Soutěže v hudbě nemám rád, jednak z čiré ješitnosti, neboť každá prohra mě bolí jak sviňa, ale především díky přesvědčení, že určit v muzice toho jediného správného a nejlepšího, je dle mne nemožné. Přesto jsem do toho šel. A to ze dvou důvodů. Ale vezmu to pěkně od začátku…

Jak jsem se o Gitariádě dověděl?
Loni vyhrál tuto soutěž Hynek Stančík ze Vsetína. Jsme spolu v kontaktu, sdělujeme si dojmy z novinek na poli akustických kytar, jakož i finty, které nás při hodinách milování s našimi šestistrunnými kráskami napadají. Nedávno jsem ho zasvětil do tajů teploměrového smyčce a on mi za to na oplátku předvedl své kartáčové techniky. Prostě... blázni. Díval jsem se tedy na video z Hynkova loňského triumfu a začal ve mně hlodat červík, co kdyby zase Vsetín. Navíc, facebookový profil soutěže mé soutěživé já bombardoval připomínkami, že se blíží uzávěrka pro zaslání nahrávek na CD do semifinálového kola. A tak jsem zkrátka nakonec neodolal.
 
Proč jsem do toho šel?
Viděl jsem šanci, jak zviditelnit kapelu, ve které hraju a které (když se mí spoluhráči dobře vyspí) tak trošku velím. Žamboši jsou na Slovensku poměrně neznámou kapelou. Tohle byla možnost, jak dát o sobě vědět. Mediálními partnery klání jsou Muzikus a Nový Populár, tedy časopisy o muzice. Rozhovor v nich by přeci nebyl marný, říkám si a prohlížím si ceny, vyvěšené na webu soutěže. A nutno říct, že se mi tají dech, neboť organizátor ve spolupráci s firmami, které soutěž podporují, jsou skutečně štědří. Jen v kategorii akustiky jsou to tři kytary v hodnotě skoro 2800 €. Ufff, to je tedy paráda, říkám si. Kytar není nikdy dost.
 
Jak jsem se připravil
Pravidla vyžadovala dvě skladby s délkou každá maximálně tři minuty, vše zaslané na CD na adresu organizátora. Přemýšlel jsem, jak to pojmout. Nakonec jsem zašel s akustikou do studia Milana Volčíka a skladby nahrál tam. Přeci jen, říkal jsem si, dobrý zvuk bude plus. Pokusil jsem se vetknout do skladeb jak techniku, tak feeling, zkrátka, aby to bylo hezké a bylo slyšet, že nejsem úplně marný. Ve studiu jsem nahrál tři své skladby a že se pro dvě posléze doma prostě rozhodnu. Nepoužíval jsem při hraní žádné efekty, jen jsme nahrávkám dali ve studiu pěkný dozvuk. Nahrávky jsem pak rozeslal pár známým kytaristům a čekal, co to s nimi provede. Přežili, dokonce jsem se dočkal několika tichých pochvalných mailových zamručení. To mne pobídlo. Vybral jsem tedy dvě skladby, první v klasickém ladění s troškou perkusivního hraní a palcové techniky, druhou v ladění DADG(Fis)AD s trochou tappingu, ještě bez použití teploměru. Vyřadil ragtime, který mi přišel nedobře zahraný a příliš ježatý. Vysmahnul jsem to a poslal. Prozatímní náklady tedy cca 1000 Kč studio a 300 Kč rekomando pošta.

Když mě vybrali do finále
Začal jsem se potit a lustroval své spoluvybrané „protivníky“ na internetu. A taky porotce. Šedý vlku, co budeš dělat, to je konec, dívej - mistr basu a dirigent Oskar Rózsa, ten tě prokoukne po prvním tónu a nechá jazzovou policií zatknout. Probůh ten Ivan Borcin hraje jak Andy McKee, s tím se chceš jako měřit? No a začal jsem trochu víc cvičit. Nejdříve tak tři hodinky denně, nakonec, týden před soutěží, jsem se vracíval ze zkušebny kolem půlnoci a chodil do ní hned po práci. Rozšířil jsem jednu skladbu o dohru a teploměrovou „show“ s looperem. Abych se odlišil od ostatních a byl jiný. Šedá srst na hlavě nebude stačit na to, aby si tě zapamatovali, říkal jsem si.
 
