Kde končí sen a začíná hudba
15.01.2011 Filed in: Články
TARA FUKI
Dvě konzervatoristky, dvě cella, dva hlasy. Skladby beze slov, zhudebněné básně i vlastní texty v polštině, to je Tara Fuki. Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz se hudbě věnují odmalička, setkaly se během studií hudební vědy, daly se dohromady a letos slaví deset let existence dua. Píše se o nich jako o jednom z nejoriginálnějších uskupení na české scéně a během společného hraní posbíraly ocenění Akademie populární hudby v kategoriích Alternativa-World music a Objev roku za rok 2001 a v kategorii World music za rok 2007. Od samých počátků úspěšně koncertují i mimo Česko, odehrály stovky koncertů ve Francii, zahrály si v sálech po celé Evropě i ve Střední Americe.
V tomto výčtu je také dobré nezatajit účast dua – jako první tuzemské kapely - na hudebním veletrhu Womex v Seville před třemi lety. Čerstvě jim vychází novinka Sens, jejich čtvrté album, které by se dalo charakterizovat jako intimní a křehké. A snové. Jestli chcete snít s nimi, poslouchejte je v noci a ne jen jednou. Jejich hudba vám nezastoupí cestu. Musíte jít za ní a objevovat ji. Stojí to za to.
Jak album přicházelo na svět? Tvořilo se těžce, nebo to šlo jako po másle?
Dorota: Některé písničky vznikaly během tří let, v období po albu Auris, takže měly dost času žít koncertní život a dozrát, některé vznikly docela krátkou dobu před nahráváním. Je možné, že je ještě nějaké změny čekají, no a další jsou ve fázi vzniku… Tím jsem vlastně chtěla říci, že to šlo přirozeně.
Andrea: Máme svoje přirozené pomalé tempo, které je dáno okolnostmi. Vidíme se málo, ale zato intenzívně. Zřejmě bychom už vydaly více desek, kdybych zůstala v ČR, ale bereme to tak, jak to je. A naštěstí na nás nikdo komerčně netlačí, takže nemusíme plnit žádné vražedné smlouvy. Do studia jdeme až v momentu, kdy cítíme, ze už je potřeba věci nahrát, abychom se mohly vydat někam jinam… jedna etapa uzavřena.
Během poslechu vašeho nového alba a některých skladeb zvlášť (Tobě, Moment) mě napadlo: hudba k filmu. Nevadí vám to?
Dorota: Vůbec ne. Zrovna skladby Tobě a Moment jsou improvizace.
Andrea: Nevadí, spíš naopak, beru to jako kompliment.
Braly byste zakázku na filmovou hudbu? A pro jakého režiséra nejraději?
Dorota: Určitě. Měla jsem příležitost spolupracovat na filmu mladé režisérky Marty Novákové. Byla to krásná zkušenost. Mám spoustu oblíbených režisérů, ale konkrétně vlastně nevím. Spíš by záleželo na tom, jaký by to byl film. Určitě ne k nějakému akčnímu snímku.
Andrea: Nejraději pro někoho, kdo by si nás vybral... a určitě by nás to moc bavilo. Zatím tajně sbírám odvahu poslat Sens velikému Almodovarovi. Zdá se mi, že při natáčení Momentu seděl s námi ve studiu, tak by se mu mohl třeba taky líbit... ale nevím, jestli tu odvahu fakt najdu.
Zdá se, že česká alternativa, alespoň podle příležitostí hraní „venku“ je - snad kromě vážné hudby a možná folklóru – nejúspěšnějším vývozním artiklem v muzikantské branži, co myslíte? Potvrzením toho můžou být i další, jako třeba Iva Bittová, Traband, Květy.
Dorota: Je to tak, jak říkáte. Hudba, která je osobitá a originální, má v zahraničí větší úspěch než u nás. Ještě bych doplnila třeba kapelu Dva a ze Slovenska Longital.
Tara Fuki hraje dokonce mnohem víc někde za hranicemi než v Česku, od začátku vaší kariéry tomu tak je, jestli se nemýlím. Po Evropě i dál. Kde vás to chytilo za srdce tak, že byste i zůstaly (Andrea zůstala), nebo se tam aspoň často vracely?
Dorota: Mému srdci nejbližší je Portugalsko, konkrétně Lisabon, ale tam jsme nehrály. Snad jednou se to podaří.
Andrea: Momentálně tam, kde je můj muž a děti, ale neustále vymýšlím, jak bych je přesunula jinam. Zatím na to nejsem dost bohatá, zřejmě.
„Název Tara Fuki k nám přišel ve snu a už s námi zůstal. ...“, tohle někde zaznělo. Snění vám zřejmě není cizí („to, co se v nás odehrává v noci, je úplně jiné a mnohdy i pravdivější než to, co vnímáme ve dne.“) Já se přiznám, že hodně intenzivní sny se mě drží i pár hodin po probuzení. Pokud ovšem nevstávám moc brzo, to si nepamatuji nic. Máte to taky tak? Promítají se i do vaší muziky, necháte si jimi napovídat i v životě?
