Procol harum
05.04.2014 Filed in: Články
V mých dávných hudebních začátcích, když jsem se dostal do první party, které se dalo říkat hudební skupina, nebyly ani ve snách, oproti dnešku, takové možnosti pořízení potřebné technické a nástrojové výbavy, nebyly dostatečné zdroje informativní, fundamentální a ani finanční. Pokud se tedy někdo nenarodil takzvaně se zlatou lžičkou v ústech a neměl, alespoň u nás, nutný patřičný kádrový profil, aby onu pomyslnou lžičku mohl náležitě užívat. A tak se dělalo, co se dalo, potřebné vybavení a prostředky na ně se sháněly na všech možných i nemožných stranách.
Jeden můj starší kolega a kamarád, k němuž jsem tak trochu vzhlížel, já byl začátečník, on už znalec, já na konci základní školy a on již na medicíně, byl už od počátku našeho muzicírování posedlý myšlenkou mít v kapele kromě povinných kytar, basy a bicích také piano a varhany. Cožpak klavír, tenkrát skoro v každé sokolovně či kulturáku, kde se hrávalo a často i zkoušelo, bylo kdesi v portálu alespoň pianino. Ale s varhanami to bylo mnohem zapeklitější. Zasvěcení hovořili o „hammondkách“ a „leslie bednách“, všichni to chtěli, a alespoň v našich amatérských vodách skoro nikdo nevěděl, kde a jak by to sehnal a hlavně na to ani neměl. Svépomocí ovšem často živ byl muzikant, a tak ten můj spoluhráč basista, později uznávaný lékař, kdesi vykutal možnost odkoupení omšelého starého harmonia. Bylo to z jakési polozapomenuté fary, která patrně neodolala historickému tlaku rozvoje socialismu a byla tudíž oficiálně zrušena. Vzpomínám si, jak jsme jeli kamsi ke Kutné Hoře, bylo nás na to pět či šest, sotva jsme tu věc unesli a vpravili do vypůjčené dodávky. A náš „doktor“, jak jsme tenkrát s přátelským humorem oslovovali našeho kapelového kolegu, nám pravil: „ No, nebudeme mít Hammonda, máme alespoň Tučka.“ Složitě pak probíhala amplifikace tohoto nástroje, bylo třeba mnohé vyspravit a dovyrobit, ale měli jsme nástroj a nutno přiznat, že alespoň z některých stran, když jsme se na to podívali, jsme si mohli říkat, „máme něco jako ty hammondky.“ Velmi jsem pak obdivoval dotyčného, který na ono harmonium hrál, přitom zpíval a ještě k tomu šlapal měchy, protože jiný pohon jsme neměli. Zvuk pak byl důmyslným systémem mikrofonních vložek přenášen do zesilovače a reproboxu. Ještě že ten náš klávesák a zpěvák v jedné osobě často jezdil na kole, měl tedy dostatečný trénink proto, aby „ušlapal“ i čtyřhodinovou produkci. Někdy se pak za harmonium posadil basák, jehož roli převzal jeden z kytaristů, natrénovaný cyklista si sedl k pianu a všichni jsme si lebedili, jak nám to pěkně zní, tedy byli jsme o tom skálopevně přesvědčeni. Už nevím, kdo tenkrát řekl, „hele, to zní jako Procol Harum“, já jsem to určitě nebyl, nemajíc tehdy náležité znalosti, ovšem vzpomínám si, že souzvuk piana a oněch rádoby varhan značky Tuček se mi líbil. Zeptal jsem se tedy mých zkušenějších pardů, kdo že jsou ti Procol Harum a byl jsem náležitě poučen a taktéž pozván do soukromí na studijní poslech. A tak jsem pro sebe objevil Garyho Brookera s jeho majestátním hlasem, piano a hammondky spolu v jedné lajně mě dostaly a tedy i řada překrásných skladeb, jež se pak staly mojí další celoživotní láskou.
The Paramounts – Procol Harum
Procol Harum, tato dvě slova nám spolu s dotyčnou muzikou zněla tajemně, skoro mysteriózně, přemýšleli jsme o jejich významu v latině či jiných jazycích, a až za čas jsem se dočetl, že původní manažer téhle britské skupiny Guy Stevens si pro nadějnou formaci vlastně vypůjčil jméno od barmské kočky svého přítele s tím, že v každém slově byla pozměněno po jednom písmenu. Žádalo se atraktivní neotřelé jméno pro kapelu, která začala produkovat písně, kde se snoubí rockový zvuk a taktéž hudba symfonická. Koncepční progrese a zároveň originální melodie, s těmito zbraněmi vyrukovali Procol Harum na veřejnost v roce 1967. V té době se na scéně objevil i Jimi Hendrix, a tak se stalo, že se oba jmenovaní spolu potkali i na jednom pódiu. Leaderem Procol Harum, tedy zpěvákem, klavíristou a hlavním skladatelem byl od počátku Gary Brooker, rodák z Londýna, který se již od raného věku a při studiích věnoval hudbě. V roce 1962 debutoval se skupinou The Paramounts, spolu s ním zde působili i dva pozdější členové Procol Harum, bubeník B. J. Wilson a kytarista Robin Trower. Paramounts si oblíbili v jistém směru i The Rolling Stones a to do té míry, že Garymu Brookerovi a jeho skupině umožnili hostovat na některých společných koncertech na začátku šedesátých let.
