Druhá polovina šedesátých let nyní již minulého století přinesla obrovský rozmach britské hudební scény v oblasti rocku se silnými kořeny blues, jež, původně čerpáno ze severoamerického kontinentu, v elektrifikovaném ostrovním pojetí se pak paradoxně stalo inspirativním a někdy až vzorovým fenoménem pro hudebníky na druhé straně Atlantiku. Tak trochu ve stínu Britů a především pak přímo Angličanů bychom mohli vnímat sousední irskou produkci. Kdyby se ovšem o slovo nepřihlásili osobnosti, jakými byli Rory Gallagher, Gary Moore, Van Morrison, či Phil Lynott a Thin Lizzy. A právě u těch posledně jmenovaných se dnes zastavíme, neboť existují určitě aktuální důvody proč tak učinit.

Nástup na pozice
Historie skupiny Thin Lizzy, jejíž příběh započal právě na konci let šedesátých, je pak úzce spjata s osobností samotného Phila Lynotta, který, oficiálně celým jménem Philip Parris Lynott, se narodil 20. srpna roku 1949 v anglickém Birminghamu. Jeho rodiči byli Philomena Lynott, z klasické irské katolické rodiny v Dublinu a muž tmavé pleti Afrobrazilec Cecil Parris, údajně pocházející z Georgetownu v Britské Guyaně. Odtud vzešel Lynottův exotický vzhled a dost možná i originální muzikantský talent. Již v raném věku působil v různých hudebních skupinách, kde hrál na kytaru a ujímal se i role sólového zpěváka. Co by devatenáctiletý se pak stal důležitou personou kapely Skid Row, mimo jiné také zde debutoval v širším spektru i Gary Moore. Tahle parta se orientovala původně na převzatý repertorát, který byl tenkrát atraktivní, písně od Yeardbirds, Erica Claptona, Jimiho Hendrixe nebo The Doors, v neposlední řadě i některé kousky od The Beatles. V roce 1968 byli Skid Row jednou z nejoblíbenějších skupin v Irsku a Phil, který v hudbě viděl jasně svou životní perspektivu, se začal seriózně zabývat tvorbou původního hudebního materiálu. Mohlo by to nasvědčovat nové etapě vývoje Skid Row, přesto však došlo k rozporu mezi Philem a kapelou, především kvůli tomu, že Lynottův pěvecký projev nebyl pro ostatní členy skupiny vyhovující. „Když mi Phil řekl, že dostal od Skid Row padáka, byl jsem tím potěšen…“ vzpomíná jeho dlouholetý spoluhráč a spoluzakladatel Thin Lizzy, bubeník Brian Downey. Vznikl tak prostor pro společnou práci a tvorbu nových vlastních skladeb.
A tak v roce 1969 Brian a Phil založili novou skupinu pod názvem Orphanage. Snad i obdiv Lynotta k Jimimu Hendrixovi měl za výsledek, že v téhle formaci hrál sólovou kytaru levoruký John Staunton. Phil tehdy ještě nikoli na postu baskytary, ale kytary rytmické, používal k tomuto účelu odkudsi vypůjčený nástroj Fender Mustang, sám též silně ovlivněn Elvisem Presleym, což se všechno mělo projevit a zúročit na jeho další muzikantské cestě. Orphanage znamená v překladu sirotčinec a Lynott věděl, proč zvolil pro novou kapelu zrovna tohle jméno. Symbolicky se dotklo téměř jeho osobně, neboť nescházelo by mnoho, aby i on ve svém dětství tak dopadl. Jak sám říkal, pro irskou ženu z katolické rodiny, jež byla se svým partnerem oficiálně manželsky nesezdána, bylo v té době velmi těžké mít dítě, obzvláště pak tmavé pleti. Orphanage byla skupina spíše na sezónu, jejich nahrávky prakticky neexistují. Za krátký čas svého trvání ale měli natolik bohatý repertoár, že Phil Lynott řadu písní z té doby pak takříkajíc oprášil ve své další kariéře. A tady se zjevují další důležité postavy v podobě kytaristy jménem Eric Bell a klávesového hráče Erica Wrixona. Lynott i Downey se s nimi shodli v hudebních názorech a představách natolik, že nemělo trvat dlouho, aby se zrodila nová kapela. Phil Lynott pak v pozici hlavního vokalisty a velmi osobitého hráče na baskytaru. Původní Bellův návrh, aby se nový band jmenoval Tin Lizzie, u ostatních neprošel, jméno komiksového robota z časopisu The Dandy a jinak též hovorové pojmenování amerického automobilu Ford T z počátku dvacátého století bylo tedy nakonec trochu pozměněno a Thin Lizzy byli na světě.

