Jan Hammer I.
10.03.2010 Filed in: Články
JAN HAMMER
Naplněná touha po svobodě
1. časť
Meno: Jan Hammer
Narodený: Praha, Československo, 17. apríla 1948, od r. 1968 žije v USA
Nástroje: piano, syntezátor, Moog, Fairlight, Mellotron, digitálny sekvencer, bicie
Štúdio: Red Gate Studio located at his secluded farmhouse in upstate New York.
Hudobné žánre: Jazz, Jazz-rock fusion, Rock, Pop, TV & Film Soundtracks
Vzdelanie: Akadémia múzických umení Praha, Berklee School of Music, Boston, USA.
Ocenenia: 1985 Cena Grammy za „Najlepší rockový inštrumentálny výkon“, „Najlepší inštrumentálny výkon v oblasti popu“ a „Najlepšia inštrumentálna skladba“
Skupiny: Jan Hammer group, Hammer, The Mahavishnu Orchestra, Junior Trio, Sarah Vaughan Trio
Spolupráca: Miroslav Vitouš, Alan Vitouš, Jeremy Steig, Elvin Jones, John McLaughlin, Billy Cobham, Jerry Goodman, Rick Laird, David Earle Johnson, Steve Kindler, Fernando Saunders, Tony Smith, Jeff Beck, Colin Hodgkinson, Neal Schon, Al DiMeola, James Young, John Abercrombie, Mick Jagger, etc.
Filmová a TV hudba: "Miami Vice", "A Night In Heaven", "Secret Admirer", documentaries on British and Canadian television, etc.
Před několika lety jsem v jednom hypermarketu náhodou objevil hudební DVD s titulem Les Paul's 80 Birthday Celebration. Byl to koncert uspořádaný právě k osmdesátinám onoho proslulého spolupracovníka firmy Gibson a vynálezce v oblasti nahrávací techniky. Neváhal jsem ani vteřinu a za několik desítek korun českých jsem si domů odnesl zajímavou podívanou. Avšak teprve, když jsem nosič vložil do přehrávače, učinil jsem po chvíli sledování zmíněného koncertu zajímavý objev. Vedle skvěle hrajícího oslavence, a tedy důstojného pana Les Paula, se blýskli mnozí a určitě stojí za zmínku David Gilmour nebo Eddie Van Halen. Ovšem během okamžiku, když jsem si myslel, že vím, o co běží, jsem najednou nestačil věřit svým očím. Mezi již jmenovanými kytarovými toreadory se náhle objevil seriozně vyhlížející občan, který, kdyby na pódiu nepřibil s hudebním nástrojem, působil by spíše dojmem ředitele pobočky nějaké úspěšné obchodní firmy. A tenhle muž v nejlepších letech se na scéně vskutku vyjímal. Nepřišel totiž s kytarou, ale s klávesovým nástrojem. Neznalý poměrů by se divil a představoval by si například, jako do umělecky vytříbeného programu vstupuje, co by humorná vložka, komik, tlačící před sebou klavír. Ovšem bylo to zcela jinak. Nebyl to klaun, ale naopak jeden z největších a nejuznávanějších hudebníku jazzové a rockové historie posledních desetiletí, rodák z Prahy, Jan Hammer. A nemohl na jeviště vstoupit jinak, než se svým mobilním syntezátorem zavěšeným na krku, tedy stejně tak, jako kdyby byl kytaristou. A začali se dít věci. Protože Honza, (dovolím si ho takhle občas titulovat) nejenže byl všem zúčastněným kytarovým velikánům zdatným spoluhráčem, on dokonce působil dojmem, že zatím co pánové Gilmour a Van Halen předváděli to, co dělají po celá léta a tedy to, co se od nich očekává, jejich klávesový kolega si tam jen tak odskočil a uvolněně si s nimi zahraje cokoli a jakkoli, aniž by ho to nějak příliš zatěžovalo. Zkrátka, jako by si vyšel na procházku do parku a potkal pár známých, s nimiž zapředl příjemný rozhovor. A protože má široký rozhled, zvolené téma debaty jej nezatěžuje, mohl by konverzovat i třeba o něčem jiném na stejně vrcholné úrovni, ovšem když pánové začali zrovna o tomhle, tak proč si s nimi pěkně nepopovídat. Když jsem tak sledoval, jak si to Honza suverénně rozdává zrovna s Eddie Van Halenem a nijak se s tím netrápí, dostavil se ve mně pocit, vyjadřující komplex nadšení, dojetí, hrdosti a jakési sounáležitosti. Protože tady jsem viděl jasný důkaz, který dokonale popřel dlouhá léta zažité všeobecné tvrzení, že my tady od nás z Česka a Slovenska na tohle nemáme. Že se ani cítěním a ani schopnostmi namůžeme postavit na úroveň špičkových jazzových a rockových hudebníků západního světa. Ján Hammer dokázal pravý opak, ale jako nic cenného a hodnotného to nebylo zadarmo. A tak se teď vraťme o hodný kus v časoprostoru zpět a podívejme se, jak to všechno začalo.
