíval a rád bys?
Jako textař hodlám nadále setrvat pouze u jednotlivostí, protože cítím, že v některých jiných kulturních aktivitách mohu být prospěšnější.
Jak se ti žije u Kutné Hory? Co tvá rodná Morava, jezdíš často za příbuznými?
U Kutné Hory dobrý a Morava taky. Hrajeme tam skoro stejně často jako v Čechách.
Tvé nejbližší plány s muzikou?
Hrajeme a hrajeme, propagujeme novou desku „Chutnáš po cizím ovoci“, teď přišel nový, svěží impuls v podobě nového kytaristy Mirka Linharta… Jezdíme od Šumavy k Tatrám, seznam koncertů je na www.lubospospisil.cz. Přijďte se podívat a hlavně se mějte fajn.
Jestli jsem pop nebo rock, není nijak důležité. Lidé to neřeší. Nejdou na pop nebo folk. Jdou například na R.E.M. nebo na Buty. C&K Vocal se třeba pohyboval na hraně folku, rocku, blues, jazzu, či klasické hudby. S tím také souvisely pro posluchače výpravné, pro režim konfliktní a často nepřijatelné texty. Já jsem ve svých projektech tento balanc „na hraně“ snad do určité míry udržel. A někdy vlídná, jindy neústupná poezie Pavla Šruta komunikaci s publikem, myslím, ještě posílila (s textovou komisí se to ovšem často nesnoubilo).
Jak bys přiblížil svoji poslední desku „Chutnáš po cizím ovoci“ (2011) a potažmo svou hudbu obecně někomu, kdo ji moc nezná?
Jednotící téma CD „Chutnáš po cizím ovoci“ se na desce objevuje spíš v písních Stále jsme to my nebo Nenápadné teď, které otextoval Jan Sahara Hedl. A vlastně i v naší společné písničce s Ondrou Fenclem Srpnový prstoklad… To téma je o tom, jací jsme byli kdysi a jací jsme teď, co se mění a co zůstává. Dál bych se k obsahu písniček nevyjadřoval, protože souhlasím s názorem, že poezie a obrazy se moc nemají vysvětlovat.
Kdo je autorem sloganu „Chutnáš po cizím ovoci“?
Autorem většiny textů na desce včetně tohoto je opět Pavel Šrut. Nakonec jsme podle téhle písničky pojmenovali celé album… Cítil jsem návaznost na dřívější poetické tituly typu A nestřílejte na milence, Můžem si za to oba, či Příznaky lásky. Žádná složitost ani rafinovanost v tom tedy není.
„Málokdy si něco pustím“. Není to chyba? Kvůli inspiraci, neustrnutí na místě? Zřejmě to souvisí s tím, jak často hraješ, ne? A pokud prozradíš, že máš rád ticho, nebudeš jediný muzikant, který to tvrdí.
Bývaly doby, kdy dominovalo až podezřelé ticho a člověk vyhledával reprodukovanou muziku, zejména pořádně nahlas. Dnes téměř všude tzv. „něco hraje“. V klubu, v obchodě, v hospodě… Proto se snažím, pokud možno, se zvukem šetřit; poslouchat jaksi cíleně, hledat poslechy, které mne mohou snad ještě obohatit. Co se týče hraní, máme tak padesát koncertů do roka s kapelou 5P, dalších zhruba padesát je pak sólově nebo v duu. Dá se to zvládnout.
Co ti dnes chybí z toho, co jsi zažíval s kapelou C&K Vocal? Bylo ti kolem dvaceti, ta doba pro tebe musí být nezapomenutelná. Nedávnou minulostí byla šedesátá léta, kdy tehdejším Československem prosvištěl čerstvý vítr, než na jejich konci přišla „vojska spřátelených armád“. Mimochodem, taky tě pak někdo nutil, abys podepsal, že souhlasíš s „internacionální pomocí“? Jak neskutečně to dnes zní!
Já jsem druhou polovinu šedesátých let prožil rozhodně naplno. Gymnázium, divadlo, poezie, bigbít, okupace, začátek normalizace… (Že by nostalgie?). Spolupráci s C&K Vocal spojuji spíš s roky 1970–71. Tehdy jsem neměl představu o tom, jaká by měla být moje role ve vokálním tělese. Byl jsem většinou doprovodným kytaristou a příležitostným zpěvákem. Vývoj naštěstí nasměroval C&K Vocal od spirituálu k vokální tvorbě, pro tehdejší dobu moderní, aranžérsky náročné a pro mě mnohem přitažlivější. Navíc, texty jasně signalizovaly, že tihle lidi nemají v plánu se s komunistickým režimem kamarádit – z čehož vznikaly problémy. Téma „internacionální pomoci“ jsem si vytrpěl při studiu na ústecké pedagogické fakultě. Jak šel čas, začal jsem pak taky dostávat nabídky typu Festival politických písní Sokolov. Musím říct, že Ladislav Kantor coby šéf C&K Vocal tyto situace řešil výborně. Vždy, když bylo potřeba, „nutně mě potřeboval“ například do Košic… A tak jsem se Sokolova nikdy nezúčastnil.
