Musíte lidem více věřit

Jižní Amerika mě i mojí paní vždy velice přitahovala a když jsme se rozhodovali kam vyrazit na svatební cestu, bylo okamžitě rozhodnuto. Vydat se do Peru a Ekvádoru. A tak jsme si pořídili letenky Praha – Lima a zpět a vyrazili na dobrodružnou cestu po severu Peru a jihu Ekvádoru.

Peruánský taxík, adrenalinový sport
Poprvé jsem je na vlastní kůži poznal v Limě, když jsme si vzali taxíka z letiště do centra města a byl jsem z té divoké jízdy u vytržení. Jízda taxíkem v hlavním městě Peru je svým způsobem adrenalinový sport pro otrlé. Místní taxikáři jsou sice veselí a příjemní lidé s vysokým přehledem a mohou vám poskytnout hodně užitečných informací, ale jsou rovněž pověstní bláznivou jízdou popírající jakákoliv pravidla, kromě jednoho – zákona silnějšího… Nedávat přednost, silně překračovat rychlost a ignorovat červenou na semaforu je takřka tamním rituálem a kdo má zapnutý pás, je za blbečka a bačkoru. Navíc jejich šílené americké bouráky ze sladkých šedesátých i sovětské Lady a Moskviče ze šedivých osumdesátých let, které by mohly slavit obrovské úspěchy na amatérských soutěžích vesnického tuningu, nemají evidentně v mnoha případech technickou kontrolu a je to na nich vidět.

trh-v-meste-Loja

Musíte nám více věřit!
Celkově je doprava v Peru adrenalinem, co není dáno jenom všeobecně hodně volnými pravidly a nebezpečnými serpentinami v Andách. Nezapomenu, jak jsme se se ženou rozhodli vyrazit z Peru na deset dnů do Ekvádoru a objednali si autobus. Nejdříve jsme zašli do oplechované boudy v pobřežním městečku Mancora. Celá scenérie jakoby vypadla z filmu bratří Cohenů „Tahle země není pro starý“. Krom šílených oplechovaných barabizen si představte vedro dosahujících pekelných padesáti stupňů. Takže v té oplechované rozpálené budce s drze honosným nápisem „Mezinárodní doprava“ jsme si pro dva lidi za čtyřicet dolarů zaplatili cestu do zhruba třistapadesát kilometrů vzdálené historické Cuency na jihu v Ekvádoru. Nejdříve nám prodejce sdělil, že autobus bude mít klimatizaci a veškerý komfort a tudíž tomu odpovídá cena, která se nám zdála přehnaná. Poté hvízdl a přiběhl chlápek, jež nás naložil do motorikše a odvezl nás kilák daleko do ještě menší oplechované, a o to více rozpálené budky, kde nás ponechal osudu s úsečnou větou, že do půl hodinky přijede komfortní autobus, který nás zaveze do Cuency v Ekvádoru. Po více než hodině čekání a silné nervozitě přijel autobus s nápisem Perú - Ecuador. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili že autobus je plný rozjívených školáků, kteří jeli do Ekvádoru hrát fotbalový zápas! Zkrátka jsme jeli starým rozhrkaným školním(!) autobusem, který se s klimatizací nikdy neseznámil… Po dvouhodinové bláznivé jízdě plné dětského smíchu a křiku, jsme najednou zastavili za městem Tumbez asi pět kilometrů od hranice s Ekvádorem a řidič nás vyhodil s tím, že on jede do Ekvádoru jiným směrem, načež hvízdl a přijel taxíkář, kterému dal pár dolarů a řekl mu, ať nám zařídí jinej autobus, který pojede do našeho cíle! Naše protesty byly marné. Bylo nám řečeno, že toto je standartní postup a že musíme lidem více věřit a že se jistě do Cuency dostaneme. Načež nás milý taxíkář odvezl na hranice a vyhodil nás před celnicí s tím, že si máme vyřídit víza a že za půl hodinky přijede autobus, který jede do Cuency. Opět jsme protestovali a mávali bezcennými jízdenkami na nichž bylo obyčejnou propiskou napsáno, že jsme si zaplatili cestu do Cuency. Opět nám bylo řečeno, že musíme lidem více věřit a to že je normální způsob cestování. Po hodině a půl čekání, ve chvíli kdy jsem se chystal oznámit podvod evidentně znuděnému policajtovi v rozpálené celnici, najednou přijel autobus a z něj vyskočil usměvavý indián, který nám sdělil, že přijel pro nás a že prej nás má vzít do Cuency. Radostí jsem ho začal objímat a děkovat za to, že přece jen v té pustině nezůstaneme. Indián mi odvětil, že vděk není na místě. Že zkrátka se tak u nich v Americe cestuje a že musíme lidem více věřit! Načež jsme se ženou šťastni nastoupili a po několika vojenských kontrolách a čtyřhodinové cestě jsme dorazili konečně do Cuency- historické perly jižního Ekvádoru.

