Martin Evžen Kyšperský & skupina Květy

Před pár lety se mi dostalo do ruky CD s výběrem muziky vydavatelství Indies a na něm jsem našel písničku Pasáček ovcí od skupiny Květy. Líbila se mi natolik, že jsem ji pak hrával s jednou kapelou. Autorem milé textové zkratky o lásce na podkladu svižného nápěvu s jemnými balkánskými atributy je brněnský „alternativně folkový“ písničkář Martin Evžen Kyšperský. A to kouzlo je už v hlasu, on to zpívá tak, že mě to hned vzalo. Narodil se v roce 1980 v Brně, kde bydlí a - cituji - „skládá hudbu, hraje na různé nástroje a zpívá“. Doplním, že k hudbě píše i texty, občas si odskočí k divadelní muzice, skládá „pro film, televizi, výstavy, dělá aranže a produkuje alba jiným zpěvákům.“ Je uznávanou osobností žánru s několika oceněními, kapela má například Anděla 2007 za alternativu. Osm oficiálních alb, natočených pod hlavičkou Květy za jedenáct let, je jasným důkazem talentu a pracovitosti. Recenzenti nešetří chválou a píší o nevyšlapaných folkových cestách. Někdy stojí zato se zaposlouchat a přiblížit se tak něčemu, na co nejste moc zvyklí. Tak je to i s muzikou Martina Kyšperského. Ještě než jsem se jej zeptal, jak si představuje svoji budoucnost, podíval jsem se na stránky kapely Květy (www.kapelakvety.cz) a našel tam odpověď: „Kdo může sakra vědět …“ Což je pravda … Jen jsem doufal, že u dalších otázek bude sdílnější.

kvety-kyspersky

Po čem touží ještě mladý, bez pár měsíců třicetiletý umělec?
Po zdraví. Jak je mi zle, tak se ze mne stává mrzutá lítostivá stvůra, kterou nic nebaví. Nelze se tomu vyhnout, mám to v povaze. Tak jen aby toho bylo co nejmíň. Snažím se dokonce jít své kondici i trochu vstříc. Ve dvaceti mi to bylo fuk. Ale to mne taky nebolela záda, to jsem to jenom hrál na vojáky!

Jak ses dostal k muzice?
Asi to byl můj osud. Mám kamaráda, který mi říká, že odmala poslouchal klasiku a jeho osobní probuzení přišlo až s objevem Beatles. To já poslouchal úplně bakelitovou pop music, která všude tekla z televize a rádia. Ostatně byla osmdesátá léta. Už jako opravdu maličkej jsem na to koukal stejně rád jako na pohádky. A když se takhle zamilujete, opravdu se vším všudy, tak vám to zůstane. Za dvacet let jsem se dostal i k hudbě, kterou už vydrží jen hrstka. Právě teď se těším na festival Expozice nové hudby. Tam lidé hrají kartáčkem na snímač, trhají z houslí struny, bouchají hlavou do snímače s obrovským echem, a pro mne je v tom dobrodružství zvuku a hudby, která se neomezuje na klasická schémata. Krása. Ale přitom, když slyším v rádiu Abbu, tak taky paráda. Láska, zájem.

„Hudba mě chrání před úzkostí“, řekl jsi někde. Jaký důvod k úzkosti má úspěšný mladý muž jako ty?
Olalá, každý má přece nějaké úzkosti, a je jedno, jestli je třeba bohatý jako Bill Gates, nebo schopný a milovaný jako Zdeněk Svěrák. Když se mi něco podaří, tak to samozřejmě hřeje a posílí, ale pak jsou osobní bitvy a problémy, ve kterých vám to není moc platné. Dřív jsem si myslel, že je to jen fráze, ale jak jsem starší, tak opravdu cítím, že práce pomáhá léčit duši. A nemusím být úspěšný, ačkoliv chci, ale už jen fakt, že se snažím a věnuji tomu určitou část sil. To pomáhá. A moje práce se stejně pořád točí kolem hudby. Takže ta láska z dětství mi to vrací.

Někde jsem o tobě četl: „ … nejpozději po třetí písni začne vyprávět nějaký sen.“ Vím, že někteří mají lepší schopnost pamatovat si sny než ostatní, třeba až do detailů.
Fascinuje mne to do té míry, že jsem na stránkách kapely zavedl deník snů. Píšu do něj já a přátelé, co si pamatujeme a chceme napsat, to tam je. Nepřemýšlím nad výkladem, líbí se mi to tajemství, zvláštní atmosféra a souvislosti. Koukněte tam!