Dorota: Myslím, že většina lidí to tak má. Kromě snění máme i vnitřní světy, kde je nám dobře. Pro mě je to hudba. Například po koncertě se mě taky drží dlouho, stejně jako ty intenzivní sny.
Andrea: Není úplně jasné, kde končí sen a začíná hudba, a naopak. Stejně tak se mi sny někdy promítají do reality. Ten intenzívní pocit, že tohle už tu jednou bylo ...ano ve snu.
V čem je vám blízký polský básník Krzysztof Kamil Baczyńský? A naznačuje to i vaše pochopení mužského způsobu vidění?
Dorota: Je nám blízký svou poetikou a silou sdělení. Jeho básně jsou velmi inspirativní. Je to zážitek, pročítat si jeho verše, po čase vám začne v hlavě znít hudba.
Andrea: Velikost a vyzrálost jeho díla je neuvěřitelná, obzvláště když si uvědomíme, jak zemřel mladý! Když čtu jeho básně, mám pocit, že je v nich veškerá moudrost a hloubka tisíciletého člověka, který toho spoustu prožil. Mrzí mě, že je u nás docela neznám.
Proč víc polština než čeština?
Dorota: Tím, že moje maminka je polka, polština je mi velmi blízká. Krásně zní.
Andrea: Protože mám polské příjmení, tak mi nikdo nevěří, když zpívám česky.
Jste obě ze severu Moravy a někdy se říká, že je to drsný kraj s drsnými lidmi. Jak to cítíte?
Dorota: Možná takhle působí navenek, ale jsou velmi citliví a otevření.
Andrea: Kraj je nádherný, ale život v něm je drsný... proto možná my ze severu působíme jako drsňáci, ale vevnitř jsme velmi křehcí! Jen nemáme tu nálepku: Fragile!, tak to není moc vidět asi.
Často se v souvislosti s vaší hudbou zmiňuje výraz „ženské nitro“. Jak se vaše nitro zralých děvčat vyrovnává s dilematem kariéra – rodina?
Dorota: Já ještě rodinu nemám, takže nemám ani dilema. Myslím si, že člověk by měl dělat to, co ho naplňuje a činí šťastným.
Andrea: Děti mám ještě malé, ale když vidím, jak rychle rostou, tak je každý moment s nimi drahý. Takže kariéra, co to je?
Máte za sebou čtyři alba, stovky hraní po pódiích všude po světě, na co teď v muzice ještě chcete dosáhnout? Jaká přání jsou před vámi?
Dorota: Přání je pořád stejné. Být v kontaktu s hudbou, s lidmi, umět naslouchat, mít o čem hrát…
Andrea: Hledat tam, kde jsme ještě nehledaly.
V tomto výčtu je také dobré nezatajit účast dua – jako první tuzemské kapely - na hudebním veletrhu Womex v Seville před třemi lety. Čerstvě jim vychází novinka Sens, jejich čtvrté album, které by se dalo charakterizovat jako intimní a křehké. A snové. Jestli chcete snít s nimi, poslouchejte je v noci a ne jen jednou. Jejich hudba vám nezastoupí cestu. Musíte jít za ní a objevovat ji. Stojí to za to.
Jak album přicházelo na svět? Tvořilo se těžce, nebo to šlo jako po másle?
Dorota: Některé písničky vznikaly během tří let, v období po albu Auris, takže měly dost času žít koncertní život a dozrát, některé vznikly docela krátkou dobu před nahráváním. Je možné, že je ještě nějaké změny čekají, no a další jsou ve fázi vzniku… Tím jsem vlastně chtěla říci, že to šlo přirozeně.
Andrea: Máme svoje přirozené pomalé tempo, které je dáno okolnostmi. Vidíme se málo, ale zato intenzívně. Zřejmě bychom už vydaly více desek, kdybych zůstala v ČR, ale bereme to tak, jak to je. A naštěstí na nás nikdo komerčně netlačí, takže nemusíme plnit žádné vražedné smlouvy. Do studia jdeme až v momentu, kdy cítíme, ze už je potřeba věci nahrát, abychom se mohly vydat někam jinam… jedna etapa uzavřena.
Během poslechu vašeho nového alba a některých skladeb zvlášť (Tobě, Moment) mě napadlo: hudba k filmu. Nevadí vám to?
Dorota: Vůbec ne. Zrovna skladby Tobě a Moment jsou improvizace.
Andrea: Nevadí, spíš naopak, beru to jako kompliment.
Braly byste zakázku na filmovou hudbu? A pro jakého režiséra nejraději?
Dorota: Určitě. Měla jsem příležitost spolupracovat na filmu mladé režisérky Marty Novákové. Byla to krásná zkušenost. Mám spoustu oblíbených režisérů, ale konkrétně vlastně nevím. Spíš by záleželo na tom, jaký by to byl film. Určitě ne k nějakému akčnímu snímku.