Až na vrchol a z kopce dolů
Začínali natočením singlu, po němž následovalo první studiové album pojmenované prostě Thin Lizzy. To bylo v roce 1971. John Slater, v té době pracovník vydavatelské firmy Decca, později vzpomínal na své první velmi sugestivní setkání s Philem Lynottem: „Řešili jsme spolu obal jejich alba a on chtěl, aby tam byl obrázek toho starého amerického Forda. Nemohli jsme ho sehnat, a tak jsme nakonec použili nějaký model Vauxhall, či něco podobného…“ Za svá první vystoupení dostali Thin Lizzy v té době zaplaceno nejprve deset a pak dvacet liber. Jako většina „ostrovních“ hudebníků, kteří chtěli něco znamenat a něčeho v oboru dosáhnout, se následně přestěhovali do Londýna. A tady se začal odvíjet zajímavý a mnohdy velmi bouřlivý příběh, jenž přinesl mnoho komerčních i uměleckých úspěchů ve světovém měřítku, ale také zklamání a rozpory, které vyústily až v osobní konflikty mezi jednotlivými členy skupiny. Nutno zmínit, že jak se v historii mnohdy potvrdilo, i tady hrály důležitou roli veškeré složky, jež s rockovou hudbou vždy šly ruku v ruce. Obrovská koncentrace talentu, píle a pracovitosti tvůrců a interpretů, dobrý management a zdárně vedená obchodní politika, to vše v době, kdy hardrock a později tzv. hard and heavy music byly na komerčním vrcholu, zapříčinila, že Thin Lizzy mezi lety 1971 a 1986 prodali miliony svých desek, bodovali v hitparádách a jejich publikum, nakonec čítalo předlouhé zástupy nadšených fanoušků. Začínali, jako řada dalších, v klubech a postupem času se propracovali do největších hudebních arén. Dokázali být úspěšní, ať už při společných koncertech se slavnými kapelami různých období (Status Quo, Suzi Quatro, Aerosmith, Rush, Queen atd.) či při samostatných turné, na řadě festivalů byli hlavními hvězdami. Skupina dokonale zasáhla generaci svých příznivců, a aniž to bylo původním záměrem, vlastně se jednalo o určitý druh punku, který, oděn do skvělých hudebních nápadů a zpracování, ale prezentován pro mladou generaci v drsném společensky opozičním a tedy velmi žádoucím hávu, sklidil zasloužený úspěch.
Nechci se zde zabývat encyklopedickou historickou retrospektivou Thin Lizzy, stačí zmínit jejich alba, jako Shade of a Blue Orphanage – 1972, Nightlife -1974, Fighting – 1975, Vagabonds of The Western World – 1973, Jailbreak – 1976, Johnny The Fox – 1976, Bad Reputation – 1977, Black Rose - 1979, Chinatown – 1980, Renegade – 1981, Thunder and Linghting – 1983, anebo video – dvd záznamy živých vystoupení skupiny. V letech sedmdesátých a vlastně i v první polovině let osmdesátých byli Thin Lizzy považováni za jednu z nejlépe živě hrajících kapel v celosvětovém měřítku. Všude se nalézá ona originální melodičnost, pohroužení se do své mysli, ale především pak strhující náboj, z něhož vyvěrá jakoby stále rebelující postoj. Což jsou právě ony magické aspekty, které musí působit věrohodně a přirozeně, aby je publikum přijalo. Thin Lizzy s tím neměli problém a zrovna třeba album Live and Dangerous – 1978, o němž se sice vedly spory která část je nahrána skutečně živě a co je dokončeno ve studiu, se tak stalo multiplatinovým. Ti, kdo jsou zasvěceni, budou okamžitě vědět a třeba ti mladší, pro něž je tahle hudba novum, ale jsou obdařeni citem pro ni, si k Thin Lizzy nepochybně najdou svou cestu.
Ve skupině Thin Lizzy se za dobu její existence vystřídala pěkná řádka hudebníků. Po Ericu Bellovi další a pro tuhle kapelu dva zásadní kytaristé – Gary Moore (původně z Belfastu) a Scott Gorham, který přišel z USA z Kalifornie. Dále skvělí John Sykes, Snowy White, Brian Robertson nebo nakonec i Vivian Campbell. A pak, na postu kytar, jež byly pro Thin Lizzy ve svém pojetí vždy nezaměnitelným faktorem, i další, kteří v kapele přežili třeba jen krátký čas, ale v té určité době zde měli svůj význam. Samozřejmě bubeník Brian Downey, jenž kromě krátkých přestávek byl pro Thin Lizzy vždy kmenovým členem a pak, na počátku let osmdesátých, i velmi zdatný klávesový hráč a vokalista Darren Wharton. Ovšem bez jednoho muže by se to určitě celé neobešlo a asi by to nedávalo ani takový smysl ve spojení s nadčasovým prostorem, jenž hudba Thin Lizzy dodnes má. Tím zásadním a dá se říci, že stylotvorným článkem byl a vždy bude Phil Lynott. Právě z tohoto důvodu především o něm byla už v úvodu řeč. Není sporu, že většina skladeb Thin Lizzy nese jeho autorskou a především pak interpretační nezaměnitelnou pečeť. Je pravda, že Lynott s Thin Lizzy vystoupili na posledním živém koncertě v září 1983 v Německu v Norimberku na festivalu Monsters of Rock. Záměrně jsem však v základní datologii kapely uvedl roky 1971 až 1986. Od podzimu 1983 až do konce roku 1985 kdy Phil Lynott, za občasného přispění některých členů své původní domovské kapely tvořil svá sólová alba a pracoval na vlastní kariéře, se spekulovalo a pak i uvažovalo o znovuobnovení Thin Lizzy a o navázání na studiovou i koncertní činnost. Jenže