Eric Clapton
Důstojná oslava padesátin
24.10.2013 Filed in: Články
Nechte hrát Boha
Někdy na konci šedesátých let, v dobách, kdy v českých i slovenských zemích se úspěšně rozvíjela vlna nadějných rockových skupin, se mi dostala do ruky deska, takový rozšířený vinylový singl takzvané SP od bratislavské formace The Soulmen. Samozřejmě výborná muzika a jako poctivý hudební fanda jsem si četl legendu na zadní straně obalu, kde jsem se dozvěděl, že vlastně všichni členové téhle kapely poslouchají The Beatles a The Cream. O Beatles mi nikdo nemusel nic říkat, ještě dříve se stali moji celoživotní srdeční záležitostí. Ale ta druhá kapela mi byla nepříliš známá. Ovšem když ji poslouchali takoví muzikanti jako Dežo Ursiny či Fedor Frešo, nemohl jsem se o tento směr nezajímat. A tak jsem se propracoval k později v Supraphonu vydanému dvojalbu Wheels Of Fire. Odtamtud jsem se dozvěděl o kytaristovi a později i zpěvákovi jménem Eric Clapton. V tehdy socialistickém Československu se zrovna odehrával proces nakrátko zažitého a následně potlačeného politického, společenského a tedy i kulturního uvolnění. A tak i k nám se dostávaly aktuální informace z angloamerické hudební scény, jež jsem jako žák základní školy a začínající adept na kytaru hltal, co to šlo. Zaposlouchal jsem se do onoho dvojalba, trvalo nějaký čas, než jsem mu přišel na chuť, ale jak jsem ji jednou získal, už se nikdy nevytratila. A samozřejmě že již jmenovaný Eric Clapton na tom měl tu největší zásluhu. Na téhle desce je dodnes velká hitovka White Room, fascinovala mě sedmnáctiminutová Spoonful, kde se Eric Clapton vypjal k do té doby nevídanému a neslýchanému kytarovému sólu a pak píseň, jež mě od těch časů provází celý můj muzikantský život, nesoucí jméno Crossroads.
Zrovna v tomhle živém provedení to byl u mě zásah do černého. Pulsující instrumentace, Claptonův mladistvý upřímně znějící zpěv a pak ta jeho možná až neopakovatelně zaimprovizovaná kytarová sóla. Dodnes si myslím, že tady byly položeny základy pozdější virtuozní rockové a jazzrockové kytarové hry. Ty tóny mají logiku, gradaci, napětí, barvu, sílu i melodii. A tak jsem se ve velmi mladém věku přidal k nekonečnému zástupu příznivců tehdy snad tři a nebo čtyřiadvacetiletého Erica Claptona. Díky mým starším kamarádům jsem se pak mohl skrze nahrávky vrátit do historie a ocenit na poli takzvaného bílého blues historicky významné album John Mayall and Bluesbreakers, kde už v polovině let šedesátých Eric Clapton exceloval. Bylo mu okolo dvaceti a už tenkrát vlastně něvědomky nastínil, jak se bude bluesrocková kytara vyvíjet dál a kudy se bude ubírat. Byla to zajímavá doba a obzvláště v Anglii to v těchto sférách vřelo převelice. Člověka až mrzí, že tam tehdy nemohl být a že jen z doslechu slyšel, jak nadšení fanoušci čmárají po zdi nápisy „Clapton is God“ nebo „Let´s play God“ a tak dále, a tak podobně. Asi jsem to pak viděl i na nějakých fotografiích, ale ta autentická atmosféra nám tenkrát byla „vyšší mocí“ zapovězena. Ono to zní velmi nadneseně, když se o hudebníkovi řekne, že je bůh. Ale když na koncertech The Beatles a The Rolling Stones mohly mladé dívky hystericky ječet, slzet, trhat ze sebe oděv a následně i omdlévat, proč by nemohl zarytý příznivec kytarové hry svého favorita dosadit na hranici božstva. Vždyť takový projev úcty je oproti oněm šíleným a všehoschopným fanynkám vlastně vysoce kulturní. O mnoho let později nám jeden náš kamarád z Anglie vyprávěl, jak on sám chodil jako středoškolský student do Marquee Club, jaké to byly zážitky vidět hrát Erica Claptona naživo a že se skutečně dělo všechno tak, jak jsem již zmínil.
Mladík dotknuvší se nebe
Netřeba příliš zabíhat do historie, veškerá možná fakta jsou dnes díkybohu dostupná, a tak jen zevrubně – Eric Patric Clapton se narodil v roce 1945, 30. března, tedy přesně před koncem II. světové války. Už od raných let byl ovlivněn černošskou bluesovou hudbou a to tak silně, že přes veškerý jeho dnešní rozmanitý repertoár, tyto aspekty jsou dodnes v jeho hudebním projevu prioritou. K tomu všemu asi přispěl i vývoj jeho lidského cítění, nevzešel z nijak ekonomicky dobře situovaných poměrů. Sám vyprávěl příběh, že na jeho první kytaru mu vlastně ušetřila jeho babička a že je to úplně něco jiného, než když synek bohatých rodičů přijde do obchodu, jen si ukáže a už má, co si přeje.
Studia na střední umělecké škole, v osmnácti letech hrál Eric v první skupině The Roosters a ještě v té době přešel k později velmi proslulým The Yeardbirds, kde později působili další hudebníci zvučných jmen, mj. Jimmy Page a Jeff Beck. Touto érou, jež je zachycena na gramofonových deskách, provázel Claptona patrně Fender Telecaster. Ericovo pojetí kytarových partů bylo výrazné, a to byla zatím jen jakási předehra k dalšímu dějství. Když se pak později dostal k nástroji Gibson Les Paul, který zapojil do comba Marshall, začaly se dít věci. To ho objevil John Mayall a mladý Eric takové angažmá nemohl odmítnout. A tady už zněly jeho plnohodnotné masivní tóny v sólových pasážích, jež byly pokaždé dobře vystavěné a měly ty správné dimenze. Do té doby ve světě neznámý projev přiváděl posluchače do extatických stavů a odtamtud vzešlo právě ono rčení Clapton is God, tak často malované na domovních zdech Londýna let šedesátých. Eric Clapton byl ve všech anketách stavěn na čelní místo mezi kytaristy, ve světovém měřítku se pak o tento post dělil s jedním ze svých vlastních idolů Jimi Hendrixem. A pak přišly ony kytarové improvizační smršti ve skupině The Cream, která, když poprvé navštívila USA, na začátku byla pro publikum spíše zajímavou formací, než však projela celou zemi, stal se z ní jeden z nejslavnějších bandů.
Mnohokráte se novináři ptali Erica Claptona na jeho názor, jak sám vnímal onu nečekanou obrovskou popularitu, zda si myslí, že byl nebo je nejlepším kytaristou na světě a jaký má z toho pocit. Sám Clapton se svou vrozenou pokorou a skromností k tomu s úsměvem dodává. „Ano chtěl jsem být nejlepším kytaristou na světě, to by chtěl přece být každý, ale co to nakonec znamená? Vždyť tohle označení je vlastně holý nesmysl…“ Ovšem i takový velikán, jakým bezpochyby je Jimmy Page, dodnes říká, že je vděčný Ericovi za to, že ukázal ostatním, jak lze pojmout hru na kytaru Gibson Les Paul a že je skvělé, když ji vlastně takhle dobře zavedl. Nástroj, který se pak stal hlavní artilérií nejen Pageovou, toho je určitě hoden a Eric Clapton se téhle premiéry zhostil nadmíru dobře. Během působení ve skupině The Cream mu ale kdosi prý onoho proslulého Les Paula ukradl a tak dalšími nástroji byly pro Claptona Gibson SG Standard – model Les Paul 62 a Gibson ES 335, tuším že snad z konce padesátých nebo začátku šedesátých let. Tady už ale nebylo důležité, na jaký nástroj Clapton hraje, ale spíše co hraje.
The Cream zakončili po dvou aktivitou nabitých letech svou činnost v Londýnském Royal Albert Hall, a to za nadšeného skandování přeplněného hlediště a pokřiku „God save The Cream“ a prý dokonce za šepotu později slavného hráče na bicí Jona Hisemana (Colloseum aj.) „Víc už snad není možné…“ To bylo v roce 1968 a hned na to se rozjíždí další superskupina jménem Blind Faith, která byla ovšem spíše výsledkem ekonomických snah hudebních producentů, čemuž pak odpovídal i samotný výsledek. I když se tam sešel Eric Clapton s mladičkým a už tehdy velmi dobrým Stevie Winwoodem, tahle spolupráce neměla dlouhého trvání. Sám Eric Clapton, který už měl dost těch kytarových závodů – kdo déle, rychleji a složitěji – často se rovněž rodících z iniciativy managementů, pak slyšel dvě americké kapely. Jednou byla skupina The Band a druhá The Allman Brothers Band. „Takhle bychom nehráli, i kdybychom zkoušeli dvacet hodin denně…“ posteskl si tenkrát a labutí píseň Blind Faith byla definitivně dohrána.