Rodiče a život v Československu
Málokdy se stane, aby se v dlouholetém manželském soužití podařilo sladit otázky lidského i profesního naplnění. Takovéhle štěstí měli však zrovna dva lidé, kteří, jako by si byli osudem souzeni. Doktor Jan Hammer a Vlasta Průchová, lékař a hudebník v jedné osobě a jazzová zpěvačka tělem i duší, jako jeho celoživotní družka.
Jan Hammer senior, nar. 15. 9. 1920, byl již od mládí svědomitý cílevědomý a velmi nadaný muž, který proslul nejen svou odborností, ale i lidskými vlastnostmi jako je laskavost, dobrosrdečnost, schopnost být dobrým přítelem a udržet si ty nejčestnější morální postoje. Zní to skoro jako pověst o hrdinovi, ale dodnes žijí pamětníci, kteří tato slova mohou potvrdit. Již jako mladý medik se zabýval hudbou a jeho pracovitost a talent volaly po zúročení. A tak se kromě medicíny zabýval i svou další láskou, již byl jazz. Ještě jako studující poznal mladičkou dívčinu, jíž nebyl nikdo jiný než Vlasta Průchová a zrovna i ona měla vždy touhu stát se zpěvačkou. A tak se spojily cesty nejen lidských, ale i zájmových sfér. Doktor Hammer se stal pojmem v medicínských i hudebních kruzích. Když potkáte leckterého staršího kardiologa, řekne vám, že jméno Hammer v tomto oboru dodnes vzbuzuje úctu. On to byl, kdo stál u zrodu koronární jednotky na klinice kardiologie v Thomayerově nemocnici v Praze 4, v Krči. On byl průkopníkem v aplikaci velmi potřebného diagnostického přístroje Holter. A on byl mnohdy také velkou oporou a nadějí nepřeberné řady pacientů. Na druhé straně doktor Hammer nezahálel ani v nejmenším na poli hudebním. Sám klavírista a skladatel, přičemž jeho hlavním sólovým nástrojem byl vibrafon, působil jako velmi činorodý organizátor, konferenciér a překladatel v jedné osobě. Dodnes je záhadou, jak tohle všechno mohl stihnout a při tom být ještě po zásluze milovaným manželem a posléze i otcem.