Cuenca-demonstrace

Cuenca - Praha obklopená alpami
Dobrodružná cesta plná nejistoty z Mancory do Cuency se vyplatila. Cuenca je nádherné město, nacházející se ve výšce tří až čtyř tisíc metrů nad mořem. Na každém rohu můžete spatřit chudičkou indiánku, kterak se modlí před kostelem a děkuje Bohu za vše, co pro ní dělá. Všude je plno kostelů s krásnými zlatými oltáři a hospůdek s plzeňskou dvanáctkou(!) a cukráren s úúúúúúžasnými zákusky! Cuenca je zkrátka oáza klidu a krásy. A je plná intelektuálů. V Cuence žije mnoho respektovaných osobností jak kulturního, tak i politického života. Nádhernou pohodičku občas naruší levičácká demonstrace místních revolucionářů za lepší zítřky, masy rozdováděných demonstrantů doplňují policejní komanda, no naštěstí tu málokdo věří v marxistickou dialektiku, neboť vězte, že co Ekvádorec - to katolík.

Chodelrag

Mercado, magický mikrosvět
Jak v Limě, tak v Cuence a vlastně v každém jihoamerickém městě, můžete najít Mercado, neboli Tržnici. Tamní tržnice jsou plné podomácku vypěstované zeleniny, poctivého masa, čerstvých krevet a krabů. To vše doplňují bufety plné gulášů i místní speciality zvané kuj, což je pečené morče. Jídlo tu stojí maximálně dva dolary a chutná jako od maminky. V bufetech totiž vaří s láskou indiánské babičky, které rozdávají úsměvy napravo a nalevo. Prostě magický mikrosvět, v němž se odehrávají běžná malá i větší životní dramata. Každou neděli se na mercadu koná mše, na níž kněz nabádá prodavače k poctivosti. Představte si něco takového u nás…

Cuenca-omsa-trznica

Plaza de Armas – Ostře střežený klid
Zatímco v Ekvádorské Cuence není policie až tak nutná, je jí potřeba v takových peruánských městech jako je Piura či Trujillo. V každém městečku či městě v Peru je hlavní náměstí plné úředních, správních a sociálně potřebných budov, kterému se říká Plaza de Armas, neboli vojenské náměstí. Musíme si uvědomit, že základní složení typického tamního města je takovéto: okolo jsou divoké slamy plné toulavých psů a uprostřed toho všeho je klidný střed hlídaný policejními oddíly. Po náměstí Plaza de Armas a přilehlých uličkách se zkrátka můžete pohybovat klidně, bez obav z přepadení. Ovšem pokud se vám stane, že dorazíte do města v neděli, nemůžete počítat ani s bezpečnou zónou zvanou Plaza de Armas, neboť v některých městech má policie v neděli volno a dané město je tudíž vydáno zcela napospas místním gangům, které jsou složeny většinou z Kolumbijců.

chodec-a-policajti-cuenca

Lennon mezi Paneláky
Stalo se to v Limské čtvrti Magdalena del Mar, kde jsme týden bydleli v místním hostelu, když při jedné z večerních procházek jsme najednou spatřili neuvěřitelný výjev. Najednou se nám uprostřed panelákového sídliště zjevil krásný pomník Johna Lennona se sochou v životní velikosti. A kolem něj bláznili školáci na skejtech. Nevíme proč tam ten roztomilý pomník je a z jakého důvodu, ale moc se nám líbil výraz tváře legendárního Beatla, který otočen zády k prosluněnému Atlantiku se usmíval na smutné paneláky rozprostírající se před ním. Kouzelná scéna…

lima-pomnik-lennona

Závěr
Jižní Amerika nás uchvátila. Je sice divoká, ale zároveň je v ní něco, co u nás v Evropě bohužel chybí – umění radovat se i z mála, co člověk má a z toho vyplývající vděčnost a pokora. Doufám, že jednou budu v Jižní Americe žít. Že se stane mým novým domovem.

Matěj Ptaszek