Léta dozrávání – léta dospělá
Pokračování Claptonovy hudební dráhy se odehrávalo v rythm and bluesových Delany and Bonnie a pak i v jeho sólovém projektu Derek and The Dominos. Jinak hostoval na deskách svých kolegů, mj. nahrával s George Harrisonem, s nímž ho pojilo silné přátelství, stal se na čas i členem doprovodné sestavy Johna Lennona „Plastic Ono Band“, kde ovšem, možná i díky pro mnohé dodnes nepochopitelným exhibicím Lennonovy manželky Yoko Ono, jež s hudbou neměly příliš společného, Claptonovo přirozené muzikantství asi nemohlo příliš vzkvétat. Kdysi dávno jsme si povídali s jedním kamarádem o písni Layla a já se ho zeptal, kdo že vlastně byl ten Derek. Zadíval se na mě vědecky skrze své brýle a povídá: „No to byl ten Clapton…“ A na další vtip bylo zaděláno. Píseň Layla, věnovaná Pattie Boydové, Harrisonově a později i Claptonově manželce je krásná kompozice a v té době, na počátku let sedmdesátých ji Clapton vytvořil společně s Duane Allmanem, z již zmiňovaných A.B.B. Moc pěkně vystavěná melodická píseň, kde Eric Clapton zpívá s citem a přitom výrazně a pak ta harmonie a kytarová práce Allmanova a jeho. Když už jsme u toho zpěvu, Eric Clapton se nikdy nedral do popředí jako zpěvák. Jeho pěvecký projev se stal spíše nezbytností a především přirozeností, jako je to u mnoha zpívajících instrumentalistů. Napíšeš píseň, zahraješ jí a pak si i zazpíváš. Vždyť co je na tom tak složitého? Ovšem ne každý hudebník disponuje zrovna tak příjemně a přirozeně znějícím hlasem jako Clapton, na to snad přišel především Delaney Bramlett ze skupiny Delaney and Bonnie, kdy slyšel Erica v pěveckém partu, přišel pak za ním a zpříma mu řekl: „Hele, ty musíš zpívat…“ A začala se odvíjet další slibná kariéra ani ne třicetiletého Claptona. Měl za sebou historicky významná a dodnes hudebně aktuální alba s Johnem Mayallem, s The Cream, s Blind Faith, s Delaney and Bonnie, s Derek and The Dominos.
Následovalo neuvěřitelných čtyřicet let, kdy Eric Clapton natočil s mnoha výbornými sestavami určitě dvaadvacet studiových sólových alb, byla zaznamenána řada živých koncertů na audio i videozáznamy a všech těch nahrávek se prodaly po světě miliony. Když se jen okrajem dotkneme bouřlivých let sedmdesátých, nelze opomenout například slavný Rainbow Concert, případně Claptonovu účast na Georgem Harrisonem pořádané charitativní akci nazvanou Concert For Banghadesh. Určitě pak taková alba, jakými jsou „461 Ocean Boulevard“, „There´s One in Every Crowd“ a „No Reason To Cry“.
U Claptona se plně rozvinul jeho přirozený talent a ojedinělý hudební cit spojený s defacto introvertní expresivitou. Zatímco u raných živých nahrávek ze sedmdesátých let jsou ještě patrné vazby na ony proslulé creamovské instrumentální improvizace, později, a právě už na výše jmenovaných deskách, jsou písně daleko více melodické s příjemnými harmoniemi, zahrané i zazpívané procítěně s uměleckým nadhledem a smyslem pro detail. Možná i tento aspekt přivedl Claptona k jeho specifické písňové tvorbě, kterou rozvinul v dalších letech naplno, ať už jako sám autor anebo interpret písní jiných skladatelů.
V další dekádě Eric Clapton dokazuje vzrůstající vyzrálost své hudební osobnosti, zejména alba Behind The Sun a pak Journeyman jsou toho dokladem. Sám přiznal, že se po léta potýkal se závislostí na alkoholu a drogách, ovšem na kvalitě jeho nahrávek se tento aspekt, alespoň pro posluchače jako takového, možná projevil ponejvíce v dílčím obsahu textů, avšak nikoli v úrovni hudební – myšleno z hlediska negativního. Je pravda, že v letech osmdesátých se ani Clapton nevyhnul jisté komerční elektronizaci svých písní, nicméně, bylo to provedeno vkusně a nikoli samoúčelně. Ostatně nahrávky, které byly pořízeny ve spolupráci s Philem Collinsem (sám produkoval některé Claptonovy snímky), či Tinou Turner to zřetelně dokazují. Památné pak určitě je vystoupení Erica Claptona na megakoncertě Live AID v roce 1985, kde v Claptonově bandu zasedl za bicí právě Phil Collins.
Málokterý hudebník by se přesvědčivě orientoval ve více rovinách, v plně elektrickém blues, v blues až tradicionálně akustickém, v oblasti poprocku nebo místy až popu, který ovšem nemá nic společného s lacinou hitparádou a pak také v akustické písňové tvorbě, jež osciluje někde mezi půvabnou a hravou lyrikou, někdy humorem a někdy až neproniknutelnou melancholií. Eric Clapton takový je, nelze jej zařadit přímo do jedné kategorie, nelze ho pomyslně vložit do stylové krabičky a opatřit ji jednostranně vyznívající popiskou. A tak, po elektrické explozi let šedesátých, majoritní příjemné písňové tvorbě sedmdesátek a kolikrát pořádně našlápnutém poprocku v osmé dekádě, vstupuje Eric Clapton do devadesátých let, a má, jak se říká, pořádně nakročeno.
Kdo by se chtěl komplexněji seznámit s jeho hudební a tedy i emocionální paletou, která je ovšem vždy zastřešena nezaměnitelným charakterem Claptonovy osobnosti a tedy i interpretačním pojetím, tomu lze doporučit živé album z roku 1991 s názvem „24 Nights“. Tady se posluchač setká s mnohostranností muzikantské osobnosti Erica Claptona, uslyší řadu pěkných písní, klasických bluesovek, setká se zde i se symfonickým orchestrem, užije si příjemné melodie, ale potká se zde i oním Ericem, kterému sice přezdívají Slow Hand, ale který to umí, když na to přijde, stále pořádně „rozbalit a hrnout…“ A proč vlastně ono pojmenování Slow Hand? Clapton, i když v dobách The Cream, především na živých vystoupeních, sypal z pódia taktéž myriády vypjatých not, proslul především svým dlouhým kytarovým tónem, který se stal pak pro mnohé další adepty kytary inspirací a vzorem – zrovna třeba Carlos Santana se ke Claptonovi nepokrytě hlásí. U Claptona následně již nebylo důležité, kolik tónů zahraje, ale jaké jsou to noty a jakou barvu a tedy i svébytnou duši mají.
A právě proto mohl zanechat oněch kytarových olympiád jimž se pak mnohdy jinde a jinak a často samoúčelně věnovala na různých úrovních řada dalších hudebníků, a svůj cit pro melodii i tón stačil rozvinout a obrátit pro sebe samotného tím nejlepším směrem. Srovnejme například live záznam některých snímků Cream Volume I nebo Volume II, kde místy už ani není třeba baskytara a Clapton tam vaří pouze s Gingerem Bakerem v duu kytara bicí a je to taková řežba, že nám takříkajíc spadnou kalhoty… A na druhé straně krásná svižná píseň Forever Man z již jmenované alba Behind The Sun – rok 1985. Tady je kytarové sólo krátké, ale nádherně vystavěné a melodické, přesně v ten správný moment onu skladbu katapultuje do té potřebné roviny, abychom si řekli, „no to byl teda nářez“. Ano, je to trochu jinde, ale celé to dává hudbě tolik prospěšný a potřebný smysl, možná právě ten, který Eric Clapton postrádal u Blind Faith a po kterém se v dalších letech tolik pídil. Santanovské tóny, nebo vlastně promiňte, vždyť ty tóny jsou původně claptonovské, a nakonec, ono je to jedno, hlavně že se to skvěle poslouchá.
V roce 1994 vydává Eric Clapton výtečné elektricky zahrané bluesové album pod názvem „From The Cradle“ a o čtyři roky později se na trhu objeví, oproti oné bluesové „kolébce“ velmi kontrastní zahloubané a pro každého posluchače zdaleka ne svým obsahem přístupné album „Pilgrim“. Eric Clapton hodně koncertuje, sám jsem měl možnost jej v té době vidět živě nejednou, a pokaždé jsem nelitoval, že jsem kvůli těm koncertům musel vážit stovky kilometrů jízdy autem. Rok 2000 a tedy přechod do nového milénia přináší skvělé CD, které Eric Clapton natáčí s legendárním a snad nestárnoucím B.B.Kingem. Album se jmenuje „Riding with The King“ a lynou se z něho příjemné a dá se říci pozitivum a třeba i určitou pocitovou naději přinášející skladby. Už samotný obal, kde na titulní stráně sedí oba usmívající se pánové v otevřené limusině a Clapton co by mladší kolega je tam v roli řidiče, vzbuzuje pocit uvolňující pohody. A komu ty tváře něco říkají, neváhá, album si obstará a přidá se bez váhání k té jízdě oněch dvou.
Eric Clapton o sobě vždy říkal, že byl, je a bude především bluesovým kytaristou. Nejvíce jej prý ovlivnil černý bluesman z amerického jihu dvacátých a třicátých let Robert Johnson. On to byl, kdo původně napsal skladbu Crossroads, jež zůstala Claptonovým celoživotním mottem a podle níž byly pojmenovány periodicky se opakující festivaly, jež právě pod záštitou a z iniciativy Erica Claptona jsou pořádány v USA a mají především, za účasti „klasiků“ objevovat a dávat možnosti novým talentovaným a nadějným hudebníkům v oblasti bluesové a rockbluesové tvorby. Eric Clapton říkal, že on se vlastně na elektrickou kytaru snaží dělat to, co Robert Johnson produkoval na nástroj akustický. Určitě jsou zde společná stigmata, jež pozornému posluchači neuniknou a je jen logické, že v dalších letech Eric Clapton přišel s vyloženě tradicionálními bluesovými nahrávkami, například na albech „Me And Mr. Johnson“ , „Sessions for Robert J“ a „Clapton“, tedy prostý název, který již charakterizuje onu, jak by se řeklo, bluesovou archeologii samu o sobě. Ale Eric Clapton je od teorie, že na kytaru elektrickou se snaží interpretovat johnsonovské akustické kreace přece jen poněkud dále. On sám již hodně dlouho hraje na akustické kytary C. F. Martin a to velmi mistrně. V čistotě a skladbě tónů a ve stavbě, průzračnosti a brilanci harmonií je zřetelné, kdo nám to vlastně hraje a s kým máme tedy co do činění.
