Bill Barrett
"Poznal jsem se s ním v lapáku"
24.10.2013 Filed in: Články
Vynikajícího a uznávaného hráče na chromatickou harmoniku Billa Barretta (nar. 1963 v USA) jsem poprvé potkal na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, kde hrál s vynikající kapelou Hazmat Modine. Krom virtuózní hry na chromatickou harmoniku mě tehdy překvapil svojí milou a srdečnou povahou. Pro to mě velmi potěšilo když mně před dvěma měsíci poslal e-meil s prosbou o setkání v Praze, která byla součástí jeho Evropského turné. Při té příležitosti jsem se s Billem krásně a velice příjemně opil v jedné dobré pražské hospůdce a při té pěkné sešlosti vznikl i tento smíchem a dobrou náladou protkaný rozhovor.
Co tě Bille přivedlo k foukací harmonice a kolik let se ji věnuješ?
Začal jsem hrát na diatonickou foukací harmoniku v roce 1976. Když mi bylo 13 let, koupil jsem si v místních hudebninách legendární Hohnerku Marine Band. V té době jsem poslouchal hodně Rolling Stones a Yardbirds a díky těmto kapelám jsem poprvé uslyšel foukačku. Zlom ale přišel v momentu, když jsem poprvé uslyšel hrát na diatoniku Paula Butterfielda. Když mě bylo kolem 16-ti, 17-ti let, potkalo mě štěstí, poněvadž mne zaměstnal hodný majitel obchodu s LP deskami a díky tomu jsem se setkal poprvé s takovými jmény jakými byli Walter Jacobs či Jimmi Reed. Na počátku 80. let jsem se seznámil s virtuózním harmonikářem Eddym Mansonem. On a Les Thompson měli na mne obrovský vliv.
Jsi znám především jako hráč na chromatickou harmoniku, která se svým způsobem dost liší od harmoniky diatonické. Jak si se k ní dostal a co tě na ni nejvíce přitahuje?
Na chromatickou harmoniku jsem začal hrát roku 1980. V té době jsem poslouchal takové hráče jakými byli Hugo Diaz, Toots Thielemans nebo Larry Adler. Na chromatické harmonice miluji zejména tu obrovskou možnost pracovat s páčkou registru a posunout tak o půl tón absolutně jakýkoliv hlásek v harmonice. Díky tomu vznikají tak neuvěřitelné možnosti v improvizaci.
Tvůj tón je naprosto skvělý. Jak to děláš?
Tak to ti pěkně děkuju a bacha, začínám se červenat. Není to tak dávno, co jsem o tomto fenoménu napsal článek pro jeden prestižní harmonikářský web. Myslím si že okolo tónu pořád panuje mnoho mýtů. Je to však celé o tom, že člověk správně zvládne tak důležité věci jako je přesné frázování či vibrato. To je opravdu velmi důležité. Pokud to člověk zvládne, může se pak pustit s klidným svědomím do jakési „manipulace“ s výrazem samotného tónu.
Jaké chromatické harmonice dělat dáváš přednost a proč?
Hraji zásadně na Hohner CX12. Myslím si, že má úžasný dynamický rozsah a výborně se na ní pracuje s ohybem tónu.
Jaké hráče na chromatickou harmoniku doporučuješ začátečníkům?
Určitě doporučuji fenomenálního Hugo Diaze, Les Thompsona a mého dobrého kamaráda Randy Weinsteina.
Co by jsi řekl že je nejdůležitější co se týče správného studia hry na chromatickou harmoniku?
Určitě je to čistota zahraného tónu, což považuji za prvořadé. Určitě se rovněž vyplatí cvičit s metronomem. Rovněž je zásadní si v začátcích správně zvolit repertoár a tudíž začít s technicky méně náročnými skladbami. A samozřejmě usilovně cvičit každý den.
Jak si se dostal ke spolupráci se skvělou a úspěšnou kapelou Hazmat Modine?
Leader kapely Wade Schuman mi zavolal před sedmi lety. Slyšel o mně a hledal náhradu za chromatikáře Randyho Weinsteina, který ji krátce před tím opustil. Já jsem Wadeovu nabídku s díky přijal, avšak i já jsem se nakonec rozhodl kapelu opustit a to po sedmi letech intenzívní spolupráce.
Kolik CD jsi nahrál?
Je jich okolo pětadvaceti kde vystupuji jako sólista plus mnoho dalších na nichž jsem jako host. Moje první nahrávka ještě na vinylu pochází z roku 1986. Něco jsem nahrál i se svým bratrem Weaslem. Mám za sebou také několik CD s mým kvartetem. S Gut Puppet mám čtyři nahrávky. Rovněž jsem natočil úspěšné CD s Hazmat Modine. Loni jsem dokončil album s The Bastards Belleville. Letos mám za sebou úspěšně natočené debutové album s mým nynějším spoluhráčem kytaristou Ryanem Donohuem.
Ryana znám osobně z nejrůznějších festivalů z úžasné Delta Bluesové kapely Crazy Hambones. Jak ses k tomuto úžasnému kytaristovi dostal ty?
No poznal jsem se s ním v jednom lapáku... Už ani nevím, který mafiánský zvíře to tenkrát vodneslo... Né! To je vtip! Dělám si samozřejmě legraci. Potkal jsem ho na jednom koncertu a po společném jamu jsme se skamarádili a začali jsme spolu hrát. Myslím si, že dát se muzikantsky dohromady právě s Ryanem bylo to nejlepší, co mne mohlo v nynějším profesním životě potkat!