Pro formaci Procol Harum se stal kromě Garyho Brookera veledůležitým a dá se říci dalším základním kamenem Keith Reid, jenž zaujal pozici jakéhosi lodního kapitána, i když nezpívajícího a na žádný nástroj nehrajícího. Jeho texty se staly nepostradatelnou součástí původní produkce Procol Harum a není tajemstvím, že na komerčním úspěchu skladeb skupiny se podílí nejen samotná hudba, ale i silná stránka textová. Keith Reid, pro něhož byl, jak sám uvádí, největším příkladem a vzorem Bob Dylan, vytvořil s Gary Brookerem velmi silnou autorskou dvojici , ústřední tvůrčí potenciál celé formace, přestože některé skladby napsali i jiní členové Procol Harum, jako kytarista Robin Trower, či vynikající a stylotvorný varhaník Matthew Fischer.
Whiter Shade Of Pale
Nestává se vždy, že by skupina vydala první singl a ten byl hned světově úspěšný. Nepodařilo se to ani The Beatles, jak vzpomínal Paul McCartney na začátky Brouků, kolik skladeb se snažil jejich manager Brian Epstein protlačit a kolik jich, i když skvělých, u publika, zejména v USA, nezabralo. Přízeň veřejnosti a její vkus je nevyzpytatelný, kolikrát se jeden diví tomu, co se nazývá hitem a z hlediska prodejnosti se i hitem stalo, a stejně tak zůstává rozum stát nad některými povedenými písněmi a kompozicemi, jež veřejnost příliš neocenila. Procol Harum potkal obrovský úspěch již na začátku, a tedy v roce 1967. Vyprodukovali píseň s názvem A Whiter Shade Of Pale, jež se stala snad jejich nejznámější a v rozhlasových stanicích nejhranější skladbou. Kdyby to nebyla tak pěkná věc, tak dobře instrumentálně i pěvecky pojatá, s poutavým textem a tedy nadčasová, dalo by se snad říci, že je to lidově řečeno odrhovačka. Protože jakmile někde padne jméno Procol Harum, hned si většina posluchačů vybaví zrovna tuhle píseň. A ve veřejném vysílání je to bohužel i znát. Bohužel uvádím proto, že Procol Harum zkomponovali a vydali spoustu dalších vynikajících a nadčasových skladeb, jež ovšem nikdy paradoxně, i když vešly ve známost a dosáhly i popularity, nestaly se již takovým pojmem, jako ona původní A Whiter Shade Of Pale. Je to, jakoby přišel hned na začátku vrchol a pak už nic příliš zajímavého. Ale tak to ve skutečnosti nebylo, Procol Harum produkovali výborné skladby a vydávali úspěšná alba od svého založení po dalších deset let. Retrospektivně: Procol Harum 1967, Shine of Brightly 1968, A Salty Dog 1969, Home 1970, Broken Barricades 1971, Grand Hotel 1973, Exotic Birds and Fruit 1974, Procol´s Ninth 1975 Something Magic 1977. To byly však jen studiové nahrávky, kromě nichž byly zaznamenány i živé koncerty skupiny, nejednou spolu se symfonickým orchestrem. Tady se dají spatřit vrcholné body tvůrčího a produkčního pojetí Procol Harum, kteří v koncertním projevu, na rozdíl od některých jiných skupin, v kvalitě živé interpretace nezaostávali za svými studiovými snímky. A tak, když Matthew Fisher spustil na svůj Hammond organ parafrázi na Bachovu orchestrální sonátu č. 3 d moll, což je vlastně kontrahlas vokální melodie ve A Whiter Shade Of Pale, diváci mohli propuknout v nadšení, určitě se ozvalo Brookerovo brilantní piano, jeho oduševnělý a jistý zpěv a taktéž tomu bylo i s ostatními nástroji. Stejně příjemně expresivně i poeticky zněly z pódia skvělé songy jako například Homburg, A Salty Dog, As Strong As Samson, Nothing But The Truth, Simple Sister, Whiskey Train, Conquistador, Grand Hotel, Pandora´s Box a dlouhá řada dalších. Původní sestavu kapely tvořili Gary Brooker – vokál a piáno, Matthew Fischer – vokál a varhany, Ray Royer – kytara, David Knights – baskytara a samozřejmě nepostradatelný textař Keith Reid. K tomu se pak přidali kytarista Robin Trower, a bubeník B. J. Wilson, Brookerovi to kolegové již z The Paramounts. Na místo basisty později nastoupil další Paramountista Chris Copping. Došlo i k dalším personálním změnám, které skupině nepřidaly na popularitě, kvalitativní úroveň produkce to však nikdy nepoznamenalo. Základní a nejdůležitější trojice Brooker, Reid a Fischer a s nimi i bubeník B. J. Wilson vytrvali po celé desetiletí. Procol Harum hráli na legendárním festivalu Isle Of The Wight, prosluli mimo jiné i skvělou živou nahrávkou, jež nese název Procol Harum Live In Concert with the Edmonton Symphony Orchestra. Tento záznam jim vynesl zlatou desku, jejich písně naopak přebíraly symfonické orchestry a postupem času přicházely další úspěchy a ocenění. Přesto v roce 1977 skupina ukončila společnou činnost a především Gary Brooker se vydává na sólovou dráhu.