Pravdou ovšem zůstává, že důležitým momentem zejména pro hudebníky bylo, když v sedmdesátých letech, původně gibsonový hráč, Eric Clapton přešel téměř výhradně na kytaru Fender Stratocaster. Možná nejslavnější jeho kytarou byla ona „Blackie“, jinak Strat z roku 1957, který si Eric sestavil z více nástrojů. Jak sám řekl, měl těch kytar několik, prý se tehdy prodávaly například v USA v Nashvillu za velmi nízké ceny. Tamější, dodnes dobře prosperující obchod s hudebninami Grühn Guitars byl údajně oním zdrojem. Blackie byla po letech prodána v aukci, podobně jako jiné slavné nástroje, například woodstockovský white Strat Jimiho Hendrixe nebo 59 Les Paul, na nějž hráli Peter Green a následně Gary Moore. Ovšem Claptonův Fender byl pro sběratele zajímavý mimo jiné i tím, že na zadní straně byl namalován obraz Layly nebo vlastně Pattie Boydové, tehdejší hudebníkovy velké lásky.
Claptonův přechod z Gibsona na nástroje Fender byl možná iniciován i jeho obdivem k Jimi Hendrixovi, s nímž se toužil blíže spřátelit, ale nikdy se to kvůli Hendrixově předčasné smrti tak docela nevyplnilo. Clapton obdivoval emocionální schopnost projevu Jimiho Hendrixe, jeho nervní a přitom hloubavý bluesový projev a sám přiznal, že v něčem byl pro něho černý kytarový mág, jenž byl často přezdíván i jako „Divoký muž číslo 1“, nedostižný a někdy až nepochopitelný. Ovšem kdo tohle ve vší upřímnosti a bez falešné skromnosti dokáže takhle říct? Zase jenom skutečný mistr a osobnost veskrze lidská. Já se domnívám, že Eric Clapton takový je. Před časem jsem hovořil se světově proslulým českým hudebníkem Janem Hammerem, který se v osmdesátých letech v sérii charitativních koncertů na podporu výzkumu léčby roztroušené sklerózy, zvaných ARMS concerts, setkal na pódiu mj. i s Ericem Claptonem. Řekl mi, že Clapton je přátelský a vstřícný, nicméně, není snadné se mu tak docela přiblížit, myšleno z hlediska lidského. Ano, Eric Clapton vždy působil oním pozitivním dojmem, ale z jeho hudebního projevu a z jeho nahrávek je patrná i ona duchovní uzavřenost, stálé hledání, hloubka, do níž nelze jen tak snadno nahlédnout. U velkých hudebních osobností tomu tak bývá, když pak tyto ale nevystupují a ani netvoří okázale, nýbrž právě naopak, může být setkání s takovouto tvorbou pro mnohé příznivce skutečně hodnotným umělecký zážitkem.
A tak, po okrajovém nahlédnutí do minulosti a jak by se řeklo po „easy“ retrospektivě se dostáváme k oněm padesátinám. Píše se rok 2013 a od roku 1963, kdy Eric Clapton zahájil svou profesionální hudební kariéru, uplynulo padesát let. A jak lépe takové výročí oslavit, než dávkou pořádné muziky. A tak Clapton vyráží na turné, které má i svou americkou a evropskou část, začíná 14- března ve Phoenixu ve státě Arizona a končí 19. června v České republice v O2 aréně v Praze.
Padesátiny ve velkém stylu
A protože v roce 2012 odehrál Clapton snad jen tři živá vystoupení, alespoň podle originální datologie uvedené v jeho současném programu, byl pro něho návrat na scénu před své publikum vítaným oživením. O jeho koncerty byl vždy velký zájem a my jsme si museli koupit vstupenky již prakticky půl roku napřed, a to se ještě sháněly velmi nesnadně. Dalo by se říci, že koncert jako koncert, mohlo by být jedno, kde tu kterou kapelu či umělce uvidíte. Je to otázka názoru, pro mě bylo přímým magnetem Claptonovo vystoupení v londýnském Royal Albert Hall. Tahle slavná historická kulturní scéna s jistým nádechem římského Colossea, jež byla vystavěna na počest manžela královny Viktorie prince Alberta a poprvé otevřena v roce 1871, má určité originální mysterium, tady na vás dýchnou dějiny, ale ne nijak násilně, spíše vás to vtáhne dovnitř, je to taková pocitově emocionální pozvánka k účasti na něčem velkolepém.
Koncert Erica Claptona na tomto místě pak takovou věcí určitě je. Nutno dodat, že Albert Hall je něco jako jeho londýnskou domovskou scénou, jen tady, mimo jiná svá vystoupení v Londýně, hrál Clapton alespoň dvěstěkrát. Tady se konal v roce 1968 onen Farewell koncert The Cream, tady měl Eric Clapton řadu společných vystoupení s dalšími kolegy jako Stevie Winwood, Jeff Beck a s mnohými dalšími, a tady v květnu tohoto roku uspořádal sedm vystoupení za sebou a z toho všechna byla vyprodána. Nám se poštěstilo sehnat jedny z posledních dvou lístků, kde se dalo sedět vedle sebe, na úterý 21. května, a tak jsme v ten den přibyli autobusem číslo 52 ke vchodu do Kensingtonských zahrad, kde se nachází památník prince Alberta a tedy i proslulý Royal Albert Hall of Arts and Sciences. Atmosféra byla slavnostní, publikum povětšinou střední věkové kategorie, náležitě naladěno, žádné zmatky, při vstupu dovnitř nás nikdo nešacoval ani neprosvěcoval, důstojně oblečený ceremoniář zkontroloval vstupenky a odeslal nás na příslušnou sekci, kde se naše místa nacházela.
Úvod večera obstaral velmi příjemně Gary Clark junior, fussion bluesový kytarista a zpěvák z Austinu v Texasu. Eric Clapton si na své koncerty jako hosta pozve vždy někoho zajímavého a většinou to má něco společného s blues. On sám uznává a má rád mladší kolegy, kteří v sobě mají to pravé a správné cítění, nezaměňujme s touhou po kariéře, a tak jeho velkým favoritem byl již počátkem osmdesátých let například rovněž austinský Texasan, Stevie Ray Vaughan.
Produkce Garyho Clarka a jeho bandu měla spád, nebyla přeexponovaná, jak se někdy hudebníkům v takovýchto rolích stává, byl zkrátka host, který se do dění hodil. A tak mělo smysl sledovat tu úvodní skoro třičtvrtěhodinku dění na jevišti a poslouchat formaci, jež byla odměněna zaslouženým potleskem.
Pak, po technické přestavbě, skoro přesně ve 21 hodin přichází na scénu kapela se svým umělecky padesátiletým oslavencem. Publikum přichystalo náležité uvítání a vše může začít. Mně se moc líbí umělci, kteří jsou v podstatě civilisté, žádná okázalá gesta, prostě přijdou zahrají, zazpívají a tím je to vyřízeno. Ne jinak to pojímá i Eric Clapton. Tričko, jeansy, přišel, vzal ze stojánku akustickou kytaru C.F.Martin a rozjela se úvodní skladba Hello Old Friend, krásná píseň z alba No Reason To Cry. Už před lety, když jsem tuhle věc slyšel poprvé, dost mě zaujala, ta trochu lkavá steelkytara, ženské sbory se znatelným nádechem erotična, akustické kytary, hammondky a vůbec celý doprovod v soft provedení a Claptonův jakoby trochu unavený a přitom jasný hlas, skladba plyne jako řeka ovšem žádný laciný popík. Během potlesku publika se přeneseme do písně My Father´s Eyes, Claptonova velkého hitu, který obletěl celý svět a znají ho i posluchači, kteří nepatří k jeho skalním příznivcům. Zní to opět příjemně akusticky a především průzračně a precizně. Ovšem pak Eric odloží akustickou kytaru, chápe se svého Stratocastera a začne se to rozjíždět. Tell Me Truth, to je slušná pecka již od dob Derek And the Dominos, kterou Clapton natočil v minimálně dvou verzích. Já osobně mám raději tu rychlejší, ovšem i ono cookerovské zpracování stojí za to. Ze studia je to možná na můj vkus mírně usedlé, ovšem tady v živém provedení to je něco jiného. Skladba šlape s dobře se valí, Clapton zpívá s potřebnou silou a přirozeně i forsíruje, do toho skoro soulové sbory ve vícehlasech a opět brilantní instrumentace. Je to prostě ono. Kytarové slide party jako od Duana Allmana a pak klasické a samozřejmě očekávané Ericovo, přehledně ale s potřebnou energií vyprodukované sólo. Tady bych rád představil celý Claptonův doprovodný band. Tentokrát „černá“ rytmika, basa Willie Weeks, bicí Steve Jordan, pedal slide kytara Greg Leisz, piano a synthesiser Claptonův letitý spoluhráč Chris Stainton, varhany Hammond, další klávesy a vokál Paul Carrack, druhá kytara a vokál Doyle Bramhall II. A nelze opomenout ani dvě půvabné sexy dámy Michelle John a Shar White, jež obstarávají ony citem i temperamentem prodchnuté doprovodné vokály ve vícehlasech a v křížených pěveckých partech. U rockové kapely holky moc nepotřebuji, ale u Erica Claptona, stejně jako u Joe Cockera to je už snad ochranná známka, onen fragment ženskosti, který tahle blues soul rocková muzika prostě potřebuje. Když byla zmínka o Allmanovském stylu, tak ten tady obstaral právě Doyle Bramhall, výborný kytarista, který to s Ericem Claptonem také táhne už nějaký pátek. On sám Eric Clapton na Allman Brothers Band vždycky držel, potvrzením byla i skutečnost, že kupříkladu na své turné 2005 přizval kromě Doyle Bramhalla na další kytaru i mladíka jménem Derek Truck, což není nikdo jiný než syn bubeníka z A.B.B. Však on tam také se svým otcem hraje a je fakt moc dobrý. Clapton již dávno nemá zapotřebí dokazovat, že na kytaru skutečně umí, ovšem když se podaří vystřihnout sólo, které evokuje v jistém smyslu někdy i creamovské doby, člověka, který na to čeká, to zahřeje u srdce. A to se právě stalo ve jmenované skladbě. Eric to tam dvakrát velmi přesvědčivě rozbalil. A přestože Albert Hall je celý na vstupenky k sezení, publikum se dostává do náležitého varu. Další píseň to opět pěkně našlápne, Gotta Get Over Play zní místy skutečně jako od Allmanů, ovšem pochází s nejnovějšího Claptonova alba Old Sock. A opět, v živém provedení to má ty potřebné dimenze. Dvojhlasé kytary v základním figurativním motivu, hezké melodie protkávající se s hammondkami, Clapton zpívá skvěle a jeho děvčata jako o život. A samozřejmě nezbytné a moc pěkné Ericovo sólo. V následujícím boogie My Woman Got a Black Cat Bone se zase Clapton kolegiálně střídá v sólových kytarových partech s Bramhallem a celé to pochoduje správným tempem. A je tady moje oblíbená Got to Get Better in a Little While. Tuhle věc mám rád už od sedmdesátých let, opět z produkce Derek and The Dominos, je to živá skladba hudbou i textem. A ke slovu přijde i kytara s wah wah pedálem, jež nedá nevzpomenout na proslulý White Room. Pak přijde táhlá ale naléhavá coververze skladby od Harolda Arlena Come Rain or Come Shine, kde zazní pěvecký duet Erica Claptona a klávesisty Paula Carracka. Tak to je správnej zpívající hammondista, skoro jako Greg Allman. No a Delany Bramlett to odhadl před lety vskutku mistrně, kdyby Eric Clapton nezpíval, byla by to velká škoda. Zvládá to fakt mistrně a v jaké je formě v osmašedesáti letech, rád bych se alespoň takového věku a v takové kondici dožil. A tady se protkávají v sólech Claptonova a Brahmallova kytara, vzájemně se neruší a přitom jsou obě zřetelné. Chce to cit pro věc a ten tady dnes večer neschází. Publikum aplauduje a potlesk se ještě zesílí, když z pódia zazní creamovská klasika Badge. Ani nám nepřijde, že tahle píseň byla hitem už někdy v letech šedesátých. Když jsem se zmiňoval o clubu Marquee, tak právě o téhle písni nám vyprávěl náš anglický kamarád, jak prý si ji tenkrát užíval. Tady se nedá nic dodat, už tenkrát to znělo výborně a je tomu tak dodnes. Jen snad, že závěrečná dominanta vokálů a hammond sóla a následně Bramhallovy kytary jen podtrhuje sílu téhle pecky.