o vánocích 1985 při jedné patrně příliš odvazové oslavě to Phil přehnal s alkoholem i drogami, přičemž si ještě nešťastně vpravil do těla infekci, zkolaboval, byl převezen do nemocnice, a tam přes všechnu snahu a dostupnou lékařskou péči 4. ledna 1986 zemřel na selhání životně důležitých orgánů. Nebylo mu ještě ani sedmatřicet let. Naplnilo se tedy zcela ono mysteriózní povědomí o tom, že Thin Lizzy a jejich záhadný, někdy až magicky tajemný, leader a frontman žili svůj život doslova naplno. V kolotoči showbussinesu, ale i alkoholu, drog, nevázaného sexu a sem tam i nějaké té pranice, působili povyk a dělali pěkný rámus při svém tažení přes světová pódia, likvidujíce vše, o čem si mysleli, že jim stojí v cestě. Phil Lynott byl ve své duši vlastně poetou, avšak zároveň až neuvěřitelným expresionistou. Odtud asi onen kouzelný mix keltských melodií s mnohde bluesovou šarží a porcí řízného našlápnutého rocku vyvedeného s potřebným napětím, virtuózní souhrou, brilancí a přitom až neuvěřitelným tahem na bránu. Možná i tady vznikl rozpor, který Phila zavlekl do drogové závislosti, jež se ještě znásobila problémy, které mu přineslo jeho manželství a zároveň rozpad kapely, pro kterou toho tolik udělal a která se stala na řadu let vlastně smyslem jeho existence. V Thin Lizzy to ve své době muselo hodně jiskřit. Jak kolikrát zmiňoval i Lynottův kamarád a častý spoluhráč Gary Moore, že v téhle kapele to bylo skvělé, ale byly chvíle, že tam normální člověk nemohl vydržet. Možná zavčasu, i když s poškozeným zdravím, od Thin Lizzy odešel Eric Bell během první poloviny sedmdesátých let, drogovými a mnohými dalšími problémy si prošli Brian Downey i Scott Gorham. Phil Lynott byl obdařen opravdu výrazným talentem, chtěl jej zúročit i sám za sebe, zkoušel psát také pro jiné umělce. Na jednu stranu, když byli Thin Lizzy na vrcholu, se jimi Lynott cítil svazován a chtěl se od nich odpoutat. Na straně druhé bez nich ale nedokázal zcela vyrovnaně existovat a jakoby spirálovitě se k nim vracel. A nakonec on sám, nejvýraznější, zásadní a do budoucna vlastně i určující a tedy nepostradatelná osobnost, to nepřežil. O své se tedy přihlásila i druhá strana mince rockového života, aby si vybrala svoji daň.

Píseň zůstává stejná
No a co dál? Thin Lizzy bez Phila Lynotta, to je něco jako The Experience bez Jimiho Hendrixe anebo původní americký rock’n‘roll bez Elvise Presleyho. Opět se záměrně vracím k těm dvěma hudebníkům, kteří na samotného Lynotta měli nezanedbatelný vliv. Všeobecně se vědělo, že v plánovaném filmu o Jimi Hendrixovi měl hlavní postavou být právě Phil Lynott. A nutno přiznat, že Lynottův charismatický a podmanivý vzhled ve spojení s jeho muzikálností po téhle roli přímo volal. Na druhé straně krásná píseň King´s Call je něco jako Lynottovo vyznání adresované pro Elvise Presleyho. A za pozornost stojí, že zrovna na tomhle songu skvěle umělecky participoval i frontman a leader Dire Straits Mark Knopfler.
Nadčasovost a stálá přitažlivost Lynottovy tvorby a tedy produkce klasických Thin Lizzy vedla k řadě reinkarnací a pokusů o navázání na původní dráhu. V různých obměnách vznikala jakoby pásma s odkazem na ony skvostné písně, jež by bylo škoda nechat definitivně utichnout. V roce 1986 byla skupina obnovena pro jediný koncert, v sestavě nechyběli Gary Moore, Brian Downey a Darren Wharton, následující rok pak vyšlo kompilativní album s názvem Soldier of Fortune. Od roku 1987 se také v Dublinu pravidelně pořádají koncerty, a to vždy v den úmrtí Phila Lynotta, jež se vlastně staly hudebními festivaly a na Lynottovu památku nesou název „Vibe for Philo“. V roce 1990 spatřil světlo světa singl Dedication, píseň, na níž se autorsky podílel Phil Lynott v době, kdy působil na sólové dráze. Skladbu natočili zbývající členové Thin Lizzy a byla pak zazařezna i na kompilaci nesoucí stejný název a obsahující soubor klasických lizzyovských hitů. Gary Moore, jež se tohoto projektu účastnil, se sám zabýval myšlenkou na obnovu skupiny. A tak se to opakovalo i nadále, ať už kytaristé Scott Gorham nebo Johny Sykes, či bubeník Brian Downey a klávesista Darren Wharton spolu s dalšími, neustále docházelo ke vzniku nových formací, jež koncertovaly buď ojediněle, nebo i nějaký čas pravidelněji, přičemž ovšem z pódií zněly stále původní skladby z éry lynottovské. Možná nejsilnější takzvaná tribute sestava byla ve složení John Sykes - kytara a zároveň role sólového zpěváka, dále Scott Gorham – kytara, Brian Downey – bicí a Darren Wharton klávesy. Aby pak byla sestava úplná, na post baskytary byl povolán Marco Mendoza, obdobně jako Gorham pocházející z Kalifornie, jenž mj. působil i ve skupině Whitesnake. Samotný Johny Sykes, (kromě Thin Lizzy proslul též ve Whitesnake a v Blue Murder), jenž byl v té době leaderem skupiny, charakterizoval jejich koncertní působení jako tribute projekt, který by měl stále připomínat památku a tvorbu Phila Lynotta.