Samostatným leaderem a znovu s kapelou do nového milénia
Kromě svých vlastních projektů spolupracuje s Ericem Claptonem, Alan Parson´s Project, na čas se stává členem Ringo Starr´s All - Starr Band, anebo také kapely, Rythm Kings kterou si po odchodu od The Rolling Stones postavil baskytarista Bill Wyman. Natáčí i s Rory Gallagherem, objevuje se na řadě festivalů, dostane se také k filmové produkci. O práci rozhodně nemá nouzi a z očí publika se určitě neztrácí.
Když pak tuto kapitolu tak trochu přeskočíme a vrátíme se k samotným Procol Harum, ti znovu vstupují na scénu v roce 1990, Brooker, Fischer, Trower a Reid obnovují společnou činnost. V roce 1991 pak přichází na svět další studiové album Prodigal Strange, Robin Trower odchází a na jeho místo nastupuje Geoff Whitehorn, sympatický chlapík a vskutku výborný kytarista. Zrovna na tohoto muzikanta mám příjemnou vzpomínku. Když jsme ještě v dobách totality jezdili do západních Čech ke kamarádům, kteří chytali západoněmecké televizní stanice ZDF a ARD, neušel mi jeden Rockpalast, kde právě tenkrát vystupoval syrový a expresivní Roger Chapman. No a ten Whitehorn tam tenkrát hrál a mně se to moc líbilo. O to větší bylo mé potěšení, když pak Roger Chapman zavítal se svým bandem i do Bratislavy. Ještě štěstí, že jsem se tam tenkrát dostal. Jeden z mých bratislavských kamarádů mi sehnal vstupenky a tak, i když bylo nabito, stál jsem v první linii. Koncert to byl báječný, Chapman zpíval jako o život, tak to dělal vždycky, a Geoff Whitehorn se svým bílým Stratem, nesoucím na pickguardu symbol britské státní vlajky, publikum a tedy i mně více než náležitě zaujal…
To jsme trochu odbočili, ale nebylo to jen tak náhodou. Dostáváme se totiž do současnosti Procol Harum. V roce 2003 vychází další studiové album Well´s on Fire a kapela opět koncertuje. Dochází k dosti zásadní personálně změně v sestavě, a to, když odchází Matthew Fisher a na místo varhaníka usedá Josh Philips, pro něhož Procol Harum ale nejsou až takové novum, neb se v nich nakrátko objevil i v roce 1993. Tento post ovšem nemůže zastávat každý. Matthew Fisher, jak už bylo zmíněno, se stal hráčem stylotvorným. Původní model hammondek M 102, jejichž barevný tón se stal téměř ochrannou známkou raných nahrávek Procol Harum, vyměnil za klasické Hammond B3 a neustále dokazoval, že on je ten muž na té správné pozici. Varhanní party pojímal nejen technicky brilantně, ale i s výjimečným citem pro dynamiku, barvu tónů a akordů, vedení hlasu ať už sólového nebo v kontrapunktu, což se projevilo i ve stavbě harmonií, jež v souzvuku s Brookerovým klavírem zněly vždy zcela přirozeně a zaujímaly v pravý čas své platné místo. Kytarista Geoff Whitehorn v jednom rozhovoru prohlásil, že právě Matthew Fischer dle jeho názoru patří ve hře na Hammond Organ ke světové špičce.