Trochu mě mrzí, že Eric mění Stratocastera opět za akustickou kytaru, usedá na stoličku a přichází, na mě trochu dlouhý accoustic set. Ovšem máme Erica Claptona takového, jaký je a nikoli jak bychom ho v té které chvíli chtěli mít. A je pravda, že veškeré akustické písně po stránce instrumentální i pěvecké znějí jak z CD, tedy čistě a brilantně. A tak vyslechneme Driftin´Blues, Nobody Knows You When You´re Down and Out Play, pak nám opět Paul Carrack zazpívá It Ain´t Easy (To Love Somebody) a přichází akusticky provedená a i v téhle verzi světově známá Layla. Pravdou je, že já bych mnohem raději tu elektrickou verzi se všemi těmi melodiemi, harmoniemi a celkovou naléhavostí. Párkrát jsem již Claptona živě viděl dříve a pokaždé jsem měl štěstí na to původní provedení. A tak musím ve své duši Ericovi „odpustit“ že mě v tomto ohledu tentokrát převezl. Na závěr akustického bloku nám hudebníci z pódia nadělí další hitovku s tklivými hammondkami Wonderful Tonight. Je to něžná milostná píseň, ale já už bych raději zase něco takříkajíc od podlahy.
A nejsem zklamán, jako na zavolanou přináší asistent Claptonovi jeho Stratocastera a vypukne Blues Power. To je píseň, která jde s Ericem Claptonem také již léta a dodnes nic neztrácí ze své exprese. A tak se za podpory rytmiky opět rozjedou naplno kytary, vokály a i klávesy si přijdou na své. Tomu jsem moc rád, ne že bych měl něco proti akustickým kytarám, ale Clapton mě uhranul kdysi dávno právě svojí hrou na kytaru elektrickou a já bych tenhle dojem nechtěl ztratit. Nechybí klasická bluesovka od Roberta Johnsona Love In Vain, kteroužto proslavili především The Rolling Stones už v letech šedesátých. Clapton se svým bandem to pojímají jako pomalejší boogie, ale i tak, už kvůli kytarovým partům to má svůj půvab. A když jsme u Roberta Johsona, to by nebyl Eric Clapton, aby nezahrál onu magickou píseň Crossroads. To si sám mohu s Ericem zpívat a v duchu si k tomu brnkat na kytaru. Když vím, jak často jsem tuhle věc hrál sám, kolikrát a kolika provedeních se asi dopustil Eric Clapton. A jde mu to k duhu, šlape to velmi dobře, vůbec je třeba pochválit rytmiku, tihle mladí černí kluci to válejí znamenitě. Clapton a Bramhall si to rozdávají na kytary, do toho zase ty v rytmu se vlnící ryčné holky, no, tímhle jsem skutečně velmi potěšen. Bramhall Doyle a samozřejmě i Eric Clapton mají svůj hráčky osobitý styl a dobře spolu komunikují. Diváci na to samozřejmě reagují odpovídajícím způsobem. Další skladbou Clapton opět vzdává hold Robertu Johnsonovi. Little Queen of Spades je čistá bluesovka, kde si zahrají všichni muzikanti, je to trochu jako na jazzovém festivalu, kde se po jednotlivých sólech skoro pravidelně tleská. A tady je tleskat čemu. Kromě nezbytných kytarových eskapád o jejichž kvalitě není pochyb, se zaskví i Chris Stainton nádherně vystavěným a vygradovaným klavírním sólem. Tohle blues je předlouhé, ale v tomto autentickém živém podání nenudí, spíše naopak vás nechá do sebe přímo vstoupit. Obzvláště, když dojde na harmonickou modulaci a s ní si na své opět přijdou kytary, kdy Eric Clapton to všechno završí. A publikum jásá a místy až řve. Ani se to nezdá, máme za sebou sto minut koncertu, když přichází vyvrcholení v podobě J.J. Caleovy písně Cocaine. A Eric Clapton ji dnes hraje snad lépe než v letech sedmdesátých. Tenkrát to působilo spíše dojmem instinktivním, dnes je to ale činnost a interpretace vědomá, má to promyšlené zpracování, nápřah, sílu a až neuvěřitelný švih. K téhle skladbě také není co dodávat. Publikum skanduje do rytmu a muzikanti na pódiu ze sebe vydávají to nejlepší. Kytary přímo žahají, rytmika duní, klávesy perlí a děvčata sboristky tomu dodávají tu správnou pikantérii. Ještě jednou bych vysekl poklonu pianistovi Chrisi Staintonovi, nejprve za to ostinátní E, které dodává skladbě na mystériu a pak za jeho bezvadné sólo. To je také člověk na svém místě. A pak už je tady finále - „She´s so fine, she´s so fine, she´s so fine… Cocaine!!!“ Ovšem to poslední slovo, snad už dle tradice zabouří celý Albert Hall. Publikum je nadšeno a i když Eric Clapton poděkuje a se svými kolegy odchází do zákulisí, máme také za sebou skoro stodeset minut produkce, neprojde mu to jen tak. Když už nadšení fandové dupou do podlahy tak, že snad hrozí zhroucení tribun, Clapton a jeho band opět přicházejí a rozjíždějí slavnou creamovskou Sunshine Of You Love. Když jsem Erica Claptona viděl poprvé živě kdysi před lety, stál jsem skoro u pódia a při téhle skladbě jsem skákal a skandoval jako nějaká sedmnáctka na diskotéce. Mám to v živé paměti, a tak, i když dnes už neskáču a na tribuně Albert Hallu to ani nelze, zase mě to znovu nakopne a zvedne ve mně vlnu nadšení. Tady na jeviště přijde i host večera Gary Clark junior, aby svou kytarou doplnil duo Clapton Bramhall. Nezní to vůbec špatně, ba právě naopak, tahle píseň je nesmrtelná a vždycky má rozjásanému davu co dát. Podobně jako v dobách The Cream, kde se o pěvecký part dělil Jack Bruce s Ericem Clapton, tady se Clapton vystřídá z Bramhallem a taktéž se stane i na závěrečně kytarové frontě, kde vtipně přihrává i Gary Clark. Aniž se publikum stačí nadechnout přichází závěrečný vodopád v podobě High Time We Went. Evokuje mi to trochu Stevie Winwooda, ovšem jedná se o coververzi skladby Joe Cockera, přičemž zpěvu se opět chápe skvělý hammondista Paul Carrack a opět v duetu s Ericem Claptonem, samozřejmě za vydatné podpory sboristek. Jak už jsem zmínil, ty ženské sbory jsou tady přímo žádoucí a tak snad je symbolické, že finální skladbou je věc od Joe Cockera. Tady jsou téměř dominujícím nástrojem hammondky, ale kytary se nenechají nijak zahanbit. A Eric Clapton i jeho kolega Doyle Bramhall ukazují, že když za to vezmou, opravdu se něco děje. Teď už to na jevišti pěkně vře, všechno to jede naplno až do závěrečného hvizdu celého zápasu. Poslední chorus, zavíření bubnů a finální úder. Publikum je na vrcholu blaha a celý Albert Hall vzdává vestoje hold Ericu Claptonovi a jeho kolegům. Umělci poděkují, ukloní se definitivně odcházejí ze scény. Po chvíli se rozsvítí světla i v hledišti a my i přesto, že se nám nikomu nechce, musíme odejít. Tak to byla zase jednou slušná nálož, tady v Londýně v Royal Alber Hallu a k tomu ještě Eric Clapton. Tyhle padesátiny se povedly na výbornou.