A tak znovu zazněly z řady pódií kytarové party protkávající se ve vícehlasech a křížených sólech, ona přímočará a přitom účinná figurativní tématičnost, a určitě neotřelé melodie, pro Thin Lizzy tolik charakteristické. Sestavy se opět porůznu měnily, kapela hrála na samostatných koncertech anebo například i jako host na severoamerickém turné Deep Purple, výjimečný pak byl určitě koncert, jenž pod názvem Boys Are Back in Town inicioval Gary Moore v irském Dublinu v srpnu roku 2005. Tady se sešli znovu staří bardi Eric Bell, Scott Gorham, Brian Robertson a nechyběl ani Brian Downey. Z tohoto podniku bylo natočeno i DVD, jenž si pod názvem One Night in Dublin vedlo komerčně tak dobře, že dosáhlo až na post platinového alba. Onu cenu si pak osobně převzal Gary Moore a jednalo se opět především o poctu Philu Lynottovi a jeho hudbě.
I když se v tzv. tribute formacích potkávala řada výrazných hudebních osobností, všechno se točilo stále okolo repertoáru původních Thin Lizzy, jakoby hudebníci samotní nemohli a možná ani nechtěli vystoupit z kruhu prodchnutého sílou a charismatem osobnosti Phila Lynotta. Nový hudební materiál dále nevznikal a samotný Johny Sykes prohlásil, že kdyby k něčemu takovému mělo dojít, určitě by nové album nemělo nést jméno Thin Lizzy. On sám nakonec z kapely odešel a formování nové sestavy se ujal pro skupinu už od dob Lynottových kmenový kytarista a spoluautor Scott Gorham. Je to výrazná osobnost v hudebním dění a je určitě dobře, že je to právě on, kdo prakticky dodnes velmi pevně třímá v rukou pomyslný prapor Thin Lizzy, s nímž poslední dobou docela zručně a intenzivně mává na všechny strany. Znovu přichází bubeník Brian Downey, dříve již zmiňovaný výborný kytarista Vivian Campbell, jinak působící v Def Leppard a pak i klávesák Darren Wharton. Campbell se nakonec musel vrátit k Def Leppard, a jeho místo definitivně obsadil výrazný a brilantní hráč Damon Johnson, který do Thin Lizzy přišel od Alice Coopera. Baskytaru zastává již na zdejším poli zkušený Marco Mendoza a za mikrofon se spolu s doprovodnou kytarou postavil, pro tuhle skupinu junior, Ricky Warwick. Asi nejen dle mého názoru, tohle byla určitě dobrá volba. Má-li totiž reinkarnovaná sestava Thin Lizzy skutečně vzdát hold Philu Lynottovi a dobře se vypořádat nejen po stránce instrumentální s původním silným repertoárem, mělo by to z pódia znít, když ne indenticky, tak alespoň dosti podobně, jako v oněch dřevních divokých dobách.
Scott Gorham si Ricka Warwicka pochvaluje a sám říká: „Nic proti Johnu Sykesovi, ale máme-li dnešnímu publiku přiblížit co nejvíce hudbu, kterou jsme dělali s Philem, pak je Rick ten nejlepší. Ve svém pohroužení se do věci, zaujetí pro skladby a především pak barvou hlasu a celým pojetím se tomu všemu hodně blíží. A my jsme chtěli, aby Phil alespoň duchovně byl stále s námi. Chcete-li si vychutnat, jak silné bylo Philovo charisma, podívejte se na Live and Dangerous, tam je to celé naplno. Ale já jsem dnes rád, že s námi hraje Ricky a také, že je zpátky Brian. Je to až vzrušující pocit, že zase hrajeme a naše publikum je pořád tady.“
Je pravda, že Ricky Warwick je rodilý Irčan a své role se chápe nadmíru přesvědčivě. A publikum, které na koncerty téhle sestavy zavítalo, určitě nebylo zklamáno. Skupina se dokonce začala zabývat myšlenkou na novou studivou produkci. Ale stejně silná byla touha znovu oprášit staré pecky a objet s nimi pár zajímavých štací. Tahle idea nakonec dostala prioritu, a tak není divu, že v roce 2012 kapela vyrazila na turné, a to opět pod značkou Thin Lizzy. A jak říkají samotní hudebníci i členové jejich týmu, sešli se všichni vlastně jako fanoušci téhle kapely a celou věc pojali s nadšením, úctou a zaslouženou důstojností. Není divu, že příznivci skupiny si toho náležitě považovali.

Znovu na plný plyn – Londýn 2012

To už jsme tedy v současnosti a noví Lizzy mají za sebou hezkou řádku povedených koncertů. Jejich podzimní evropské tažení začalo devátého listopadu v Řecku a vyvrcholilo sedmnáctého prosince v Londýně. Stalo se tak ve známé hudební aréně O2 Shepherd´s Bush Empire. Tahle pozoruhodná historická budova, jež byla postavena pro koncertní účely v roce 1903 a kde krátce na to měl své vystoupení i Charlie Chaplin, je dnes londýnskou scénou, kde pravidelně hrají umělci zvučných jmen. Hudební styly a směry jsou různé a pestré, nás by pak určitě zajímali Johnny Winter, Joe Satriani, Eric Johnson, Joe Bonamassa, Asia, ELO, ti a mnozí další si zvolili v poslední době pro své koncerty právě tohle místo, které se nachází ve čtvrti Hammersmith and Fulham a dostanete se tam nejrychleji metrem po trase Central line.