Jak to ale vypadá, Josh Philips nezůstal svému předchůdci nic dlužen. Z původní sestavy Procol Harum je zde nyní jediný člen, Gary Brooker, což je ovšem ústřední postava celého dění. A od roku 2006 se dá počítat nejnovější a dodnes aktuální obsazení bandu. Gary Brooker a samozřejmě Keith Reid, který vlastně za celou tu dobu vytvořil s Brookerem autorskou dvojici prakticky ve smyslu Lennon / McCartney. Dále pak Geoff Whitehorn, Josh Philips, místo baskytary zaujal Matt Pegg, syn proslulého basisty Jethro Tull a Fairport Convention Davida Pegga, a za bicí se posadil právě v uvedený rok Geoff Dunn.
Procol Harum mají za sebou novou řadu úspěšných a diváky hojně vyhledávaných vystoupení, přicházejí další live audio i video nahrávky, ať už provedené samostatně či se symfonickými orchestry. Koncertují ve Skandinávii, v Litvě, v Estonsku, ale i v Kanadě a USA. Každá taková produkce je lahůdková záležitost a jejich publikum to také náležitě oceňuje. Když trochu pokročíme ještě dopředu, zjistíme, že v roce 2012 byli Procol Harum nominováni do rokenrolové síně slávy (Rock and roll Hall of Fame) A chystají se i do Jižní Afriky spolu s Moody Blues a 10cc. Tam ovšem nedorazí kvůli Brookerově nečekané hospitalizaci, jež byla zapříčiněna jeho náhodným zraněním. Poté následovaly koncerty v Dánsku, turné po USA a Japonsku.
Za kočkami směr Wuppertal
Našim končinám se Procol Harum zatím vyhnuli, v dobách totality o rockových koncertech ze Západu nemohlo být u nás ani řeči a pak, buď nebyl zájem ze strany potenciálních pořadatelů nebo naopak od managementu či hudebníků samotných. V každém případě je to škoda, myslím si, že by se našla spousta zájemců o jejich živou produkci a taktéž vhodné prostředí pro pár jejich koncertů. Sám jsem tedy zkoumal možnosti, jak dohnat mnou nezaviněný deficit z raného mládí a konečně i tuhle kapelu zastihnout na živém koncertě. Asi před dvěma či třemi lety jsem měl již v Holandsku zarezervovány vstupenky na jejich tamní vystoupení, ovšem bylo to v listopadu a na silnicích pak byla taková ledovka, že jsem cestu, čistě z bezpečnostních důvodů, byl nucen zrušit.
Šance se naskytla na letošní duben. Jenže aby to nebylo tak jednoduché, potenciální termín jsem zjistil již v loňském září. Do té doby měli Procol Harum naplánované štace pouze v Dánsku, tedy v roce 2013, a nebylo jich příliš. A pak, v již zmíněném září, se objevily dva termíny v sousedním Německu na 5. a 6. dubna ve městě Wuppertal. No, není to zrovna za rohem, ale v tom čase automobilem snad již dosažitelné. Vstupenky ovšem mizely kvapem a já jsem si prožíval chvíle bezmocnosti, když se se mnou jediný, internetem dosažitelný, objednací server „bavil“ pouze německy a pokud jsem vůbec něčemu rozuměl, tak tomu, že lístky je možné zakoupit na místě konání, anebo, že mohou být zaslány na nějakou adresu, ale pouze v Německu. Už jsem si říkal, že to zase prošvihnu, když jsem si vzpomenul, že jeden náš přítel, jemuž říkáme Charley, v Německu nějaký ten kontakt určitě má. Ve 3 hodiny v noci jsem mu poslal e- mailem naléhavou prosbu s náležitým vysvětlením celé věci a vysílen marným bojem s německým vstupenkovým portálem „padnul jsem do postele takzvaně „za vlast…“ Když jsem pak kolem dalšího poledne otevřel e‑mail, měl jsem tam zprávu od Charleyho: „It´s done“. Sláva převeliká, náš přítel, i když muzikou takřka nedotčen, pochopil závažnost situace a provedl bleskurychlou akci.