Cesta tam
Ráno vstanu, dobalím věci, kdybych přeci jen v Bánské Bystrici zůstal přes noc jako výherce a ověšen svým pidi gearem jdu k autu. Chudáci električtí kytaristé, vláčet ty obří reproboxy a kufry s efekty jim moc nezávidím. Mrzne. Kolem je ticho, všecko ještě spí. Obloha je modrá, slunko ještě nevyšlo, jen ho tuším za obzorem. Naložím a jedu. Chvíli se zabývám myšlenkou hrát za jízdy, nakonec zvítězí zdravý rozum. Však máš něco najeto, Šedý vlku! Nestresuj. Tři a půl hodiny jízdy trvalo subjektivně něco kolem 40 minut. Najednou parkuju před budovou opery v Bánské Bystrici. Sotva otočím klíčkem a zhasnu motor, před kapotou auta si to lážo-plážo projde černá kočka. Třetí varování. Nu což, mrcho! Však uvidíme!



Moje soutěž
Při prezentaci platím zápisné 15 € (cca 400 Kč) a dostanu od usměvavých krásek visačku na krk a kroužek na ruku plus jednu volnou vstupenku. Všechny ceny jsou v presentáriu vyrovnány v řadě a je to krása na pohled. Je mi ukázána šatna. Listuju nádhernou brožurou s popisem soutěžících a hltám každé slovo, které o sobě muzikanti napsali. Všichni vypadají na zajímavé týpky. Toulám se operou, je to velký barák, snadno zabloudit. Dívám se do orchestřiště a říkám si, že bych nejraději hrál tam odtud zdola, aby na mě Oskar Rózsa neviděl. Na šatně se potkávám s kluky v mé kategorii a s basisty. Všichni jsou osobnosti, jeden skromný, druhý tichý, třetího je plná šatna. Každý má tu svou cestu. Využiju chvilky a cvičně zapojím efekty a AERko a překontroluju looper. Hraje to. Ve dvanáct na podiu dostáváme poslední pokyny od hlavního organizátora - Aty Béreše. Podium je rozděleno na dvě půlky. A a B. Zatímco na jedné se hraje, na druhé se za oponou chystá další soutěžící. Výborný systém. Na předvedení svého umu má každý deset minut včetně krátkého testu zvuku, plus cca deset minut pro nachystání a zadrátování za oponou. Někteří se rozhodují o krácení skladeb, v jedné kapele se diskutuje, zda skončit v 184. taktu, nebo až v 192. ... No, já bych to měl stihnout. Jestli bude všechno fungovat, říkám si v duchu. Kategorie akustická kytara jde první. Začátek ve 13:00. Pořadí v kategoriích se losuje, na mě zbylo třetí místo. Což není až tak špatné. Kluci přede mnou zahráli dobře, brnkám si v zákulisí a jsem vcelku klidný. Najednou je to tu a jdu se chystat. Vše jde, naučené pohyby se vyplatí, zadrátováno a stojím připraven. Opona letí nahoru pěkně rychle, potvora. Testnu čistý zvuk, je to pěkné, pak zkreslený, také to jde. A jdu na to. A pak to na mne dolehne. Ruce mi tuhnou jak po obrně, to co normálně zahraju s prstem v nose, nějak nemůžu vyhrát. Jako bych se prodíral prsty medem a ne vzduchem. V duchu si říkám, vidíš, vidíš, Šedý vlku, všechno cvičení bylo marné. Už dlouho jsem neměl takovou trému. S vypětím všech sil dohraju a mizím za oponou a vypadnu zdrcen z podia. Jo, tak tomu se říká panečku, užít si hraní. Kupodivu, někteří kolemjdoucí mne chválí. Nevím, zda se smát, či brečet. Čekám, že si mne zavolá porota a řekne něco ve smyslu „To nemyslíte vážně, pane Žamboch“. A pak mě sbalí a deportují na hranice.

A hraje se dál
Po mě jdou na paškál basisté, jazzmani a nakonec rockeři. Z depresí jsem se vyhrabal obědem v Národním domě vedle Opery a šel poslouchat. Nejvíce mne nadchnul skromný mladý basák Adam Hudec. Jeho ekvilibristika na pětistrunnou basu mne rozsekala napatrď. Výborné! V jazzu mne dostal technikou a cítěním Zsold Várady a krásným tónem Peter Emmer. A v poslední kategorii jsem si užil psychedelii kapely Poetic Filharmony s šikovným Romanem Hampacherem. Celkově vzato, úroveň muzikantů byla velmi vysoká.
 