A přesně tak jsme postupovali já a moje žena, když jsme se rozhodli, že si londýnský koncert Thin Lizzy nenecháme ujít. Pro jistotu jsme přibyli do Londýna o pár dní dříve a neznaje tamní místopis, rozhodli jsme se najít zmiňovaný koncertní sál předem takzvaně cvičně, abychom v den akce nebloudili a něco zbytečně neprošvihli. Metrem jsme tedy dojeli do stanice Shepherd´s Bush a vystoupili na prostranství Shepherd´s Bush Green, což je dosti rozlehlá zelená zóna lemovaná rušnými ulicemi. Původně jsem to místo našel na mapě, ale v reálu to všechno vypadá trochu jinak, a tak jsme neváhali a pěkně po anglicku, tak, jak se to doporučuje, jsme se zeptali na cestu prvního policisty, jehož jsme potkali. Lady Police – byla to vlastně žena, nám ochotně poradila a poslala nás najisto, humorné však bylo, že špatně. No, asi nebyla zdejší, to se dá pochopit, o to více se pak snažila, když udílela pokutu nepozorné řidičce, která byť jen na chvíli, ale přesto nesprávně, zaparkovala.



A tak jsme už v den koncertu věděli, jak a kam se musíme včas dostat. Nevíme, jak to probíhalo na ostatních štacích, ale londýnské vystoupení Thin Lizzy bylo prakticky vyprodané. A tak si na své přišli i z takových akcí již známí překupníci, kteří před devatenáctou hodinou pokřikovali na kolemjdoucí a nabízeli vstupenky. Nutno říct, že u některých nadšenců udělali štěstí a tedy asi i dobrý obchod. Atmosféra Shepherd´s Bush Empire má své kouzlo zvenčí i zevnitř, a když to chápete správně, dýchne na vás historie, tady určitě hráli všichni ti, které jsme vzývali a pro něž jsme horovali. Umím si představit, jak parta rowdies stěhuje z boční ulice vchodem ke scéně aparáty a vybavení třeba The Cream, Jimi Hendrixe nebo Rory Gallaghera. Měli jsme lístky k stání, a tak jsme hned po vstupu do nitra haly zaujali pozici přímo u pódia, z pohledu diváka na pravé straně. To mělo svůj záměr, jestli jsme si měli vybrat ke komu z Thin Lizzy se chceme přiblížit nejvíce, tak to byl rozhodně Scott Gorham, když se tedy vědělo, že Phil Lynott se z jistých „osobních“ důvodů nemůže dostavit. Krátce po dvacáté hodině zahájili akci, v roli hostující kapely, The Quireboys. Byla to slušná dávka hardrocku, jsou to už také zkušení harcovníci známí již od osmdesátých let a zahráli velmi dobře. Publikum je přijalo vstřícně, v hojné míře znalo jejich skladby, odměňující je patřičným potleskem. Přijatelná více než třičtvrtěhodina, já jsem si jen nemohl vybrat, zda by jejich zpěvák familierně zvaný „Spike“ byl raději Axlem Rosem nebo Ozzy Osbournem.



Po minimálně půlhodinové technické přestavbě na pódiu a možná trochu protahovaném dolaďování a zvukovém zkoušení nástrojů hala opět potemněla a nabité hlediště Shepherd´s Bush Empire propuklo v jásot. Z reproduktorů se ozývá vstupní intro, napětí v publiku stoupá, v šeru na scéně se objevují postavy, z nichž ta, stojící u prostředního mikrofonu zakřičí: „What is in London have you ready?!!“ Hlediště se hlasitě ozývá, a tak ještě jednou: „Are you ready???!!!“ Do nadšeného fandovského „Yéééé…“ kulminuje klávesové intro v akordu as moll, raz dva raz dva tři čtyři odpočítá hi hat a zazní obrovské „kilo“ Es dur, což je vlastně dominanta k následujícímu dění. Scéna se rudě rozsvítí a na pozadí zazáří veliké logo Thin Lizzy. Do bouřlivého uvítání diváků hi hat počítá ve stejném metru a je to tady. Kapela rozjíždí první song Are you ready. Je to svižný rock hraný pěkně od podlahy a nám je jasné hned od začátku, že jsme určitě nezaváhali, když jsme se rozhodli strávit ten večer takovýmto způsobem. Z našeho pohledu od levé strany jsou v přední linii Marco Mendoza, Damon Johnson, uprostřed Ricky Warwick a přímo proti nám Scott Gorham. A za nimi na vyvýšených konstrukcích za bicími legendární Brian Downey a vedle něho klávesák Darren Wharton. Zní to celé velmi živě a ta zmíněná dominanta to pěkně odstartovala. Úvodní skladba je hraná v As, pro rockovou kytaru ne zcela běžné tónině, možná i proto základní riff téhle písně ani po letech nepůsobí jako klišé. Kapela hraje bezvadně, rytmika dusá, jak má, kytary v unisonech i v harmoniích precizně spolupracují mezi sebou i s klávesami. Je ovšem opravdu zajímavé, jak blízko je pěvecký projev Rickyho Warwicka samotnému Philu Lynottovi. Dá se věřit tomu, že Warwick, sám jako skalní fanoušek Thin Lizzy, si jednotlivé skladby řádně a poctivě nastudoval. Ale ta barva hlasu a celé pojetí, zaujetí pro věc a položení se do ní, to možná i v těch některých, a takoví se vždy a všude najdou, kteří nejprve pochybovali a očekávali nějakou unavenou retro napodobeninu, Ricky Warwick vzbudil respekt. Brilantní