A tak jsme s mojí ženou již 4. dubna vyrazili od Prahy na západ směr Wuppertal. Cesta je sice stále po dálnicích, ale přece jen trošku únavná, neboť překonat vzdálenost okolo sedmi set kilometrů a se skoro už „povinnou“ dopravní zácpou mezi Norimberkem a Frankfurtem, to si vezme od řidiče nějakou tu energii. Trošku jsme bloudili při hledání našeho hotelu, ale nakonec jsme narazili na trasu wuppertálské speciality, nad zemí se pohybující kabelové tramvaje, a tak jsme se dostali do centra města a tedy i na adresu, kde jsme měli strávit následující téměř čtyři dny. Už první večer byl zajímavý. Abychom trošku setřásli prach cesty, navštívili jsme po chvíli odpočinku místní hotelový bar. Objednal jsem si svou oblíbenou „irskou“ kombinaci, pintu Guinness a dvojitý Jack Daniel´s, když se našimi sousedy stala skupinka mužů středního věku, jimž vévodil jistý bělovlasý „mánička“. Moje angličtina není bůhvíjaká, ale z řeči jsem vyrozuměl, že vedle nás sedí vlastně část technického asistenčního týmu Procol Harum. A tak jsem nelenil, oslovil jsem onoho vlasáče a rovnou se ho zeptal, zda jsem na správné adrese. Byl trochu odtažitý, ale nakonec se mi dostalo pozitivní odpovědi, a to s tím, že jsem z něho vymámil playlist pro nadcházející koncerty. Tedy příslibu, že ho další ráno budu mít v recepci pod číslem našeho pokoje na mé jméno. Vrátil jsem se ke své ženě a ke svému drinku a pak to začalo být ještě zajímavější. Během necelé hodiny se u našeho barového pultu objevili postupně Geoff Dunn, s nímž dorazil Matt Pegg, pak Geoff Whitehorn a Josh Philips, a nakonec, tomu jsem ani nemohl uvěřit, postarší gentleman v klobouku, který se vlastně nazývá homburg, no ano, byl to Gary Brooker. Tak jsme tak na tu partičku po očku koukali a když se pak Gary Brooker, doprovázen svou paní, vydal k výtahu, nedalo mi to, pustil jsem se za nimi a vstoupil do stejné kabiny. Ne, že bych chtěl obtěžovat, ale možná i tak trochu díky uvolněnosti způsobené mou irskou kombinací, měl jsem skoro až euforickou náladu, takže jsem na mistra Brookera spustil, kdo že jsem, odkud přicházím a proč, atd. atd… Něco jako onen novinář, který ve filmu ABBA pronásledoval své idoly přes celou Austrálii, stále měl smůlu, a najednou byl s nimi ve výtahu. Tak tohle potkalo čirou náhodou i mne, nebyl jsem odbyt, právě naopak, což mě potěšilo, a tak jsem po tomto krátkém setkání neváhal ještě znovu navštívit místní bar a dát tzv. „last glass“ na dobrou noc.
Ráno pak u snídaně, když jsme si v bufetu vybírali něco na zub, kdosi nám říká „Morning“, a hele, on to opět Gary Brooker, v modrých jeansách, jen tak naboso v pantoflích, prostě velmi nekonvenční a zdajíc se v pohodě. A tak jsme vlastně bydleli s Procol Harum pod jednou střechou a mohli trochu sledovat „cvrkot“. Geoff Dunn, nenápadně vystupující muž, provázen příjemnou dámou, Josh Phillips, sympaticky se tvářící, obklopen snad celou svou rodinou, komunikativní Matt Pegg, který vystupuje stejně sympaticky jako jeho otec, pozitivně laděný a kamarádský Geoff Whitehorn, oba jmenovaní pánové často odbíhali do vnějšího hotelového vestibulu na cigárko a nakonec Gary Brooker, který, sedíc u snídaně s tabletem, zamyšleně čtouce, svým vzevřením budil dojem profesora v blíže nespecifikovaném oboru, neustále studujícího problém, a i ve chvílích denního cyklu nezbytného stravování hloubajícího nad prací vědeckou. O tom, že vlastně o něco takového půjde i v tomto případě, jsme se měli přesvědčit hned tentýž večer. A co se bude hrát, jsme věděli, playlist, stejný pro oba zdejší koncerty, na mě skutečně čekal v hotelové recepci, jak mi bylo slíbeno.
Procol Harum, tato dvě slova nám spolu s dotyčnou muzikou zněla tajemně, skoro mysteriózně, přemýšleli jsme o jejich významu v latině či jiných jazycích, a až za čas jsem se dočetl, že původní manažer téhle britské skupiny Guy Stevens si pro nadějnou formaci vlastně vypůjčil jméno od barmské kočky svého přítele s tím, že v každém slově byla pozměněno po jednom písmenu. Žádalo se atraktivní neotřelé jméno pro kapelu, která začala produkovat písně, kde se snoubí rockový zvuk a taktéž hudba symfonická. Koncepční progrese a zároveň originální melodie, s těmito zbraněmi vyrukovali Procol Harum na veřejnost v roce 1967. V té době se na scéně objevil i Jimi Hendrix, a tak se stalo, že se oba jmenovaní spolu potkali i na jednom pódiu. Leaderem Procol Harum, tedy zpěvákem, klavíristou a hlavním skladatelem byl od počátku Gary Brooker, rodák z Londýna, který se již od raného věku a při studiích věnoval hudbě. V roce 1962 debutoval se skupinou The Paramounts, spolu s ním zde působili i dva pozdější členové Procol Harum, bubeník B. J. Wilson a kytarista Robin Trower. Paramounts si oblíbili v jistém směru i The Rolling Stones a to do té míry, že Garymu Brookerovi a jeho skupině umožnili hostovat na některých společných koncertech na začátku šedesátých let.