Vlasta Průchová, nar. 12. 7. 1926 byla milující manželkou, obětavou matkou a především nadanou zpěvačkou, které učaroval jazz, jemuž zůstala věrná do poslední chvíle svého života. Ona sama stála poprvé na pódiu v roce 1946 a od té doby až do své smrti (16. 6. 2006) vykonala stejně jako její manžel, mnoho dobrého, nezapomenutelného a záslužného. Už od nástupu komunistického režimu v Československu to manželé Hammerovi neměli snadné. A tak, zatímco například pražská Lucerna při jejich vystoupeních bouřila, straničtí a kulturní funkcionáři vůči Hammerovým nešetřili s omezeními a mnohdy i zákazy. Bylo to v souladu s tehdejším ideologickým tažením proti takzvané západní kultuře, kterou jazz nepochybně byl. A i v těch nejtěžších podmínkách, dokázali manželé Hammerovi nemožné. Všemi prostředky dostávali jazzovou hudbu k lidem, kteří o ni stáli, ale kterým byla totalitním režimem, stejně jako v pozdějších letech mladším generacím rock a jazzrock, odpírána. Zakládali pražskou Redutu, dodnes mezinárodně exponovaný jazzový klub, byli v kontaktu s takovými osobnostmi, jako Louis Armstrong nebo Duke Ellington. Absolvovali spoustu koncertů od nabité a nadšením burácející pražské Lucerny až po komorní improvizované jam sessiony, pořádané v soukromých bytech. To především tehdy, když měli prakticky komplexní zákaz činnosti. Vlasta Průchová byla v tom nejlepším smyslu přezdívána jako Ella Fitzgerald z Východu. To hlavně, když se dostala do zahraničí a tam měla možnost zpívat. U nás to byla první dáma jazzu, o tom nikdo nikdy nepochyboval. Umělecký i veřejný život manželů Hammerových by sám stál za knihu nebo aspoň rozsáhlý článek. Když tedy nyní takový prostor nemáme, zmiňme ještě alespoň proslulou kavárnu Vltava, pražského předchůdce Reduty, Alhambru, Pygmalion, pak americkou stáž doktora Hammera ve Washingtonu a nakonec vyznamenání prezidenta republiky Vlastě Průchové, kterého se jí dostalo za celoživotní dílo 28. října 2005. Vlasta jej převzala s důstojností a nadhledem sobě vlastním a v duši cítila, že ona vysoká státní pocta patří i jejímu milovanému manželovi. Doktor Hammer bohužel zemřel – patrně i následkem přepracování – ještě před pádem totality, 2. 5. 1989.
Dětství
Můžeme s klidem říci, že v případě rodiny Hammerových dědičné sklony a předpoklady poctivě zapracovali a naplnilo se rčení, že jablko nepadá daleko od stromu. Musíme opět trochu zpět, do roku 1948, kdy se 17. 4. narodil „mladej“ Honza. Vlasta Průchová totiž měla pro své dva nejmilejší, aby si je nepletla, právě rozdělení mladej a starej, tedy syn a otec. Jan byl tedy od narození neustále v kontaktu s hudebním děním a rodiče jeho talent velmi brzy rozpoznali. Otec, s odpovědností a svědomitostí sobě vlastními, dbal na Honzíkův správný rozvoj a už od šesti let mu zajistil soukromou výuku hry na klavír. A tak, zatímco spousta jiných dětí běhala po parcích a krátila si chvíle volna mnohými zábavami, Jan Hammer junior po návratu ze školy nastupoval pravidelně do dalšího učení-mučení. On sám to takhle kolikrát cítil a dodnes to tak nazývá, i když ví, že to nepochybně bylo na místě. Během základní školy a studiu na gymnáziu musel zvládnout prakticky i teoreticky veškeré učivo LŠU a konzervatoře, protože už jako gymnazista nastupoval na AMU, kde se věnoval studiu skladby a profesora Emila Hlobila. Přitom samozřejmě nechyběl souběžný předmět, kterým byla hra na klavír.
