Tomáš Kočko & Orchestr
Koleda
Indies Scope
****

Víc než hodnotit, chci popsat pocit z toho, co slyším. Pouštím si to nahlas, chytne mě to a nepustí už od úvodního hymnického sboru v Kračúnovi, v Kočkově původní písni, která album Koleda energicky otvírá. Poslouchám a představuju si – a zkuste to případně se mnou – chlapa na scéně v plném světle, bohatýrsky rozkročeného, s vlnitou hřívou na ramena, co zpívá s kytarou „jak o dušu“. Je a není v tom obraze sám. Dobře ví, co dělá se slovy, hlasivkami, muzikou i s muzikanty kolem sebe a výsledku to neubírá na přesvědčivosti. Tak mi to zní, převedeno do obrazu. V následující Tak jsem sobě se za doprovodu kytar doplňuje zpěv a flétna, monotónnost se překlene harmonickou změnou a rytmicky si představte, že rozkročený bohatýr se dá na důstojný pomalý pochod kolem dokola jeviště. Klasická Byla cesta zpracováním ctí vznešenost, je zpestřena pěkným a capella vokálem a viola tak krásně zpívá! V Co nam ty daš se poprvé představí ženský protipól mužského zpívání a jako pak i v dalších písních na albu, je sólo zpěv v dialogu se sborem. Rozjuchaná verze známé koledy Den přeslavný. Proč ne, jen ať je veselo! Ondrašku s Juraškem s dětským sborem jako rozverná hříčka. Rapování v rytmické a hutné Hej koleda - další autorské písni - mi zní úplně přirozeně. Refrén svádí k tanci. A musím se přiznat, že nedočkavě vyhlížím ženský vokál, který je dobře a opatrně nadávkovaný vůči tomu hlavnímu mužskému. Přiznám, je ten ženský hlas pro mě jako chlapa dost sexy - nebo raději po moravsku - švarný. Když u další písně začnu přemýšlet, jestli Co zpíval Josef (Pásli ovce Valaši) nezačíná znít monotónně, přijde harmonická změna a už vidím figurky pastýřů z papírového betléma, co mám každoročně pod stromečkem. A betlém mimochodem objevíte i v digipacku limitované edice alba. Jedeme dál. Valašské jadrné „el“ naprosto bez rozpaků a přirozeně prozrazuje původ zpěváka v táhlém duetu Teče vodička, krásný nápěv a pak mě znovu pohladí ženský hlas, celé jen za doprovodu cimbálu. Kristus pán se narodil, všudypřítomná bravurní flétna a neméně lehce se vznášející, téměř pohádková trubka. Možná bych, být Kočkem, slovo Kristus zpíval s o něco menším rozběhem, napadlo mě, ale on jakoby vzápětí dal na má slova a přesvědčí mě o svém velkém citu k tomu, co dělá. Jeho melodický hlas mě bere, umí jímavě hladit, na jiném místě vyzve k bujarému tanci. Když mě pak napadlo, že by mohli trochu ubrat, tak najednou tiše zazní Rozjímejte, střídmě předneseno, jen s kontrabasem a sem tam špetka přiznávek flétny a cimbálu, pak se lehce přidá ženský hlas… Téměř meditativní nálada. Kočko prostě ví, a umí i ubrat plyn, když je třeba. Umí toho, on a celý Orchestr, vůbec hodně. Včetně přizvaných hostů. A umí si taky vybrat písně. Jsem vlastně na konci. Celé album působí muzikantsky a pěvecky suverénně a dynamicky. Zvuk si podle mého někdo pěkně pohlídal. Nakonec, nic jiného bych od zkušeného a oceněními ověnčeného Kočka, který na mě dělá dojem perfekcionisty, nečekal. Přitom je album plné sebevědomé vřelosti. Žádné ušlápnuté a pokorné vánoční vyzpěvování. Pokora je v něčem jiném. Zpracování písní se brání jakémukoliv vyumělkování a zní mi v uších jednoduše lidově. Není to tolik v instrumentaci, která ke španělce přijímá další moderní prvky, spíš v cítění. V pozadí jako bych viděl veselé křepčící koledníky, a to při vší dokonalosti provedení. A jen tak potutelně si říkám, že by mému uchu neuškodilo, kdyby to někde někomu jen malinko ujelo. A vida, bonus točený naživo Co nam ty daš i se zpěvem lidí z týmu kolem kapely splnil i tohle mé přání po malé nedokonalosti. A o to větší pospolitosti. Tu o Vánocích přece hledáme všichni především, ne? Taky krásu. A ta je tady přítomna.
Ve chvíli, kdy mě zmůže tíha vánočního sentimentu a budu se potřebovat trochu stylově rozšoupnout, pustím si právě tuto desku. Lelujá!

Karel Markytán