Pro formaci Procol Harum se stal kromě Garyho Brookera veledůležitým a dá se říci dalším základním kamenem Keith Reid, jenž zaujal pozici jakéhosi lodního kapitána, i když nezpívajícího a na žádný nástroj nehrajícího. Jeho texty se staly nepostradatelnou součástí původní produkce Procol Harum a není tajemstvím, že na komerčním úspěchu skladeb skupiny se podílí nejen samotná hudba, ale i silná stránka textová. Keith Reid, pro něhož byl, jak sám uvádí, největším příkladem a vzorem Bob Dylan, vytvořil s Gary Brookerem velmi silnou autorskou dvojici , ústřední tvůrčí potenciál celé formace, přestože některé skladby napsali i jiní členové Procol Harum, jako kytarista Robin Trower, či vynikající a stylotvorný varhaník Matthew Fischer.
Nestává se vždy, že by skupina vydala první singl a ten byl hned světově úspěšný. Nepodařilo se to ani The Beatles, jak vzpomínal Paul McCartney na začátky Brouků, kolik skladeb se snažil jejich manager Brian Epstein protlačit a kolik jich, i když skvělých, u publika, zejména v USA, nezabralo. Přízeň veřejnosti a její vkus je nevyzpytatelný, kolikrát se jeden diví tomu, co se nazývá hitem a z hlediska prodejnosti se i hitem stalo, a stejně tak zůstává rozum stát nad některými povedenými písněmi a kompozicemi, jež veřejnost příliš neocenila. Procol Harum potkal obrovský úspěch již na začátku, a tedy v roce 1967. Vyprodukovali píseň s názvem A Whiter Shade Of Pale, jež se stala snad jejich nejznámější a v rozhlasových stanicích nejhranější skladbou. Kdyby to nebyla tak pěkná věc, tak dobře instrumentálně i pěvecky pojatá, s poutavým textem a tedy nadčasová, dalo by se snad říci, že je to lidově řečeno odrhovačka. Protože jakmile někde padne jméno Procol Harum, hned si většina posluchačů vybaví zrovna tuhle píseň. A ve veřejném vysílání je to bohužel i znát. Bohužel uvádím proto, že Procol Harum zkomponovali a vydali spoustu dalších vynikajících a nadčasových skladeb, jež ovšem nikdy paradoxně, i když vešly ve známost a dosáhly i popularity, nestaly se již takovým pojmem, jako ona původní A Whiter Shade Of Pale. Je to, jakoby přišel hned na začátku vrchol a pak už nic příliš zajímavého. Ale tak to ve skutečnosti nebylo, Procol Harum produkovali výborné skladby a vydávali úspěšná alba od svého založení po dalších deset let. Retrospektivně: Procol Harum 1967, Shine of Brightly 1968, A Salty Dog 1969, Home 1970, Broken Barricades 1971, Grand Hotel 1973, Exotic Birds and Fruit 1974, Procol´s Ninth 1975 Something Magic 1977. To byly však jen studiové nahrávky, kromě nichž byly zaznamenány i živé koncerty skupiny, nejednou spolu se symfonickým orchestrem. Tady se dají spatřit vrcholné body tvůrčího a produkčního pojetí Procol Harum, kteří v koncertním projevu, na rozdíl od některých jiných skupin, v kvalitě živé interpretace nezaostávali za svými studiovými snímky. A tak, když Matthew Fisher spustil na svůj Hammond organ parafrázi na Bachovu orchestrální sonátu č. 3 d moll, což je vlastně kontrahlas vokální melodie ve A Whiter Shade Of Pale, diváci mohli propuknout v nadšení, určitě se ozvalo Brookerovo brilantní piano, jeho oduševnělý a jistý zpěv a taktéž tomu bylo i s ostatními nástroji. Stejně příjemně expresivně i poeticky zněly z pódia skvělé songy jako například Homburg, A Salty Dog, As Strong As Samson, Nothing But The Truth, Simple Sister, Whiskey Train, Conquistador, Grand Hotel, Pandora´s Box a dlouhá řada dalších. Původní sestavu kapely tvořili Gary Brooker – vokál a piáno, Matthew Fischer – vokál a varhany, Ray Royer – kytara, David Knights – baskytara a samozřejmě nepostradatelný textař Keith Reid. K tomu se pak přidali kytarista Robin Trower, a bubeník B. J. Wilson, Brookerovi to kolegové již z The Paramounts. Na místo basisty později nastoupil další Paramountista Chris Copping. Došlo i k dalším personálním změnám, které skupině nepřidaly na popularitě, kvalitativní úroveň produkce to však nikdy nepoznamenalo. Základní a nejdůležitější trojice Brooker, Reid a Fischer a s nimi i bubeník B. J. Wilson vytrvali po celé desetiletí. Procol Harum hráli na legendárním festivalu Isle Of The Wight, prosluli mimo jiné i skvělou živou nahrávkou, jež nese název Procol Harum Live In Concert with the Edmonton Symphony Orchestra. Tento záznam jim vynesl zlatou desku, jejich písně naopak přebíraly symfonické orchestry a postupem času přicházely další úspěchy a ocenění. Přesto v roce 1977 skupina ukončila společnou činnost a především Gary Brooker se vydává na sólovou dráhu.