Junior trio a Šíleně smutná princezna
S jazzem přicházel Jan do styku neustále, u Hammerových doma se objevovali ty největší osobnosti naší populární a jazzové scény, zpěváci, komponisté i hudebníci, pořádali se tam i pravidelné jam sessiony. Nebylo tady divu, že Honza, už jako čtrnáctiletý založil Junior trio. Tam hráli další dva výborní muzikanti, a sice na bicí Alan Vitouš a na kontrabas jeho bratr Miroslav, později též v zahraničním působení světově proslulý. Vlasta Průchová tehdy měla možnost koncertovat v sousedních zemích a tak také s Junior triem absolvovala angažmá v tehdejším Západním Berlíně. Německé tažení matky a syna Hammerových spolu s bratry Vitoušovými bylo velmi úspěšné. Bohužel se z té doby uchovalo pramálo nahrávek. Ovšem stačí si poslechnout píseň The Man I Love, již zpívá Vlasta Průchová právě za doprovodu zmiňovaného Junior Tria. V té chvíli máte pocit, jako byste poslouchali snímek odněkud z druhé strany Atlantického oceánu. Tam se totiž nikdo o nic nesnaží, tam to takhle je a tam se to takhle hraje a zpívá. A snad právě pro tuhle přirozenost, talent, zápal a fortel, jež z dílny Hammerových vždy vycházely, měli oni sami vždy mnoho problémů a potíží s komunistickým režimem a jeho výkonnými zástupci. Jan Hammer junior měl, narozdíl od svých rodičů, povětšinou štěstí. Už jako dítě se kromě hudby učil přirozenou cestou i angličtinu, protože u něj doma to byl velmi často používaný jazyk. Mnohdy se totiž stalo, když do Prahy přijeli jazzmani ze zahraničí (jak už bylo zmíněno, Louis Armstrog a Duke Ellington), doktor Hammer jejich koncerty uváděl a sám také tlumočil. A nezřídka dobře naladění muzikanti pak zavítali ještě na osobní návštěvu k Hammerovým domů. Honzík tak měl vše z první ruky. Díky vlastnímu nadání a všeobecné uznávanosti svých skvělých rodičů získal Jan možnost zkomponovat hudbu k dnes již klasické filmové pohádce Šíleně smutná princezna. A zásadním momentem v jeho vývoji byla účast na vídeňské soutěži jazzových klavíristů. Tam získal cenu Fridricha Guldy – světového pianisty – a umístnění dle odborné poroty mezi prvními třemi. S tím přišlo i stipendium na prestižní Berklee College Of Music v americkém Bostonu. Honza studoval sice na pražské AMU, ovšem možnost dalšího proniknutí do rodinou milovaného jazzu, přímo v jeho kolébce, si nemohl nechat ujít. Shodou okolností v téže době byl pozván Janův otec, doktor Hammer, jehož lékařské i morální kvality dospěly už mezinárodního věhlasu, na stáž do USA. V létě roku 1968, tedy o prázdninách, dlel Hammer junior ještě s dalšími kolegy na hudebním angažmá v sousedním Německu, tehdy Německé spolkové republice. Opět se přihlásilo jeho pověstné štěstí. To, co bylo ještě před pár lety jeho rodičům odpíráno, bylo možné náhle, sice jen po krátký čas, ale přece jen realizovat. Československé štěstí ovšem netrvalo dlouho a ono pověstné pražské jaro bylo rozdrceno vojsky Varšavské smlouvy v čele s Brežněvovými tanky. Osudný 21. srpen 1968 znamenal pro Československo tragedii a přinesl do našich zemí dalších více než dvacet let doby temna a zotročování. A tehdy se rozhodlo o další budoucnosti rodiny Hammerovy a to definitivně. Vlasta Průchová vzpomínala na ty pohnuté doby, dny strachu a nejistoty, vyprávěla, jak narychlo s manželem sbalili to nejnutnější, popadli tehdy mladičkou dceru Andreu a vyrazili, dokud to ještě šlo, za svým synem Honzíkem, s nímž se setkali ve Vídni. A tady začíná další kapitola života dnes světoznámého Jana Hammera, dá se říci, že ta zásadní.