Vyhlášení
Sedím s ostatními a trnu. Na podiu jsou nejdříve vyrovnány ceny, je to řada přes celé pódium. Poté promluví primátor města Mgr. Petr Gogola a mluví krátce, avšak velmi zasvěceně a přejícně. Cítím, že je to nadšenec do muziky, jako my všichni kolem. Poté nastoupí porota a začne to. Vyhlášením prolétnu jako v rauši, jsem první. Cítím radost, euforii a trochu trpkost, neboť sám moc dobře vím, jak jsem blbě zahrál a vím, jak zahrát dokážu. Ivan Borcin je třetí, byl na podiu poprvé v životě a zdá se mi, že má podobné pocity jako já. Vléváme si navzájem do žil slovní podporu. Lukáš Piala (na druhém místě) sedí mlčky. Zdálo se mi, že zahrál naprosto bezchybně, snad jen trošku studeně, předpokládal jsem, že bude první. Nu což, je po všem. Ceny jsou rozdány. Podepisujeme prohlášení, že výhru neprodáme rok. A pak se vše na podiu balí a električtí ogaři vláčí své obří krabice s aparáty a kytarami do aut a supí u toho štěstím. Já bafnu první cenu a letím na šatnu. Naložím věci do auta a smskuju domů, že to Šedý vlk navzdory všemu vyhrál.
 
Koncert v klubu 77
Výherce každé kategorie má příjemnou povinnost odehrát cca čtvrthodinové vystoupení na after párty v klubu 77 po skončení soutěže. Rozhoduji se a zůstávám. Ubytuji se v krásném pokoji tři sta metrů od klubu a jdu navazovat muzikantské přátelství a dávat gratulace. V podzemí voní chleba se sádlem a cibulí, v baru je připraveno mnoho tekutin a podium je nachystáno. Vše funguje skvěle. Porotci jsou v dobrém rozmaru, raději se jim za střízliva klidím z cesty. Zahraju teploměrovou „show“, ale pak mne napadne dát spíše písničky, a tak zazpívám Dřevorubeckou a Svobodu, obě věnuji Slovákům, neboť se s nimi cítím být stále velmi spřízněn. Konec konců, děda se narodil na slovensko-maďarském pomezí. Zvuk je příjemně rockový, zvukař se s tím nesere a moje kytara má kule, tak jak to mám rád, když hraju sám. Uvolněně si zahraju, po trémě ani památky. Jdu poté konverzovat, ale cítím, že dlouho nevydržím, předcházející noci jsem spal málo. Dávám kolem jedenácté šláftruňk a mažu chrnět. Na pokoji mne však ještě svede moje nová kytara, hodinu na ní tiše hraju. Je to dobrý nástroj! Ve snu mne pronásleduje Oskar Rózsa a chce mne vyzkoušet z hudební teorie. Šedý vlk před ním prchá a skáče ze skály... A padá a padááááááá...
 
Shrnutí
Dorazil jsem domů v neděli a dal všemu dva dny odstupu. Kytara zní stále velmi dobře, není to maketa. Moje celkové náklady na Gitariádu činily všeho všudy 4 000 Kč. Vyhrál jsem kytaru s cenou kolem 30 000 Kč. Seznámil se s mnoha zajímavými lidmi. Poslal mezi muzikanty zprávu o tom, že existuju. Že Žamboši existují. A o to přeci šlo! Obsadil jsem velice pěkné první místo. V to jsem se neopovážil věřit. Jen tajně něžně doufal. K soutěži samé musím napsat to, že něco takto dobře zorganizované jsem nikdy nezažil. Ředitel soutěže Aty Beres měl v opeře nejspíše několik svých klonů, jinak si nedovedu vysvětlit, jak mohl stále všechno stíhat a být na několika místech naráz. 
Fanfáru organizátorům! Fanfáru firmám, co věnovaly ceny! Fanfáru pro město Bánskou Bystricu! Sláva vítězům! Poražení na Gitariádě dle mne nebyli. Každý, kdo hrál ve finále, byl pro mne skvělý muzikant a vítěz! Děkuji za zážitky na celý život.
Na závěr prosba Šedého vlka Johna. Budu rád, když se příští rok naplní ve finále kategorie akustické kytary bez rozlišení žánrů. Proto, prosím vás, kdo si troufnete, neváhejte ani minutu. Přihlaste se! Stojí to za to! Chcete-li se mne někdo na něco zeptat, neváhejte a pište. Nebojte se. Nekoušu.

Jan Žamboch

Tags: reportáž | súťaž