Samostatným leaderem a znovu s kapelou do nového milénia
Kromě svých vlastních projektů spolupracuje s Ericem Claptonem, Alan Parson´s Project, na čas se stává členem Ringo Starr´s All - Starr Band, anebo také kapely, Rythm Kings kterou si po odchodu od The Rolling Stones postavil baskytarista Bill Wyman. Natáčí i s Rory Gallagherem, objevuje se na řadě festivalů, dostane se také k filmové produkci. O práci rozhodně nemá nouzi a z očí publika se určitě neztrácí.
Když pak tuto kapitolu tak trochu přeskočíme a vrátíme se k samotným Procol Harum, ti znovu vstupují na scénu v roce 1990, Brooker, Fischer, Trower a Reid obnovují společnou činnost. V roce 1991 pak přichází na svět další studiové album Prodigal Strange, Robin Trower odchází a na jeho místo nastupuje Geoff Whitehorn, sympatický chlapík a vskutku výborný kytarista. Zrovna na tohoto muzikanta mám příjemnou vzpomínku. Když jsme ještě v dobách totality jezdili do západních Čech ke kamarádům, kteří chytali západoněmecké televizní stanice ZDF a ARD, neušel mi jeden Rockpalast, kde právě tenkrát vystupoval syrový a expresivní Roger Chapman. No a ten Whitehorn tam tenkrát hrál a mně se to moc líbilo. O to větší bylo mé potěšení, když pak Roger Chapman zavítal se svým bandem i do Bratislavy. Ještě štěstí, že jsem se tam tenkrát dostal. Jeden z mých bratislavských kamarádů mi sehnal vstupenky a tak, i když bylo nabito, stál jsem v první linii. Koncert to byl báječný, Chapman zpíval jako o život, tak to dělal vždycky, a Geoff Whitehorn se svým bílým Stratem, nesoucím na pickguardu symbol britské státní vlajky, publikum a tedy i mně více než náležitě zaujal…
To jsme trochu odbočili, ale nebylo to jen tak náhodou. Dostáváme se totiž do současnosti Procol Harum. V roce 2003 vychází další studiové album Well´s on Fire a kapela opět koncertuje. Dochází k dosti zásadní personálně změně v sestavě, a to, když odchází Matthew Fisher a na místo varhaníka usedá Josh Philips, pro něhož Procol Harum ale nejsou až takové novum, neb se v nich nakrátko objevil i v roce 1993. Tento post ovšem nemůže zastávat každý. Matthew Fisher, jak už bylo zmíněno, se stal hráčem stylotvorným. Původní model hammondek M 102, jejichž barevný tón se stal téměř ochrannou známkou raných nahrávek Procol Harum, vyměnil za klasické Hammond B3 a neustále dokazoval, že on je ten muž na té správné pozici. Varhanní party pojímal nejen technicky brilantně, ale i s výjimečným citem pro dynamiku, barvu tónů a akordů, vedení hlasu ať už sólového nebo v kontrapunktu, což se projevilo i ve stavbě harmonií, jež v souzvuku s Brookerovým klavírem zněly vždy zcela přirozeně a zaujímaly v pravý čas své platné místo. Kytarista Geoff Whitehorn v jednom rozhovoru prohlásil, že právě Matthew Fischer dle jeho názoru patří ve hře na Hammond Organ ke světové špičce.
Jak to ale vypadá, Josh Philips nezůstal svému předchůdci nic dlužen. Z původní sestavy Procol Harum je zde nyní jediný člen, Gary Brooker, což je ovšem ústřední postava celého dění. A od roku 2006 se dá počítat nejnovější a dodnes aktuální obsazení bandu. Gary Brooker a samozřejmě Keith Reid, který vlastně za celou tu dobu vytvořil s Brookerem autorskou dvojici prakticky ve smyslu Lennon / McCartney. Dále pak Geoff Whitehorn, Josh Philips, místo baskytary zaujal Matt Pegg, syn proslulého basisty Jethro Tull a Fairport Convention Davida Pegga, a za bicí se posadil právě v uvedený rok Geoff Dunn.