Věděl jsem, že si to tak trochu zopakuji ještě v červnu v Praze, nakonec i náš syn je velký příznivec Erica Claptona, tak jsem mu to chtěl dopřát, a nakonec, na koncerty tohoto dnes už důstojného pána, alespoň já, mohu chodit pravidelně a často. Jedna Claptonova fanynka, alespoň co jsem slyšel vyprávět, možná měla s mladým Ericem kdysi dávno jisté důvěrnosti, protože pak si na nahé tělo nechala napsat nápis Eric Clapton Was Here. To bylo velmi inspirující, neboť následně tak bylo pojmenováno i výtečné živé album Erica Claptona z raných sedmdesátých let a i obal desky téhle historce odpovídá. Jsem moc rád, že jsem navštívil Royal Albert Hall a pak i pražskou O2 arénu, protože takhle si také mohu říkat s pocitem naplnění, že Eric Clapton tady byl...
Když vyjedete v Londýně na výlet lodí po řece Temži, při návratu průvodce děkuje cestujícím za návštěvu, popřeje jim hezký večer, dodá ať jim Bůh žehná a úplně nakonec, jak už je snad anglickým národním zvykem, řekne Bůh ochraňuj královnu. My pak, chceme-li můžeme říci to stejné, jen s malou obměnou – God Save Eric Clapton.
Zrovna v tomhle živém provedení to byl u mě zásah do černého. Pulsující instrumentace, Claptonův mladistvý upřímně znějící zpěv a pak ta jeho možná až neopakovatelně zaimprovizovaná kytarová sóla. Dodnes si myslím, že tady byly položeny základy pozdější virtuozní rockové a jazzrockové kytarové hry. Ty tóny mají logiku, gradaci, napětí, barvu, sílu i melodii. A tak jsem se ve velmi mladém věku přidal k nekonečnému zástupu příznivců tehdy snad tři a nebo čtyřiadvacetiletého Erica Claptona. Díky mým starším kamarádům jsem se pak mohl skrze nahrávky vrátit do historie a ocenit na poli takzvaného bílého blues historicky významné album John Mayall and Bluesbreakers, kde už v polovině let šedesátých Eric Clapton exceloval. Bylo mu okolo dvaceti a už tenkrát vlastně něvědomky nastínil, jak se bude bluesrocková kytara vyvíjet dál a kudy se bude ubírat. Byla to zajímavá doba a obzvláště v Anglii to v těchto sférách vřelo převelice. Člověka až mrzí, že tam tehdy nemohl být a že jen z doslechu slyšel, jak nadšení fanoušci čmárají po zdi nápisy „Clapton is God“ nebo „Let´s play God“ a tak dále, a tak podobně. Asi jsem to pak viděl i na nějakých fotografiích, ale ta autentická atmosféra nám tenkrát byla „vyšší mocí“ zapovězena. Ono to zní velmi nadneseně, když se o hudebníkovi řekne, že je bůh. Ale když na koncertech The Beatles a The Rolling Stones mohly mladé dívky hystericky ječet, slzet, trhat ze sebe oděv a následně i omdlévat, proč by nemohl zarytý příznivec kytarové hry svého favorita dosadit na hranici božstva. Vždyť takový projev úcty je oproti oněm šíleným a všehoschopným fanynkám vlastně vysoce kulturní. O mnoho let později nám jeden náš kamarád z Anglie vyprávěl, jak on sám chodil jako středoškolský student do Marquee Club, jaké to byly zážitky vidět hrát Erica Claptona naživo a že se skutečně dělo všechno tak, jak jsem již zmínil.
Mladík dotknuvší se nebe
Netřeba příliš zabíhat do historie, veškerá možná fakta jsou dnes díkybohu dostupná, a tak jen zevrubně – Eric Patric Clapton se narodil v roce 1945, 30. března, tedy přesně před koncem II. světové války. Už od raných let byl ovlivněn černošskou bluesovou hudbou a to tak silně, že přes veškerý jeho dnešní rozmanitý repertoár, tyto aspekty jsou dodnes v jeho hudebním projevu prioritou. K tomu všemu asi přispěl i vývoj jeho lidského cítění, nevzešel z nijak ekonomicky dobře situovaných poměrů. Sám vyprávěl příběh, že na jeho první kytaru mu vlastně ušetřila jeho babička a že je to úplně něco jiného, než když synek bohatých rodičů přijde do obchodu, jen si ukáže a už má, co si přeje.
Studia na střední umělecké škole, v osmnácti letech hrál Eric v první skupině The Roosters a ještě v té době přešel k později velmi proslulým The Yeardbirds, kde později působili další hudebníci zvučných jmen, mj. Jimmy Page a Jeff Beck. Touto érou, jež je zachycena na gramofonových deskách, provázel Claptona patrně Fender Telecaster. Ericovo pojetí kytarových partů bylo výrazné, a to byla zatím jen jakási předehra k dalšímu dějství. Když se pak později dostal k nástroji Gibson Les Paul, který zapojil do comba Marshall, začaly se dít věci. To ho objevil John Mayall a mladý Eric takové angažmá nemohl odmítnout. A tady už zněly jeho plnohodnotné masivní tóny v sólových pasážích, jež byly pokaždé dobře vystavěné a měly ty správné dimenze. Do té doby ve světě neznámý projev přiváděl posluchače do extatických stavů a odtamtud vzešlo právě ono rčení Clapton is God, tak často malované na domovních zdech Londýna let šedesátých. Eric Clapton byl ve všech anketách stavěn na čelní místo mezi kytaristy, ve světovém měřítku se pak o tento post dělil s jedním ze svých vlastních idolů Jimi Hendrixem. A pak přišly ony kytarové improvizační smršti ve skupině The Cream, která, když poprvé navštívila USA, na začátku byla pro publikum spíše zajímavou formací, než však projela celou zemi, stal se z ní jeden z nejslavnějších bandů.
Mnohokráte se novináři ptali Erica Claptona na jeho názor, jak sám vnímal onu nečekanou obrovskou popularitu, zda si myslí, že byl nebo je nejlepším kytaristou na světě a jaký má z toho pocit. Sám Clapton se svou vrozenou pokorou a skromností k tomu s úsměvem dodává. „Ano chtěl jsem být nejlepším kytaristou na světě, to by chtěl přece být každý, ale co to nakonec znamená? Vždyť tohle označení je vlastně holý nesmysl…“ Ovšem i takový velikán, jakým bezpochyby je Jimmy Page, dodnes říká, že je vděčný Ericovi za to, že ukázal ostatním, jak lze pojmout hru na kytaru Gibson Les Paul a že je skvělé, když ji vlastně takhle dobře zavedl. Nástroj, který se pak stal hlavní artilérií nejen Pageovou, toho je určitě hoden a Eric Clapton se téhle premiéry zhostil nadmíru dobře. Během působení ve skupině The Cream mu ale kdosi prý onoho proslulého Les Paula ukradl a tak dalšími nástroji byly pro Claptona Gibson SG Standard – model Les Paul 62 a Gibson ES 335, tuším že snad z konce padesátých nebo začátku šedesátých let. Tady už ale nebylo důležité, na jaký nástroj Clapton hraje, ale spíše co hraje.
The Cream zakončili po dvou aktivitou nabitých letech svou činnost v Londýnském Royal Albert Hall, a to za nadšeného skandování přeplněného hlediště a pokřiku „God save The Cream“ a prý dokonce za šepotu později slavného hráče na bicí Jona Hisemana (Colloseum aj.) „Víc už snad není možné…“ To bylo v roce 1968 a hned na to se rozjíždí další superskupina jménem Blind Faith, která byla ovšem spíše výsledkem ekonomických snah hudebních producentů, čemuž pak odpovídal i samotný výsledek. I když se tam sešel Eric Clapton s mladičkým a už tehdy velmi dobrým Stevie Winwoodem, tahle spolupráce neměla dlouhého trvání. Sám Eric Clapton, který už měl dost těch kytarových závodů – kdo déle, rychleji a složitěji – často se rovněž rodících z iniciativy managementů, pak slyšel dvě americké kapely. Jednou byla skupina The Band a druhá The Allman Brothers Band. „Takhle bychom nehráli, i kdybychom zkoušeli dvacet hodin denně…“ posteskl si tenkrát a labutí píseň Blind Faith byla definitivně dohrána.
Léta dozrávání – léta dospělá
Pokračování Claptonovy hudební dráhy se odehrávalo v rythm and bluesových Delany and Bonnie a pak i v jeho sólovém projektu Derek and The Dominos. Jinak hostoval na deskách svých kolegů, mj. nahrával s George Harrisonem, s nímž ho pojilo silné přátelství, stal se na čas i členem doprovodné sestavy Johna Lennona „Plastic Ono Band“, kde ovšem, možná i díky pro mnohé dodnes nepochopitelným exhibicím Lennonovy manželky Yoko Ono, jež s hudbou neměly příliš společného, Claptonovo přirozené muzikantství asi nemohlo příliš vzkvétat. Kdysi dávno jsme si povídali s jedním kamarádem o písni Layla a já se ho zeptal, kdo že vlastně byl ten Derek. Zadíval se na mě vědecky skrze své brýle a povídá: „No to byl ten Clapton…“ A na další vtip bylo zaděláno. Píseň Layla, věnovaná Pattie Boydové, Harrisonově a později i Claptonově manželce je krásná kompozice a v té době, na počátku let sedmdesátých ji Clapton vytvořil společně s Duane Allmanem, z již zmiňovaných A.B.B. Moc pěkně vystavěná melodická píseň, kde Eric Clapton zpívá s citem a přitom výrazně a pak ta harmonie a kytarová práce Allmanova a jeho. Když už jsme u toho zpěvu, Eric Clapton se nikdy nedral do popředí jako zpěvák. Jeho pěvecký projev se stal spíše nezbytností a především přirozeností, jako je to u mnoha zpívajících instrumentalistů. Napíšeš píseň, zahraješ jí a pak si i zazpíváš. Vždyť co je na tom tak složitého? Ovšem ne každý hudebník disponuje zrovna tak příjemně a přirozeně znějícím hlasem jako Clapton, na to snad přišel především Delaney Bramlett ze skupiny Delaney and Bonnie, kdy slyšel Erica v pěveckém partu, přišel pak za ním a zpříma mu řekl: „Hele, ty musíš zpívat…“ A začala se odvíjet další slibná kariéra ani ne třicetiletého Claptona. Měl za sebou historicky významná a dodnes hudebně aktuální alba s Johnem Mayallem, s The Cream, s Blind Faith, s Delaney and Bonnie, s Derek and The Dominos.