sólovou kreací kytar skladba postoupí o tón výše, kde je pak ještě rozehrána, aby dospěla ve vícehlasém motivu ke svému závěru. A jede se dál, je tady proslulý Jailbreak s charakteristickými úvodními wah wah prošlapy. Tempo z nástupu neutuchá, jasná figurace v sekvencích, naprosto brilantní kytary a k tomu Warwickův přesvědčivý zpěv. Když se v refrénu zpívá: „Tonight there´s gonna be a jailbreak, somewhere in the town…“ většina hlediště je jedním pěveckým sborem. Warwick znovu pozdraví londýnské publikum a ohlašuje další skladbu, tentokrát Don´t Believe a Word. A my se dostáváme do houpavého rytmu boogie, které však rozhodně nemá nic společného s kavárenským swingem. Gorham a Johnson to hned od začátku vezmou za ten správný konec, jejich dvojhlasy podpořené naprosto jistou rytmikou připraví dobrou půdu pro samotnou melodii písně. Přestože se jedná o rockové boogie, je zde cítit ona neskrývaná poetičnost Phila Lynotta. A kytary si to následně zase moc pěkně rozdají, zrovna tady se setkávají různé roviny. Páni kytaristé jsou sehraní jako Allman Brothers, je zde až lyrická melodika a přitom to celé šlape jako motor Deep Purple. Takoví ovšem byli Thin Lizzy vždy a své pověsti nezůstávají nic dlužni ani dnes. Však už zde byla zmínka o tom, že byli oceňování jako jedna z nejlépe živě hrajících kapel. Přichází další známa pecka Killer On the Loose. To byl celý Lynott. Na jedné straně duše básníka dojímajícího svými slovy dívčí srdce, na straně druhé pěkně ostrý hoch, za nímž šly davy kluků, kteří chtěli být přinejmenším drsní jako on. Jenže tady je možná právě onen pomyslný rozdíl mezi rockovou recesí, samozřejmě postavenou na perfektní muzice a některými negativisticky laděnými metalovými proudy. Zatímco někdo sleduje, třeba i jen z vlastních komerčních zájmů, cíl, aby v publiku vyvolal třeba i agresi, u Thin Lizzy nechyběla ona potřebná nadsázka, která, podobně jako dobrá bondovka se Seanem Connerym, může vyvolat skvělou a třeba i odvazovou náladu, ale nevolá po jakékoli destrukci. Historie pak ukázala, že Thin Lizzy žili sice sami dosti bouřlivě, jestli se ale někdy něco takového stalo, pak uškodili nejvíce sami sobě. Za píseň Killer On the Loose v době svého vzniku sklidil Phil Lynott na jedné straně příznivý ohlas u svých fanoušků, z oficiálních míst se však na jeho hlavu snesla kritika, neboť v Anglii tehdy zrovna řádil skutečný sériový vrah Peter Sutcliff, jinak zvaný Yorshirský Rozparovač. Dnes nám tedy tuhle anglickou detektivku, onoho Vraha na útěku, velmi přesvědčivě interpretuje Ricky Warwick a jeho kolegové k tomu hrají, až se práší za kočárem… Nemůže chybět proslulá Chinatown, která opět varuje, abychom si na tohle místo dali zatraceně pozor, že odtamtud nemáme moc šancí vyváznout zdrávi. A tak se můžeme ponořit do onoho tajemna a nebezpečna, které se tak pěkně prožívá, když si o něm čteme nebo na ně koukáme v televizi někde doma v teple a pohodlí se zapáleným doutníkem či cigaretou a se sklenkou dobrého drinku. Tahle píseň je opět výborně napsané řízné boogie, jemuž nechybí zpěvná a zajímavá kompozice s dostatečným prostorem pro kvalitní instrumentální výkony, jež jsou u Thin Lizzy tolik charakteristickým znakem. Kapela nás slušně drtí, a to máme za sebou teprve pět písní. Při následující Dancing In the Moonlight se publikum přidává chorálově již od úvodních tónů baskytary a Ricky Warwick by se tedy ani nemusel moc snažit. Opak je však pravdou a komunikace mezi kapelou a hledištěm je naprosto perfektní. Je fakt, že sem přišli diváci za svojí hudbou a náležitě se z toho umějí radovat. Tohle baladičtější boogie ve volnějším tempu je tedy provázeno zpěvem i rytmickým tleskáním diváků od začátku do konce. Aniž by se tempo příliš zrychlilo, dostává rytmus náhle jiný rozměr a údernost. Jakoby swingové houpání přejde do rockového metra, kde za podpory bicích zní vícehlasá melodie. Trvá to jen pár taktů a dostáváme se do dalšího nářezu, který se jmenuje velmi příhodně Massacre. Tahle skladba je opět prodchnutá naléhavostí, a to jak v textu, tak i v instrumentaci. Působí to všechno kompaktně, ovšem zároveň velmi emocionálně. Když naživo vnímám, jak to celé zní a jak je to vykomponováno, aniž bych něco předem o téhle kapele věděl, nemůže mě nenapadnout, že tvůrci takovéto muziky nemohli být nějakými jednoduchými, ne-li prázdnými a pouze komerčně zaměřenými osobnostmi, jakými se to jinak ale v oblasti showbussinesu u nás doma i v zahraničí jenom hemží. Jsme přímo vtaženi do příběhu, ta skladba, co se právě line z pódia, je skutečný masakr, samozřejmě se skvostnými kytarami a dunivou nekompromisní rytmikou.