Andrea: Nejraději pro někoho, kdo by si nás vybral... a určitě by nás to moc bavilo. Zatím tajně sbírám odvahu poslat Sens velikému Almodovarovi. Zdá se mi, že při natáčení Momentu seděl s námi ve studiu, tak by se mu mohl třeba taky líbit... ale nevím, jestli tu odvahu fakt najdu.
Zdá se, že česká alternativa, alespoň podle příležitostí hraní „venku“ je - snad kromě vážné hudby a možná folklóru – nejúspěšnějším vývozním artiklem v muzikantské branži, co myslíte? Potvrzením toho můžou být i další, jako třeba Iva Bittová, Traband, Květy.
Dorota: Je to tak, jak říkáte. Hudba, která je osobitá a originální, má v zahraničí větší úspěch než u nás. Ještě bych doplnila třeba kapelu Dva a ze Slovenska Longital.
Tara Fuki hraje dokonce mnohem víc někde za hranicemi než v Česku, od začátku vaší kariéry tomu tak je, jestli se nemýlím. Po Evropě i dál. Kde vás to chytilo za srdce tak, že byste i zůstaly (Andrea zůstala), nebo se tam aspoň často vracely?
Dorota: Mému srdci nejbližší je Portugalsko, konkrétně Lisabon, ale tam jsme nehrály. Snad jednou se to podaří.
Andrea: Momentálně tam, kde je můj muž a děti, ale neustále vymýšlím, jak bych je přesunula jinam. Zatím na to nejsem dost bohatá, zřejmě.
„Název Tara Fuki k nám přišel ve snu a už s námi zůstal. ...“, tohle někde zaznělo. Snění vám zřejmě není cizí („to, co se v nás odehrává v noci, je úplně jiné a mnohdy i pravdivější než to, co vnímáme ve dne.“) Já se přiznám, že hodně intenzivní sny se mě drží i pár hodin po probuzení. Pokud ovšem nevstávám moc brzo, to si nepamatuji nic. Máte to taky tak? Promítají se i do vaší muziky, necháte si jimi napovídat i v životě?
Dorota: Myslím, že většina lidí to tak má. Kromě snění máme i vnitřní světy, kde je nám dobře. Pro mě je to hudba. Například po koncertě se mě taky drží dlouho, stejně jako ty intenzivní sny.
Andrea: Není úplně jasné, kde končí sen a začíná hudba, a naopak. Stejně tak se mi sny někdy promítají do reality. Ten intenzívní pocit, že tohle už tu jednou bylo ...ano ve snu.
V čem je vám blízký polský básník Krzysztof Kamil Baczyńský? A naznačuje to i vaše pochopení mužského způsobu vidění?
Dorota: Je nám blízký svou poetikou a silou sdělení. Jeho básně jsou velmi inspirativní. Je to zážitek, pročítat si jeho verše, po čase vám začne v hlavě znít hudba.
Andrea: Velikost a vyzrálost jeho díla je neuvěřitelná, obzvláště když si uvědomíme, jak zemřel mladý! Když čtu jeho básně, mám pocit, že je v nich veškerá moudrost a hloubka tisíciletého člověka, který toho spoustu prožil. Mrzí mě, že je u nás docela neznám.
Proč víc polština než čeština?
Dorota: Tím, že moje maminka je polka, polština je mi velmi blízká. Krásně zní.
Andrea: Protože mám polské příjmení, tak mi nikdo nevěří, když zpívám česky.
Jste obě ze severu Moravy a někdy se říká, že je to drsný kraj s drsnými lidmi. Jak to cítíte?
Dorota: Možná takhle působí navenek, ale jsou velmi citliví a otevření.
Andrea: Kraj je nádherný, ale život v něm je drsný... proto možná my ze severu působíme jako drsňáci, ale vevnitř jsme velmi křehcí! Jen nemáme tu nálepku: Fragile!, tak to není moc vidět asi.
Často se v souvislosti s vaší hudbou zmiňuje výraz „ženské nitro“. Jak se vaše nitro zralých děvčat vyrovnává s dilematem kariéra – rodina?
Dorota: Já ještě rodinu nemám, takže nemám ani dilema. Myslím si, že člověk by měl dělat to, co ho naplňuje a činí šťastným.
Andrea: Děti mám ještě malé, ale když vidím, jak rychle rostou, tak je každý moment s nimi drahý. Takže kariéra, co to je?
Máte za sebou čtyři alba, stovky hraní po pódiích všude po světě, na co teď v muzice ještě chcete dosáhnout? Jaká přání jsou před vámi?
Dorota: Přání je pořád stejné. Být v kontaktu s hudbou, s lidmi, umět naslouchat, mít o čem hrát…
Andrea: Hledat tam, kde jsme ještě nehledaly.
Karel Markytán