Když obecně řekneš, že nevzpomínáš, že se nebabráš v minulosti, tak to trochu odporuje duchu písniček, které zpíváš, nebo se mýlím?
Pravda je taková, že v minulosti se docela „babrám“. Tím myslím zejména soukromí. Nejsem ale bulvární typ, se soukromím neobchoduju. Co se týče hudby, moc nerozebírám, co bylo dobře, co špatně, co šlo udělat jinak. Spíš mě opravdu zajímá, co se ještě udělat dá.
Uživit se jen muzikou je nelehké. Pracoval jsi údajně i v reklamě. Čeho konkrétně se ta práce týkala? Bavilo tě to?
Řada muzikantů dneska pracuje v reklamkách – tohle ale nebyla klasická reklamní agentura. Byl jsem součástí velmi zajímavého, kreativního týmu (spolu s Fanánkem ze Tří sester, Robertem Nebřenským z Vltavy a dalšími), který zpracovával na zakázku určitá témata. Bavilo mě to a jsem rád, že jsem to absolvoval – nashromáždil jsem si tam materiál, který v současné době využívám pro spolupráci s kamarádem Karlem Klosem jako náměty pro kreslený humor. Karel hrál v začátcích C&K Vocal na doprovodnou kytaru, dnes je známým kreslířem pod značkou Mikl. Náš tandem nazýváme PokloP a nedávno nám vyšla první knížka.
V rozhovorech s tebou se často objevuje slovo skepse, skeptický, třeba když je řeč o nových a nejnovějších technologiích. Mohl bys upřesnit, jak vidíš tu horší stránku mediálních vymožeností?
Já si myslím, že jsem docela optimista. Problém je v tom, že důvodů k optimismu není mnoho. Právě tak to je s „moderními“ technologiemi. Nedávno jsem byl u počítačové grafiky, kterou se realizovaly architektonické projekty. Jednoduše něco fantastického. Nepochybuji, že v celé řadě lidských činností jsou takové novinky zcela pozitivní. Pak je tu ale bohužel i ta odvrácená strana, která v sobě obsahuje mimo jiné jednoduchou zneužitelnost oněch technologií.
Někde jsi mluvil o maximálně deseti procentech natolik kulturních lidí u nás v Česku, kteří chodí na muziku pro muziku, opravdu je zajímá divadlo, filmy. Cítím to od tebe jako nadsázku, ale hypoteticky – co těch zbývajících devadesát procent?
Zvětšuje se už tak početná skupina lidí, které nezajímá vůbec nic. Někteří pořadatelé koncertů tvrdí, že deset procent je příliš, že realita je ještě horší a alarmující, že chodí tzv. „pořád stejný lidi“. A to jsou právě ti, kteří opravdu navštěvují divadla, kina, koncerty, vernisáže… A kteří čtou. Jsou prostě přirozeně kulturní.
Pak je tady většina – masa, která tuto přirozenou kulturnost nemá, ale která se při cíleném oslovení může „kulturně“ zachovat. To jsou lidi, kteří zajišťují návštěvnost vynáborovaným, postradatelným muzikálům, chodí na travesti show, ochotně poslouchají komerční rádia, kde jim tvrdí, že právě tento formátu vyhovující hit je přesně to, co potřebují slyšet asi 20 000 krát za rok… A kteří mohou překvapivě zaplnit halu na koncertě Nohavici, nebo očekávatelně na discu Michala Davida. Bylo by fajn, kdyby byl u nás vkus opřen podobně jako na ostrovech o Beatles a Rolling Stones…
Ze začátku osmdesátých, kdy jsi začínal sólovou kariéu, mi zůstala v paměti písnička Kráska v nesnázích, snad jeden z tvých prvních hitů. Máš za ta léta svoji oblíbenou píseň, nebo takovou, se kterou se osobně hodně ztotožňuješ?
Kráska v nesnázích je jeden z mých oblíbených kousků. Krásná je hudba Petra Skoumala i text Pavla Šruta, vlastně báseň dle předlohy Roberta Gravese. Ve stejnojmenném filmu se, bohužel, písnička objevila v jaksi nešťastné hudební podobě.
Texty si píšeš jen výjimečně, přestože jim jistě přikládáš váhu. Napadá tě téma, něco, o čem jsi ještě nezpíval a rád bys?
Jako textař hodlám nadále setrvat pouze u jednotlivostí, protože cítím, že v některých jiných kulturních aktivitách mohu být prospěšnější.
Jak se ti žije u Kutné Hory? Co tvá rodná Morava, jezdíš často za příbuznými?
U Kutné Hory dobrý a Morava taky. Hrajeme tam skoro stejně často jako v Čechách.
Tvé nejbližší plány s muzikou?
Hrajeme a hrajeme, propagujeme novou desku „Chutnáš po cizím ovoci“, teď přišel nový, svěží impuls v podobě nového kytaristy Mirka Linharta… Jezdíme od Šumavy k Tatrám, seznam koncertů je na www.lubospospisil.cz. Přijďte se podívat a hlavně se mějte fajn.
Karel Markytán.