Thin Lizzy nás na jedné straně zvedají svými melodiemi do výšin, aby nás pak nelítostně přibili k zemi, jako se to stalo prostřednictvím kompozice právě jmenované. Rádi se pak přeneseme do melodické Waiting for an Alibi, začíná to po lynottovsku baskytarou a přidávají se zpěvné kytary. Valentino má tedy svůj bookie shop a čeká na příhodné alibi. Ricky Warwick nám vypráví tenhle příběh a Scotty se svými kolegy ho pěvecky příhodně doplňují. Příjemně odlehčená píseň nám ale nedá příliš odpočinout. Sotva stačí publikum odměnit kapelu potleskem, scéna potemní, reflektory zamíří směrem ke klávesám a Darren Wharton na nás vypustí ze svých nástrojů tonálně zvukovou koláž, která by si nezadala s legendárními klávesovými kreacemi samotného Jona Lorda. Tenhle příměr jsem zvolil záměrně, neboť píseň Angel Of Death svým nástupem evokuje pocity velké a rozhodné skladby, jakou je zrovna třeba purpleovská Perfect Strangers. Ricky Warwick během koncertu postupně představuje jednotlivé členy kapely, a tak zrovna teď dostává Darren Wharton prostor i jako zpěvák a citlivě přednese příjemně kontrastující baladu Still In Love With You. Lyričtěji pojatého sóla se zde na svého Les Paula zhostí Damon Johnson, skladba pokračuje dále, další pěkné sólo vystřihne Scott Gorham, rovněž les paulový hrdina a celé to vyústí v pasáž až santanovskou, skrze kterou se dostaneme k instrumentálnímu vícehlasému, typicky lizzyovské-
mu závěru. A je tady první vrchol koncertu. Po moc pěkné introdukci, kterou zahrají především Darren Wharton a Damon Johnson Thin Lizzy vypustí do natěšeného publika Whiskey In the Jar. Od téhle písně si kapela už v době, kdy ji zařadil Phil Lynott do repertoáru, neslibovala zdaleka takový úspěch. Přišli s ní snad irští Dubliners a ukořistila ji i Metallica, ovšem pro Thin Lizzy je již od začátku něco jako ochranná známka. A tak to nemůže dopadnout jinak, že od prvního tónu celé hlediště skanduje a až do konce zpívá s kapelou celý text. Je za námi necelá hodina produkce a už jsme slyšeli tolik dobré muziky, že by to mohlo být chápáno jako závěr koncertu. Není tomu tak a na nás se valí další bomba v podobě skladby Emerald. Přesvědčivý a pregnantní Warwickův zpěv, odhodlaně až bojovně postavená unisona a melodie, z nichž jsou cítit keltské kořeny, basa s bicími vytváří až neuvěřitelně pevný základ pro kytarové eskapády, kterými nás zásobují Damon Johnson a Scott Gorham. Fanoušci v prvních řadách nadšeně vřískají, kytarová práce Johnsona a Gorhama je uvádí do extáze. U toho posledně jmenovaného pána bych rád zmínil význam jeho osobnosti pro dnešní dění. Sám zažil s Philem Lynottem více než deset, od roku 1974 až do Lynottovy smrti v roce 1986, podílel se na klasickém lizzyovském repertoáru, defacto se vedle Phila stal spolutvůrcem stylu, od svého nástupu do Thin Lizzy tuhle kapelu v éře Phila Lynotta neopustil a on byl také u toho, když se plánovala další studiová deska a koncertní činnost, k níž pak už s Lynottem nedošlo. Jestli je tedy dnes někdo ten pravý lizzysta, jak by se dalo říct, tak vedle zakládajícího člena Briana Downeyho, je to právě Gorham. Scotty, jak mu jeho přátelé říkají, nese v sobě ducha Thin Lizzy, je to cítit z jeho osobnosti, postoje a projevu na pódiu, jeho týmovém pojetí práce, kdy sám je vynikající, přesto nechává vědomě a cíleně velký prostor mladšímu kolegovi Johnsonovi, hraje na kapelu a sleduje veškeré dění. On tou hudbou žije, důvěrně znajíc každý tón, ví, co a jak má být, jakoby důstojný šlechtic zkušeným okem přehlíží svou armádu a když na to přijde, zahraje v pravý čas a tím nejlepším možným způsobem. Hudba samotná pak žije v něm, je to víc než patrné, jak pozitivně a bez okázalých gest vnímá vstřícné reakce publika. Thin Lizzy si libují v rockově pojímaném boogie, což dokazuje následující Suicide. Bicí v jednom šiku s basou, spolu s klávesami dokonale podporují rytmickou a harmonickou linii, nad níž se mohou zaskvět kytary ať už ve vzájemném perlení, v melodických dvojhlasech či sevřených unisonech. Pozvolna, jakoby ospale rozvíjející se Cowboy Song se pak opět v účinně postavených sekvencích rozjede do neuvěřitelných obrátek, a to už se blíží vrchol koncertu. Melodie písně přirozeně koresponduje s kytarovými sóly, jež vyvrcholí v klasických hravě zpěvných, ale přitom precizně sevřených vícehlasých kreacích. Kapela při nezmenšeném nasazení přechází jakoby do piana, zpěvák si trochu pohrává s publikem. Je tady cítit obrovská rezerva, jakoby ticho před bouří. A ta na sebe nenechá dlouho čekat, už není čas se ničím zdržovat, protože Boys Are Back In Town!!! Phil