Co bys doporučil všem těm, kteří by se jednou chtěli úspěšně živit foukací harmonikou?
Věřit v sebe samého a neposlouchat hloupé kecy nejrůznějších rýpalů a závistivců.
Co tě Bille přivedlo k foukací harmonice a kolik let se ji věnuješ?
Začal jsem hrát na diatonickou foukací harmoniku v roce 1976. Když mi bylo 13 let, koupil jsem si v místních hudebninách legendární Hohnerku Marine Band. V té době jsem poslouchal hodně Rolling Stones a Yardbirds a díky těmto kapelám jsem poprvé uslyšel foukačku. Zlom ale přišel v momentu, když jsem poprvé uslyšel hrát na diatoniku Paula Butterfielda. Když mě bylo kolem 16-ti, 17-ti let, potkalo mě štěstí, poněvadž mne zaměstnal hodný majitel obchodu s LP deskami a díky tomu jsem se setkal poprvé s takovými jmény jakými byli Walter Jacobs či Jimmi Reed. Na počátku 80. let jsem se seznámil s virtuózním harmonikářem Eddym Mansonem. On a Les Thompson měli na mne obrovský vliv.
Jsi znám především jako hráč na chromatickou harmoniku, která se svým způsobem dost liší od harmoniky diatonické. Jak si se k ní dostal a co tě na ni nejvíce přitahuje?
Na chromatickou harmoniku jsem začal hrát roku 1980. V té době jsem poslouchal takové hráče jakými byli Hugo Diaz, Toots Thielemans nebo Larry Adler. Na chromatické harmonice miluji zejména tu obrovskou možnost pracovat s páčkou registru a posunout tak o půl tón absolutně jakýkoliv hlásek v harmonice. Díky tomu vznikají tak neuvěřitelné možnosti v improvizaci.
Tvůj tón je naprosto skvělý. Jak to děláš?
Tak to ti pěkně děkuju a bacha, začínám se červenat. Není to tak dávno, co jsem o tomto fenoménu napsal článek pro jeden prestižní harmonikářský web. Myslím si že okolo tónu pořád panuje mnoho mýtů. Je to však celé o tom, že člověk správně zvládne tak důležité věci jako je přesné frázování či vibrato. To je opravdu velmi důležité. Pokud to člověk zvládne, může se pak pustit s klidným svědomím do jakési „manipulace“ s výrazem samotného tónu.
Jaké chromatické harmonice dělat dáváš přednost a proč?
Hraji zásadně na Hohner CX12. Myslím si, že má úžasný dynamický rozsah a výborně se na ní pracuje s ohybem tónu.
Jaké hráče na chromatickou harmoniku doporučuješ začátečníkům?
Určitě doporučuji fenomenálního Hugo Diaze, Les Thompsona a mého dobrého kamaráda Randy Weinsteina.
Co by jsi řekl že je nejdůležitější co se týče správného studia hry na chromatickou harmoniku?
Určitě je to čistota zahraného tónu, což považuji za prvořadé. Určitě se rovněž vyplatí cvičit s metronomem. Rovněž je zásadní si v začátcích správně zvolit repertoár a tudíž začít s technicky méně náročnými skladbami. A samozřejmě usilovně cvičit každý den.
Jak si se dostal ke spolupráci se skvělou a úspěšnou kapelou Hazmat Modine?
Leader kapely Wade Schuman mi zavolal před sedmi lety. Slyšel o mně a hledal náhradu za chromatikáře Randyho Weinsteina, který ji krátce před tím opustil. Já jsem Wadeovu nabídku s díky přijal, avšak i já jsem se nakonec rozhodl kapelu opustit a to po sedmi letech intenzívní spolupráce.
Kolik CD jsi nahrál?
Je jich okolo pětadvaceti kde vystupuji jako sólista plus mnoho dalších na nichž jsem jako host. Moje první nahrávka ještě na vinylu pochází z roku 1986. Něco jsem nahrál i se svým bratrem Weaslem. Mám za sebou také několik CD s mým kvartetem. S Gut Puppet mám čtyři nahrávky. Rovněž jsem natočil úspěšné CD s Hazmat Modine. Loni jsem dokončil album s The Bastards Belleville. Letos mám za sebou úspěšně natočené debutové album s mým nynějším spoluhráčem kytaristou Ryanem Donohuem.
Ryana znám osobně z nejrůznějších festivalů z úžasné Delta Bluesové kapely Crazy Hambones. Jak ses k tomuto úžasnému kytaristovi dostal ty?
No poznal jsem se s ním v jednom lapáku... Už ani nevím, který mafiánský zvíře to tenkrát vodneslo... Né! To je vtip! Dělám si samozřejmě legraci. Potkal jsem ho na jednom koncertu a po společném jamu jsme se skamarádili a začali jsme spolu hrát. Myslím si, že dát se muzikantsky dohromady právě s Ryanem bylo to nejlepší, co mne mohlo v nynějším profesním životě potkat!
Co bys doporučil všem těm, kteří by se jednou chtěli úspěšně živit foukací harmonikou?
Věřit v sebe samého a neposlouchat hloupé kecy nejrůznějších rýpalů a závistivců.
Matěj Ptaszek