Následovalo neuvěřitelných čtyřicet let, kdy Eric Clapton natočil s mnoha výbornými sestavami určitě dvaadvacet studiových sólových alb, byla zaznamenána řada živých koncertů na audio i videozáznamy a všech těch nahrávek se prodaly po světě miliony. Když se jen okrajem dotkneme bouřlivých let sedmdesátých, nelze opomenout například slavný Rainbow Concert, případně Claptonovu účast na Georgem Harrisonem pořádané charitativní akci nazvanou Concert For Banghadesh. Určitě pak taková alba, jakými jsou „461 Ocean Boulevard“, „There´s One in Every Crowd“ a „No Reason To Cry“.
U Claptona se plně rozvinul jeho přirozený talent a ojedinělý hudební cit spojený s defacto introvertní expresivitou. Zatímco u raných živých nahrávek ze sedmdesátých let jsou ještě patrné vazby na ony proslulé creamovské instrumentální improvizace, později, a právě už na výše jmenovaných deskách, jsou písně daleko více melodické s příjemnými harmoniemi, zahrané i zazpívané procítěně s uměleckým nadhledem a smyslem pro detail. Možná i tento aspekt přivedl Claptona k jeho specifické písňové tvorbě, kterou rozvinul v dalších letech naplno, ať už jako sám autor anebo interpret písní jiných skladatelů.
V další dekádě Eric Clapton dokazuje vzrůstající vyzrálost své hudební osobnosti, zejména alba Behind The Sun a pak Journeyman jsou toho dokladem. Sám přiznal, že se po léta potýkal se závislostí na alkoholu a drogách, ovšem na kvalitě jeho nahrávek se tento aspekt, alespoň pro posluchače jako takového, možná projevil ponejvíce v dílčím obsahu textů, avšak nikoli v úrovni hudební – myšleno z hlediska negativního. Je pravda, že v letech osmdesátých se ani Clapton nevyhnul jisté komerční elektronizaci svých písní, nicméně, bylo to provedeno vkusně a nikoli samoúčelně. Ostatně nahrávky, které byly pořízeny ve spolupráci s Philem Collinsem (sám produkoval některé Claptonovy snímky), či Tinou Turner to zřetelně dokazují. Památné pak určitě je vystoupení Erica Claptona na megakoncertě Live AID v roce 1985, kde v Claptonově bandu zasedl za bicí právě Phil Collins.
Málokterý hudebník by se přesvědčivě orientoval ve více rovinách, v plně elektrickém blues, v blues až tradicionálně akustickém, v oblasti poprocku nebo místy až popu, který ovšem nemá nic společného s lacinou hitparádou a pak také v akustické písňové tvorbě, jež osciluje někde mezi půvabnou a hravou lyrikou, někdy humorem a někdy až neproniknutelnou melancholií. Eric Clapton takový je, nelze jej zařadit přímo do jedné kategorie, nelze ho pomyslně vložit do stylové krabičky a opatřit ji jednostranně vyznívající popiskou. A tak, po elektrické explozi let šedesátých, majoritní příjemné písňové tvorbě sedmdesátek a kolikrát pořádně našlápnutém poprocku v osmé dekádě, vstupuje Eric Clapton do devadesátých let, a má, jak se říká, pořádně nakročeno.
Kdo by se chtěl komplexněji seznámit s jeho hudební a tedy i emocionální paletou, která je ovšem vždy zastřešena nezaměnitelným charakterem Claptonovy osobnosti a tedy i interpretačním pojetím, tomu lze doporučit živé album z roku 1991 s názvem „24 Nights“. Tady se posluchač setká s mnohostranností muzikantské osobnosti Erica Claptona, uslyší řadu pěkných písní, klasických bluesovek, setká se zde i se symfonickým orchestrem, užije si příjemné melodie, ale potká se zde i oním Ericem, kterému sice přezdívají Slow Hand, ale který to umí, když na to přijde, stále pořádně „rozbalit a hrnout…“ A proč vlastně ono pojmenování Slow Hand? Clapton, i když v dobách The Cream, především na živých vystoupeních, sypal z pódia taktéž myriády vypjatých not, proslul především svým dlouhým kytarovým tónem, který se stal pak pro mnohé další adepty kytary inspirací a vzorem – zrovna třeba Carlos Santana se ke Claptonovi nepokrytě hlásí. U Claptona následně již nebylo důležité, kolik tónů zahraje, ale jaké jsou to noty a jakou barvu a tedy i svébytnou duši mají.
A právě proto mohl zanechat oněch kytarových olympiád jimž se pak mnohdy jinde a jinak a často samoúčelně věnovala na různých úrovních řada dalších hudebníků, a svůj cit pro melodii i tón stačil rozvinout a obrátit pro sebe samotného tím nejlepším směrem. Srovnejme například live záznam některých snímků Cream Volume I nebo Volume II, kde místy už ani není třeba baskytara a Clapton tam vaří pouze s Gingerem Bakerem v duu kytara bicí a je to taková řežba, že nám takříkajíc spadnou kalhoty… A na druhé straně krásná svižná píseň Forever Man z již jmenované alba Behind The Sun – rok 1985. Tady je kytarové sólo krátké, ale nádherně vystavěné a melodické, přesně v ten správný moment onu skladbu katapultuje do té potřebné roviny, abychom si řekli, „no to byl teda nářez“. Ano, je to trochu jinde, ale celé to dává hudbě tolik prospěšný a potřebný smysl, možná právě ten, který Eric Clapton postrádal u Blind Faith a po kterém se v dalších letech tolik pídil. Santanovské tóny, nebo vlastně promiňte, vždyť ty tóny jsou původně claptonovské, a nakonec, ono je to jedno, hlavně že se to skvěle poslouchá.
V roce 1994 vydává Eric Clapton výtečné elektricky zahrané bluesové album pod názvem „From The Cradle“ a o čtyři roky později se na trhu objeví, oproti oné bluesové „kolébce“ velmi kontrastní zahloubané a pro každého posluchače zdaleka ne svým obsahem přístupné album „Pilgrim“. Eric Clapton hodně koncertuje, sám jsem měl možnost jej v té době vidět živě nejednou, a pokaždé jsem nelitoval, že jsem kvůli těm koncertům musel vážit stovky kilometrů jízdy autem. Rok 2000 a tedy přechod do nového milénia přináší skvělé CD, které Eric Clapton natáčí s legendárním a snad nestárnoucím B.B.Kingem. Album se jmenuje „Riding with The King“ a lynou se z něho příjemné a dá se říci pozitivum a třeba i určitou pocitovou naději přinášející skladby. Už samotný obal, kde na titulní stráně sedí oba usmívající se pánové v otevřené limusině a Clapton co by mladší kolega je tam v roli řidiče, vzbuzuje pocit uvolňující pohody. A komu ty tváře něco říkají, neváhá, album si obstará a přidá se bez váhání k té jízdě oněch dvou.
Eric Clapton o sobě vždy říkal, že byl, je a bude především bluesovým kytaristou. Nejvíce jej prý ovlivnil černý bluesman z amerického jihu dvacátých a třicátých let Robert Johnson. On to byl, kdo původně napsal skladbu Crossroads, jež zůstala Claptonovým celoživotním mottem a podle níž byly pojmenovány periodicky se opakující festivaly, jež právě pod záštitou a z iniciativy Erica Claptona jsou pořádány v USA a mají především, za účasti „klasiků“ objevovat a dávat možnosti novým talentovaným a nadějným hudebníkům v oblasti bluesové a rockbluesové tvorby. Eric Clapton říkal, že on se vlastně na elektrickou kytaru snaží dělat to, co Robert Johnson produkoval na nástroj akustický. Určitě jsou zde společná stigmata, jež pozornému posluchači neuniknou a je jen logické, že v dalších letech Eric Clapton přišel s vyloženě tradicionálními bluesovými nahrávkami, například na albech „Me And Mr. Johnson“ , „Sessions for Robert J“ a „Clapton“, tedy prostý název, který již charakterizuje onu, jak by se řeklo, bluesovou archeologii samu o sobě. Ale Eric Clapton je od teorie, že na kytaru elektrickou se snaží interpretovat johnsonovské akustické kreace přece jen poněkud dále. On sám již hodně dlouho hraje na akustické kytary C. F. Martin a to velmi mistrně. V čistotě a skladbě tónů a ve stavbě, průzračnosti a brilanci harmonií je zřetelné, kdo nám to vlastně hraje a s kým máme tedy co do činění.
Pravdou ovšem zůstává, že důležitým momentem zejména pro hudebníky bylo, když v sedmdesátých letech, původně gibsonový hráč, Eric Clapton přešel téměř výhradně na kytaru Fender Stratocaster. Možná nejslavnější jeho kytarou byla ona „Blackie“, jinak Strat z roku 1957, který si Eric sestavil z více nástrojů. Jak sám řekl, měl těch kytar několik, prý se tehdy prodávaly například v USA v Nashvillu za velmi nízké ceny. Tamější, dodnes dobře prosperující obchod s hudebninami Grühn Guitars byl údajně oním zdrojem. Blackie byla po letech prodána v aukci, podobně jako jiné slavné nástroje, například woodstockovský white Strat Jimiho Hendrixe nebo 59 Les Paul, na nějž hráli Peter Green a následně Gary Moore. Ovšem Claptonův Fender byl pro sběratele zajímavý mimo jiné i tím, že na zadní straně byl namalován obraz Layly nebo vlastně Pattie Boydové, tehdejší hudebníkovy velké lásky.