Lynott měl nepochybně smysl pro parťáctví a já se domnívám, že Scott Gorham v tom spolu s ním jel rovněž. Oni totiž Thin Lizzy nebyli nikdy jen povýšená skupina muzikantů, nýbrž celý ten tým, i těch, pro publikum neviditelných členů, bez nichž by to ovšem nešlo. A tak tuhle až symbolickou pecku teď kapela bez váhání vypouští do svých fanoušků, kteří to také náležitě kvitují. A přestože je tahle píseň opět pěkně odpíchnutá, publikum ji zpívá s kapelou. K tomuto songu snad netřeba nic dodávat, to už překupníci před koncertem, když chtěli prodat někomu vstupenku, hulákali na něho, že „kluci jsou zpátky ve městě…“ Kapela, opět ve svižném a přitom valivém boogie, vstupuje do finále, zpěvák přesvědčuje opět všechny zde přítomné, že je to člověk na svém místě, rytmika, klávesy i kytary ve vícehlasém postupu docházejí k vrcholu a je tady závěr koncertu v podobě posledního akordu a posledního úderu. Ricky Warwick děkuje jásajícímu davu svých příznivců a Thin Lizzy za hlasitého skandování publika mizí v zákulisí. Jenže takhle to přece nemůže skončit, říkám si v duchu nebo možná nahlas, protože po osmdesátiminutovém přímém kontaktu především s reproduktory Scotta Gorhama je můj sluch tak trochu mimo reálnou hru. Celý sál je asi stejného mínění, neboť se hlasitě dožaduje zaslouženého přídavku. A ten se také po několika minutách dostaví. Pro tento večer Thin Lizzy znovu přijdou na scénu a pustí do nás Rosalie, bez níž by se koncert téhle kapely nemohl obejít. Je to píseň přímo elektrizující a má neuvěřitelné kouzlo usídlit se v posluchačově nitru, nehodlajíce odtamtud jen tak odejít. Skupina na pódiu to asi dobře ví, a tak tuhle skladbu pak nechá plynout ve figurativních repeticích, které by se snad daly hrát donekonečna a stejně tak by na sebe mohli přitom pokřikovat a na různých úrovních se dorozumívat muzikanti na scéně se svým rozradostněným publikem. Však se to také v hojné míře děje a vypadá to, že bujaré prozpěvování Rickyho Warwicka a rozjařených fanoušků kapely nebude mít konce. Když pak dojde i na obligátní woodstockovské chorály, kapela to znovu rozjede, pak do toho praští a s Rosalie rázně skoncuje. A nemůže to dopadnout jinak, než že opravdové finále tohoto večera obstará hymnická píseň Black Rose. Je tomu skutečně tak, Brian Downey to odklepe a kapela typickým glissem vpadne do notoricky známého motivu. Opět bez komentáře, kdo nezná Black Rose, není správný lizzysta a kdo se jím chce stát, ať si tuhle skvostnou píseň kdekoli vyhledá. Závěrečný melodický chorus kytar přímo definuje tuhle muziku, skladba se pak dostává do obrovských obrátek, publikum přímo řve, jakoby vrcholil rozjásaný ples, kde se sešlo kdesi na pobřeží celé Irsko. Slušná účast, fakt slušná, říkám si a nevím, zda mám teď více sledovat kapelu, anebo za mnou stojící a hřmící dav diváků v přízemí i na galeriích. Nakonec i Black Rose dospěje k závěru a zazní finální Ges dur, skutečně poslední akord dnešního večera. Thin Lizzy přicházejí na kraj pódia, diváci se natahují pro stisky rukou, do hlediště létají i nějaké ty trofeje, je to prostě ten klasický závěr skvěle vydařeného rockového koncertu. A tak je snad symbolické, že Scott Gorham, který nakonec jako poslední odcházel z jeviště, se ještě bleskově otočil a jen tak nazdařbůh hodil své plectrum do první řady. Jedna moc pěkná slečna ho zcela náhodou v letu chytila, Scotty si toho všiml a poslední úsměv jeho jiskrných očí a vztyčený palec tak patřil právě téhle dotyčné. No nic naplat Thin Lizzy prý prosluli i jako nekompromisní dobyvatelé ženských půvabů, takže na tom něco pravdy asi bude. Skutečně výjimečně vydařený večer!
Myslím si, že tenhle koncert a vůbec celý ten příběh stál za to. Kdo by chtěl, ať si opatří autentické CD, jež bylo natočeno právě zde v Londýně a právě při této akci. Příznivce téhle hudby to jen utvrdí v přesvědčení, že Thin Lizzy mají smysl a mají stále co říct i ve třetím miléniu našeho věku. Když byste pak někdy zavítali do Dublinu, projděte se po Grafton Street a kousek za obchodem s muzikou zahněte doleva. Potkáte tam Phila Lynotta, respektive jeho sochu, moc dobře vyvedenou v životní velikosti. A možná, že pak svým milým doma pošlete klasickou pohlednici, na níž bude dvoueurová poštovní známka právě s Philem. Když jsem se v těchto místech před pár lety vyskytl, pátrajíce po stopách Rory Gallaghera, v jednom obchodě na mě tuhle známku vytasil jeden takový chlapík a důrazně na mě zavolal: „Don´t forget Phill!“ Už dávno předtím jsem mu mohl slíbit, že na Phila Lynotta a Thin Lizzy nezapomenu nikdy.

Martin Koubek

---

Tags: článok | osobnosť