„A co Paříž, jaká byla?“ Vím, že jste tam před pár lety hráli jeden večer s kapelou, v klubu české ambasády Prague Jazz Klub. Někde ses dal slyšet, že ty tři dny, cos tam pobyl, byly snad ty nejkrásnější ve tvém životě.
To ano. Tehdy to byla zvláštní doba. My museli z kapely vyhodit cellistu. Měli jsme ho rádi, ale prostě to už nešlo. Tohle byl poslední koncert s ním. On měl v Paříži bráchu, bydlel u něj a my dva s kolegou Alešem jsme si tedy zůstali sami, a fakt si ten pocit užívali, protože ve dvou jsou věci osobnější. Chodili jsme po Paříži tak dlouho do noci, až se nám třásly nohy únavou. Měli tam nonstop otevřená knihkupectví a my si v nich prohlíželi knihy, kterým jsme nerozuměli, snažili se propašovat do VIP klubu, dostali v jednu ráno na ulici reklamní pivo, jedli tvrdej chleba a nudlovou polívku, protože jsme všechny prachy utratili za staré gramodesky v bazarech, v baru nás balily holky, černošský ředitel jazzového festivalu nám vyprávěl o setkání s Milesem Davisem, francouzi tleskali našemu dost ufonskému koncertu, kde jsme nepřesvědčivě zkoušeli zapojit do písní i místní varhany.. měli jsme rádi stejný věci a byli – a pořád jsme – velcí kamarádi. Rád na ten výlet vzpomínám.

Co myslíš, v čem ses v muzice a textech posunul od dob prvního alba?
V roce 2004 nám vyšla první oficiální deska Jablko jejího peří, chystaná vloni k reedici. Poslouchal jsem ji kvůli remasteringu, a taky jsem chystal větší booklet, kotroloval texty.. a přišlo mi, že tady posun není. Pořád si za ní stojím, v některých písních je příběh jasnější, jinde je víc rozmlžený, protože jsem si už tehdy vyřešil, že je mi jedno, jestli to bude pro ostatní srozumitelné, a pak mi nic nebrání pustit mezi slova úplně nahé intuitivní city, z nichž je často něco, co lidé nazývají surrealismem, nebo abstrakcí. Je to pořád stejný přístup, dělám to i dnes.

Jak blízký je ti přítel všech ztracených duší a usmolených lokálů Tom Waits?
No velmi! Několik jeho alb, třeba Swordfishtrombones, nebo Mule variations patří k nejmilejším deskám vůbec. A taky je to parádní herec, třeba teď v Gilliamově Imagináriu, ale i na podiu. Já myslím, že je někdo jiný, než ten poťouchlý dědek s chroptícím hlasem. Že je klaun, a tím spíš, když zpívá smutný věci. Podařilo se mu přijít s něčím, co ovlivnilo obrovské množství lidí, je to génius. A ten řev obdivu a citů, co se vydral ze všech lidí na jeho pražském koncertě, vsadím se, že i z usedlých úředníků ... v tom bylo všechno, co pro ně znamená.

Co mi povíš o „Květech V čajové konvici“?
Asi před rokem jsem byl vyzván, abych složil písně pro projekt „Svět podle Fagi“. Jediné zadání bylo, že nemají být smutné. Napsal jsem jich asi dvacet, všechny během pěti minut. Polovinu na vlastní slova, polovinu na slova Jiřího Jelínka. Došlo mi, že tohle se mi už nikdy tak lehce nepovede. Odjeli jsme s Květy na chatu, udělali spolu aranže, pak za Ondrou Ježkem do studia a všechno natočili. Rychlá věc, dítě radosti. Fagi byla spouštěč. Je to naše už osmá deska za jedenáct let. Nejněžnější. CD vydává firma Indies Scope, a navíc je tu šest skladeb na limitovaném desetipalcovém vinylu „Fagi EP“.

Co Tě v poslední době v dobrém nejvíc vzalo? 
Líbí se mi deska Karla Vepřka „Najdem den“ a kniha Martina Kubáta „Je večer, vypusťte čerta“.

Nedávno mi někdo položil otázku, čeho chci dosáhnout. Mám v tom teď jasno, ale nevzpomínám si, jak to bylo ve třiceti. Možná mi ty, jako třicátník, něco připomeneš?
Kladu si malé cíle. Nekoukám do dálky, třeba se to změní... ale teď chci nazkoušet několik písní, co mám v hlavě, rád bych pak natočil dobrou desku, baví mne pracovat v rádiu, chci si doma vyluxovat, uklidit a udržet to pár dní, než se to zase zvrhne v bordel, dočíst Kafku na pobřeží, produkovat desku kapely, co mne teď oslovila... jednou bych rád napsal knihu, udělal výstavu, měl děti, ženu, dům, kocoura a mír.

Přeju ti, ať to všecko zvládneš levou zadní.

Karel Markytán