Procol Harum mají za sebou novou řadu úspěšných a diváky hojně vyhledávaných vystoupení, přicházejí další live audio i video nahrávky, ať už provedené samostatně či se symfonickými orchestry. Koncertují ve Skandinávii, v Litvě, v Estonsku, ale i v Kanadě a USA. Každá taková produkce je lahůdková záležitost a jejich publikum to také náležitě oceňuje. Když trochu pokročíme ještě dopředu, zjistíme, že v roce 2012 byli Procol Harum nominováni do rokenrolové síně slávy (Rock and roll Hall of Fame) A chystají se i do Jižní Afriky spolu s Moody Blues a 10cc. Tam ovšem nedorazí kvůli Brookerově nečekané hospitalizaci, jež byla zapříčiněna jeho náhodným zraněním. Poté následovaly koncerty v Dánsku, turné po USA a Japonsku.
Našim končinám se Procol Harum zatím vyhnuli, v dobách totality o rockových koncertech ze Západu nemohlo být u nás ani řeči a pak, buď nebyl zájem ze strany potenciálních pořadatelů nebo naopak od managementu či hudebníků samotných. V každém případě je to škoda, myslím si, že by se našla spousta zájemců o jejich živou produkci a taktéž vhodné prostředí pro pár jejich koncertů. Sám jsem tedy zkoumal možnosti, jak dohnat mnou nezaviněný deficit z raného mládí a konečně i tuhle kapelu zastihnout na živém koncertě. Asi před dvěma či třemi lety jsem měl již v Holandsku zarezervovány vstupenky na jejich tamní vystoupení, ovšem bylo to v listopadu a na silnicích pak byla taková ledovka, že jsem cestu, čistě z bezpečnostních důvodů, byl nucen zrušit.
Šance se naskytla na letošní duben. Jenže aby to nebylo tak jednoduché, potenciální termín jsem zjistil již v loňském září. Do té doby měli Procol Harum naplánované štace pouze v Dánsku, tedy v roce 2013, a nebylo jich příliš. A pak, v již zmíněném září, se objevily dva termíny v sousedním Německu na 5. a 6. dubna ve městě Wuppertal. No, není to zrovna za rohem, ale v tom čase automobilem snad již dosažitelné. Vstupenky ovšem mizely kvapem a já jsem si prožíval chvíle bezmocnosti, když se se mnou jediný, internetem dosažitelný, objednací server „bavil“ pouze německy a pokud jsem vůbec něčemu rozuměl, tak tomu, že lístky je možné zakoupit na místě konání, anebo, že mohou být zaslány na nějakou adresu, ale pouze v Německu. Už jsem si říkal, že to zase prošvihnu, když jsem si vzpomenul, že jeden náš přítel, jemuž říkáme Charley, v Německu nějaký ten kontakt určitě má. Ve 3 hodiny v noci jsem mu poslal e- mailem naléhavou prosbu s náležitým vysvětlením celé věci a vysílen marným bojem s německým vstupenkovým portálem „padnul jsem do postele takzvaně „za vlast…“ Když jsem pak kolem dalšího poledne otevřel e‑mail, měl jsem tam zprávu od Charleyho: „It´s done“. Sláva převeliká, náš přítel, i když muzikou takřka nedotčen, pochopil závažnost situace a provedl bleskurychlou akci.
Ráno pak u snídaně, když jsme si v bufetu vybírali něco na zub, kdosi nám říká „Morning“, a hele, on to opět Gary Brooker, v modrých jeansách, jen tak naboso v pantoflích, prostě velmi nekonvenční a zdajíc se v pohodě. A tak jsme vlastně bydleli s Procol Harum pod jednou střechou a mohli trochu sledovat „cvrkot“. Geoff Dunn, nenápadně vystupující muž, provázen příjemnou dámou, Josh Phillips, sympaticky se tvářící, obklopen snad celou svou rodinou, komunikativní Matt Pegg, který vystupuje stejně sympaticky jako jeho otec, pozitivně laděný a kamarádský Geoff Whitehorn, oba jmenovaní pánové často odbíhali do vnějšího hotelového vestibulu na cigárko a nakonec Gary Brooker, který, sedíc u snídaně s tabletem, zamyšleně čtouce, svým vzevřením budil dojem profesora v blíže nespecifikovaném oboru, neustále studujícího problém, a i ve chvílích denního cyklu nezbytného stravování hloubajícího nad prací vědeckou. O tom, že vlastně o něco takového půjde i v tomto případě, jsme se měli přesvědčit hned tentýž večer. A co se bude hrát, jsme věděli, playlist, stejný pro oba zdejší koncerty, na mě skutečně čekal v hotelové recepci, jak mi bylo slíbeno.
Martin Koubek