Claptonův přechod z Gibsona na nástroje Fender byl možná iniciován i jeho obdivem k Jimi Hendrixovi, s nímž se toužil blíže spřátelit, ale nikdy se to kvůli Hendrixově předčasné smrti tak docela nevyplnilo. Clapton obdivoval emocionální schopnost projevu Jimiho Hendrixe, jeho nervní a přitom hloubavý bluesový projev a sám přiznal, že v něčem byl pro něho černý kytarový mág, jenž byl často přezdíván i jako „Divoký muž číslo 1“, nedostižný a někdy až nepochopitelný. Ovšem kdo tohle ve vší upřímnosti a bez falešné skromnosti dokáže takhle říct? Zase jenom skutečný mistr a osobnost veskrze lidská. Já se domnívám, že Eric Clapton takový je. Před časem jsem hovořil se světově proslulým českým hudebníkem Janem Hammerem, který se v osmdesátých letech v sérii charitativních koncertů na podporu výzkumu léčby roztroušené sklerózy, zvaných ARMS concerts, setkal na pódiu mj. i s Ericem Claptonem. Řekl mi, že Clapton je přátelský a vstřícný, nicméně, není snadné se mu tak docela přiblížit, myšleno z hlediska lidského. Ano, Eric Clapton vždy působil oním pozitivním dojmem, ale z jeho hudebního projevu a z jeho nahrávek je patrná i ona duchovní uzavřenost, stálé hledání, hloubka, do níž nelze jen tak snadno nahlédnout. U velkých hudebních osobností tomu tak bývá, když pak tyto ale nevystupují a ani netvoří okázale, nýbrž právě naopak, může být setkání s takovouto tvorbou pro mnohé příznivce skutečně hodnotným umělecký zážitkem.
A tak, po okrajovém nahlédnutí do minulosti a jak by se řeklo po „easy“ retrospektivě se dostáváme k oněm padesátinám. Píše se rok 2013 a od roku 1963, kdy Eric Clapton zahájil svou profesionální hudební kariéru, uplynulo padesát let. A jak lépe takové výročí oslavit, než dávkou pořádné muziky. A tak Clapton vyráží na turné, které má i svou americkou a evropskou část, začíná 14- března ve Phoenixu ve státě Arizona a končí 19. června v České republice v O2 aréně v Praze.
Padesátiny ve velkém stylu
A protože v roce 2012 odehrál Clapton snad jen tři živá vystoupení, alespoň podle originální datologie uvedené v jeho současném programu, byl pro něho návrat na scénu před své publikum vítaným oživením. O jeho koncerty byl vždy velký zájem a my jsme si museli koupit vstupenky již prakticky půl roku napřed, a to se ještě sháněly velmi nesnadně. Dalo by se říci, že koncert jako koncert, mohlo by být jedno, kde tu kterou kapelu či umělce uvidíte. Je to otázka názoru, pro mě bylo přímým magnetem Claptonovo vystoupení v londýnském Royal Albert Hall. Tahle slavná historická kulturní scéna s jistým nádechem římského Colossea, jež byla vystavěna na počest manžela královny Viktorie prince Alberta a poprvé otevřena v roce 1871, má určité originální mysterium, tady na vás dýchnou dějiny, ale ne nijak násilně, spíše vás to vtáhne dovnitř, je to taková pocitově emocionální pozvánka k účasti na něčem velkolepém.
Koncert Erica Claptona na tomto místě pak takovou věcí určitě je. Nutno dodat, že Albert Hall je něco jako jeho londýnskou domovskou scénou, jen tady, mimo jiná svá vystoupení v Londýně, hrál Clapton alespoň dvěstěkrát. Tady se konal v roce 1968 onen Farewell koncert The Cream, tady měl Eric Clapton řadu společných vystoupení s dalšími kolegy jako Stevie Winwood, Jeff Beck a s mnohými dalšími, a tady v květnu tohoto roku uspořádal sedm vystoupení za sebou a z toho všechna byla vyprodána. Nám se poštěstilo sehnat jedny z posledních dvou lístků, kde se dalo sedět vedle sebe, na úterý 21. května, a tak jsme v ten den přibyli autobusem číslo 52 ke vchodu do Kensingtonských zahrad, kde se nachází památník prince Alberta a tedy i proslulý Royal Albert Hall of Arts and Sciences. Atmosféra byla slavnostní, publikum povětšinou střední věkové kategorie, náležitě naladěno, žádné zmatky, při vstupu dovnitř nás nikdo nešacoval ani neprosvěcoval, důstojně oblečený ceremoniář zkontroloval vstupenky a odeslal nás na příslušnou sekci, kde se naše místa nacházela.
Úvod večera obstaral velmi příjemně Gary Clark junior, fussion bluesový kytarista a zpěvák z Austinu v Texasu. Eric Clapton si na své koncerty jako hosta pozve vždy někoho zajímavého a většinou to má něco společného s blues. On sám uznává a má rád mladší kolegy, kteří v sobě mají to pravé a správné cítění, nezaměňujme s touhou po kariéře, a tak jeho velkým favoritem byl již počátkem osmdesátých let například rovněž austinský Texasan, Stevie Ray Vaughan.
Produkce Garyho Clarka a jeho bandu měla spád, nebyla přeexponovaná, jak se někdy hudebníkům v takovýchto rolích stává, byl zkrátka host, který se do dění hodil. A tak mělo smysl sledovat tu úvodní skoro třičtvrtěhodinku dění na jevišti a poslouchat formaci, jež byla odměněna zaslouženým potleskem.
Pak, po technické přestavbě, skoro přesně ve 21 hodin přichází na scénu kapela se svým umělecky padesátiletým oslavencem. Publikum přichystalo náležité uvítání a vše může začít. Mně se moc líbí umělci, kteří jsou v podstatě civilisté, žádná okázalá gesta, prostě přijdou zahrají, zazpívají a tím je to vyřízeno. Ne jinak to pojímá i Eric Clapton. Tričko, jeansy, přišel, vzal ze stojánku akustickou kytaru C.F.Martin a rozjela se úvodní skladba Hello Old Friend, krásná píseň z alba No Reason To Cry. Už před lety, když jsem tuhle věc slyšel poprvé, dost mě zaujala, ta trochu lkavá steelkytara, ženské sbory se znatelným nádechem erotična, akustické kytary, hammondky a vůbec celý doprovod v soft provedení a Claptonův jakoby trochu unavený a přitom jasný hlas, skladba plyne jako řeka ovšem žádný laciný popík. Během potlesku publika se přeneseme do písně My Father´s Eyes, Claptonova velkého hitu, který obletěl celý svět a znají ho i posluchači, kteří nepatří k jeho skalním příznivcům. Zní to opět příjemně akusticky a především průzračně a precizně. Ovšem pak Eric odloží akustickou kytaru, chápe se svého Stratocastera a začne se to rozjíždět. Tell Me Truth, to je slušná pecka již od dob Derek And the Dominos, kterou Clapton natočil v minimálně dvou verzích. Já osobně mám raději tu rychlejší, ovšem i ono cookerovské zpracování stojí za to. Ze studia je to možná na můj vkus mírně usedlé, ovšem tady v živém provedení to je něco jiného. Skladba šlape s dobře se valí, Clapton zpívá s potřebnou silou a přirozeně i forsíruje, do toho skoro soulové sbory ve vícehlasech a opět brilantní instrumentace. Je to prostě ono. Kytarové slide party jako od Duana Allmana a pak klasické a samozřejmě očekávané Ericovo, přehledně ale s potřebnou energií vyprodukované sólo. Tady bych rád představil celý Claptonův doprovodný band. Tentokrát „černá“ rytmika, basa Willie Weeks, bicí Steve Jordan, pedal slide kytara Greg Leisz, piano a synthesiser Claptonův letitý spoluhráč Chris Stainton, varhany Hammond, další klávesy a vokál Paul Carrack, druhá kytara a vokál Doyle Bramhall II. A nelze opomenout ani dvě půvabné sexy dámy Michelle John a Shar White, jež obstarávají ony citem i temperamentem prodchnuté doprovodné vokály ve vícehlasech a v křížených pěveckých partech. U rockové kapely holky moc nepotřebuji, ale u Erica Claptona, stejně jako u Joe Cockera to je už snad ochranná známka, onen fragment ženskosti, který tahle blues soul rocková muzika prostě potřebuje. Když byla zmínka o Allmanovském stylu, tak ten tady obstaral právě Doyle Bramhall, výborný kytarista, který to s Ericem Claptonem také táhne už nějaký pátek. On sám Eric Clapton na Allman Brothers Band vždycky držel, potvrzením byla i skutečnost, že kupříkladu na své turné 2005 přizval kromě Doyle Bramhalla na další kytaru i mladíka jménem Derek Truck, což není nikdo jiný než syn bubeníka z A.B.B. Však on tam také se svým otcem hraje a je fakt moc dobrý. Clapton již dávno nemá zapotřebí dokazovat, že na kytaru skutečně umí, ovšem když se podaří vystřihnout sólo, které evokuje v jistém smyslu někdy i creamovské doby, člověka, který na to čeká, to zahřeje u srdce. A to se právě stalo ve jmenované skladbě. Eric to tam dvakrát velmi přesvědčivě rozbalil. A přestože Albert Hall je celý na vstupenky k sezení, publikum se dostává do náležitého varu. Další píseň to opět pěkně našlápne, Gotta Get Over Play zní místy skutečně jako od Allmanů, ovšem pochází s nejnovějšího Claptonova alba Old Sock. A opět, v živém provedení to má ty potřebné dimenze. Dvojhlasé kytary v základním figurativním motivu, hezké melodie protkávající se s hammondkami, Clapton zpívá skvěle a jeho děvčata jako o život. A samozřejmě nezbytné a moc pěkné Ericovo sólo. V následujícím boogie My Woman Got a Black Cat Bone se zase Clapton kolegiálně střídá v sólových kytarových partech s Bramhallem a celé to pochoduje správným tempem. A je tady moje oblíbená Got to Get Better in a Little While. Tuhle věc mám rád už od sedmdesátých let, opět z produkce Derek and The Dominos, je to živá skladba hudbou i textem. A ke slovu přijde i kytara s wah wah pedálem, jež nedá nevzpomenout na proslulý White Room. Pak přijde táhlá ale naléhavá coververze skladby od Harolda Arlena Come Rain or Come Shine, kde zazní pěvecký duet Erica Claptona a klávesisty Paula Carracka. Tak to je správnej zpívající hammondista, skoro jako Greg Allman. No a Delany Bramlett to odhadl před lety vskutku mistrně, kdyby Eric Clapton nezpíval, byla by to velká škoda. Zvládá to fakt mistrně a v jaké je formě v osmašedesáti letech, rád bych se alespoň takového věku a v takové kondici dožil. A tady se protkávají v sólech Claptonova a Brahmallova kytara, vzájemně se neruší a přitom jsou obě zřetelné. Chce to cit pro věc a ten tady dnes večer neschází. Publikum aplauduje a potlesk se ještě zesílí, když z pódia zazní creamovská klasika Badge. Ani nám nepřijde, že tahle píseň byla hitem už někdy v letech šedesátých. Když jsem se zmiňoval o clubu Marquee, tak právě o téhle písni nám vyprávěl náš anglický kamarád, jak prý si ji tenkrát užíval. Tady se nedá nic dodat, už tenkrát to znělo výborně a je tomu tak dodnes. Jen snad, že závěrečná dominanta vokálů a hammond sóla a následně Bramhallovy kytary jen podtrhuje sílu téhle pecky.
Trochu mě mrzí, že Eric mění Stratocastera opět za akustickou kytaru, usedá na stoličku a přichází, na mě trochu dlouhý accoustic set. Ovšem máme Erica Claptona takového, jaký je a nikoli jak bychom ho v té které chvíli chtěli mít. A je pravda, že veškeré akustické písně po stránce instrumentální i pěvecké znějí jak z CD, tedy čistě a brilantně. A tak vyslechneme Driftin´Blues, Nobody Knows You When You´re Down and Out Play, pak nám opět Paul Carrack zazpívá It Ain´t Easy (To Love Somebody) a přichází akusticky provedená a i v téhle verzi světově známá Layla. Pravdou je, že já bych mnohem raději tu elektrickou verzi se všemi těmi melodiemi, harmoniemi a celkovou naléhavostí. Párkrát jsem již Claptona živě viděl dříve a pokaždé jsem měl štěstí na to původní provedení. A tak musím ve své duši Ericovi „odpustit“ že mě v tomto ohledu tentokrát převezl. Na závěr akustického bloku nám hudebníci z pódia nadělí další hitovku s tklivými hammondkami Wonderful Tonight. Je to něžná milostná píseň, ale já už bych raději zase něco takříkajíc od podlahy.
A nejsem zklamán, jako na zavolanou přináší asistent Claptonovi jeho Stratocastera a vypukne Blues Power. To je píseň, která jde s Ericem Claptonem také již léta a dodnes nic neztrácí ze své exprese. A tak se za podpory rytmiky opět rozjedou naplno kytary, vokály a i klávesy si přijdou na své. Tomu jsem moc rád, ne že bych měl něco proti akustickým kytarám, ale Clapton mě uhranul kdysi dávno právě svojí hrou na kytaru elektrickou a já bych tenhle dojem nechtěl ztratit. Nechybí klasická bluesovka od Roberta Johnsona Love In Vain, kteroužto proslavili především The Rolling Stones už v letech šedesátých. Clapton se svým bandem to pojímají jako pomalejší boogie, ale i tak, už kvůli kytarovým partům to má svůj půvab. A když jsme u Roberta Johsona, to by nebyl Eric Clapton, aby nezahrál onu magickou píseň Crossroads. To si sám mohu s Ericem zpívat a v duchu si k tomu brnkat na kytaru. Když vím, jak často jsem tuhle věc hrál sám, kolikrát a kolika provedeních se asi dopustil Eric Clapton. A jde mu to k duhu, šlape to velmi dobře, vůbec je třeba pochválit rytmiku, tihle mladí černí kluci to válejí znamenitě. Clapton a Bramhall si to rozdávají na kytary, do toho zase ty v rytmu se vlnící ryčné holky, no, tímhle jsem skutečně velmi potěšen. Bramhall Doyle a samozřejmě i Eric Clapton mají svůj hráčky osobitý styl a dobře spolu komunikují. Diváci na to samozřejmě reagují odpovídajícím způsobem. Další skladbou Clapton opět vzdává hold Robertu Johnsonovi. Little Queen of Spades je čistá bluesovka, kde si zahrají všichni muzikanti, je to trochu jako na jazzovém festivalu, kde se po jednotlivých sólech skoro pravidelně tleská. A tady je tleskat čemu. Kromě nezbytných kytarových eskapád o jejichž kvalitě není pochyb, se zaskví i Chris Stainton nádherně vystavěným a vygradovaným klavírním sólem. Tohle blues je předlouhé, ale v tomto autentickém živém podání nenudí, spíše naopak vás nechá do sebe přímo vstoupit. Obzvláště, když dojde na harmonickou modulaci a s ní si na své opět přijdou kytary, kdy Eric Clapton to všechno završí. A publikum jásá a místy až řve. Ani se to nezdá, máme za sebou sto minut koncertu, když přichází vyvrcholení v podobě J.J. Caleovy písně Cocaine. A Eric Clapton ji dnes hraje snad lépe než v letech sedmdesátých. Tenkrát to působilo spíše dojmem instinktivním, dnes je to ale činnost a interpretace vědomá, má to promyšlené zpracování, nápřah, sílu a až neuvěřitelný švih. K téhle skladbě také není co dodávat. Publikum skanduje do rytmu a muzikanti na pódiu ze sebe vydávají to nejlepší. Kytary přímo žahají, rytmika duní, klávesy perlí a děvčata sboristky tomu dodávají tu správnou pikantérii. Ještě jednou bych vysekl poklonu pianistovi Chrisi Staintonovi, nejprve za to ostinátní E, které dodává skladbě na mystériu a pak za jeho bezvadné sólo. To je také člověk na svém místě. A pak už je tady finále - „She´s so fine, she´s so fine, she´s so fine… Cocaine!!!“ Ovšem to poslední slovo, snad už dle tradice zabouří celý Albert Hall. Publikum je nadšeno a i když Eric Clapton poděkuje a se svými kolegy odchází do zákulisí, máme také za sebou skoro stodeset minut produkce, neprojde mu to jen tak. Když už nadšení fandové dupou do podlahy tak, že snad hrozí zhroucení tribun, Clapton a jeho band opět přicházejí a rozjíždějí slavnou creamovskou Sunshine Of You Love. Když jsem Erica Claptona viděl poprvé živě kdysi před lety, stál jsem skoro u pódia a při téhle skladbě jsem skákal a skandoval jako nějaká sedmnáctka na diskotéce. Mám to v živé paměti, a tak, i když dnes už neskáču a na tribuně Albert Hallu to ani nelze, zase mě to znovu nakopne a zvedne ve mně vlnu nadšení. Tady na jeviště přijde i host večera Gary Clark junior, aby svou kytarou doplnil duo Clapton Bramhall. Nezní to vůbec špatně, ba právě naopak, tahle píseň je nesmrtelná a vždycky má rozjásanému davu co dát. Podobně jako v dobách The Cream, kde se o pěvecký part dělil Jack Bruce s Ericem Clapton, tady se Clapton vystřídá z Bramhallem a taktéž se stane i na závěrečně kytarové frontě, kde vtipně přihrává i Gary Clark. Aniž se publikum stačí nadechnout přichází závěrečný vodopád v podobě High Time We Went. Evokuje mi to trochu Stevie Winwooda, ovšem jedná se o coververzi skladby Joe Cockera, přičemž zpěvu se opět chápe skvělý hammondista Paul Carrack a opět v duetu s Ericem Claptonem, samozřejmě za vydatné podpory sboristek. Jak už jsem zmínil, ty ženské sbory jsou tady přímo žádoucí a tak snad je symbolické, že finální skladbou je věc od Joe Cockera. Tady jsou téměř dominujícím nástrojem hammondky, ale kytary se nenechají nijak zahanbit. A Eric Clapton i jeho kolega Doyle Bramhall ukazují, že když za to vezmou, opravdu se něco děje. Teď už to na jevišti pěkně vře, všechno to jede naplno až do závěrečného hvizdu celého zápasu. Poslední chorus, zavíření bubnů a finální úder. Publikum je na vrcholu blaha a celý Albert Hall vzdává vestoje hold Ericu Claptonovi a jeho kolegům. Umělci poděkují, ukloní se definitivně odcházejí ze scény. Po chvíli se rozsvítí světla i v hledišti a my i přesto, že se nám nikomu nechce, musíme odejít. Tak to byla zase jednou slušná nálož, tady v Londýně v Royal Alber Hallu a k tomu ještě Eric Clapton. Tyhle padesátiny se povedly na výbornou.
Věděl jsem, že si to tak trochu zopakuji ještě v červnu v Praze, nakonec i náš syn je velký příznivec Erica Claptona, tak jsem mu to chtěl dopřát, a nakonec, na koncerty tohoto dnes už důstojného pána, alespoň já, mohu chodit pravidelně a často. Jedna Claptonova fanynka, alespoň co jsem slyšel vyprávět, možná měla s mladým Ericem kdysi dávno jisté důvěrnosti, protože pak si na nahé tělo nechala napsat nápis Eric Clapton Was Here. To bylo velmi inspirující, neboť následně tak bylo pojmenováno i výtečné živé album Erica Claptona z raných sedmdesátých let a i obal desky téhle historce odpovídá. Jsem moc rád, že jsem navštívil Royal Albert Hall a pak i pražskou O2 arénu, protože takhle si také mohu říkat s pocitem naplnění, že Eric Clapton tady byl...
Když vyjedete v Londýně na výlet lodí po řece Temži, při návratu průvodce děkuje cestujícím za návštěvu, popřeje jim hezký večer, dodá ať jim Bůh žehná a úplně nakonec, jak už je snad anglickým národním zvykem, řekne Bůh ochraňuj královnu. My pak, chceme-li můžeme říci to stejné, jen s malou obměnou – God Save Eric Clapton.
Martin Koubek