Strasti a slasti života v USA
Z Vídně přes Německo, kde krátce i profesně působili, se Hammerova rodina vydala rovno do USA. A už první dojem ze severoamerického kontinentu byl pro Honzu tak silný, že snad ještě dříve, než započal svá bostonská studia, rozhodl se, že z téhle země už nikdy neodejde. Bylo k tomu hned několik důvodů. Tady se rodila hudba, kterou miloval on i jeho rodiče, tady byly možnosti uměleckého rozvoje a následného uplatnění, o nichž si v Praze nemohl nechat ani zdát a nakonec, sovětská okupace Československa žádné skvělé perspektivy nenabízela. Tedy rozhodně ne pro svobodomyslné a činorodé lidi, kteří nemohli přijmout absurdní a zaostalou diktaturu totalitních režimů. Honza tedy nastoupil na Berklee College Of Music a zbylá rodina Hammerova začala žít v nových poměrech. Takhle to vydrželo celý rok, kdy doktor Hammer absolvoval lékařskou stáž ve Washingtonu, Vlasta, jeho paní a Honzova matka, se vzdělávala v anglickém jazyce, vstřebávala s velkým gustem všudypřítomný vyrušující jazz a Janova sestra Andre navštěvovala tamní školu na úrovni gymnázia. Honza neměl prostředky na živobytí a tak jej zpočátku jeho rodiče podporovali, posílali mu peníze i potraviny. Vlasta Průchova často vyprávěla o tom, jak se jí stýskalo po jejím synovi, když on žil v Bostonu a ona s manželem a dcerou v jiném městě. Janovi hudební kvality se ale musely projevit. První profesionální angažmá získal v jednom klubu, kde hlavním lákadlem byl striptýzový tanec. Pohledná děvčata tady odhalovala své ladné křivky a vnady a přitom zněla živá hudba. Tu obstarával právě Jan a s ním ještě kolega bubeník. Honza hrál na varhany Hammond B3 s Leslie boxem, takže mohl zastat linku basovou, harmonickou i sólovou. Takhle hrával i legendární Jimmy Smith. Stačil pak už jen schopný bubeník a muziky byl pořádný kopec. V repertoáru měli světové taneční evergreeny, jež se v růžných úpravách hrály snad po všech kavárnách a nočních barech v Americe i v Europě. To byl materiál, na němž se mohly stavět improvizace, což Jan Hammer dokonale využil. A náhle se hlavním číslem programu stala dvojice velmi zajímavě a vzrušivě hrajících muzikantů, přičemž svlékající se děvčata byla, aniž by to byl záměr, odsunuta do pozadí divácké pozornosti. Začalo se měnit i publikum a namísto eroticky nabuzených pánu a často i jejich partnerek, se do zmíněného klubu stahovali zájemci o jazz. Majitel podniku měl ale jiné plány a začalo mu brzy vadit, že namísto roztoužených zákazníků hltajících ženské tvary a k tomu i notnou dávku nápojů bylo najednou při večerním programu zastoupeno větším dílem hudbychtivé publikum, kterému mnohdy stačil jeden drink na hlavu na celý večer. Janovi hrozila výpověď a tudíž i ztráta finančních zdrojů. Naštěstí už se však o něm vědělo natolik, že hudební tamtamy brzy roznesly do okolního světa, jaký že je v Bostonu mladý Čech a jak že mu to parádně hraje. Na druhé straně, doktoru Hammerovi končila jeho lékařská stáž a on i jeho rodina se museli rozhodnout, co podniknout dále. V té době, kdy byl pan doktor uznávanou osobností medicíny, neměl problém na nejvyšší úrovni komunikovat o čemkoli v angličtině a i s muzikou na tom byl výjimečně dobře, jeho paní Vlasta byla všestrannou jazzovou a prakticky i bluesovou zpěvačkou, jejíž zpěv zněl v angličtině snad ještě lépe než v češtině, udělali možná Hammerovi z jistých hledisek osudnou chybu. Jak sama Vlasta vyprávěla, její manžel dostal přímou nabídku, aby on i jeho rodina zůstali natrvalo v USA. Neměli by problém ani s prací a ani s bydlením. Dá se říci, že pro většinu lidí by to byla snová perspektiva. Pan doktor by pracoval v medicínských sférách na vysoké úrovni, paní Vlasta by mohla zpívat a měla by čas i prostředky, které by jí umožnily dostatečně pečovat o rodinu a rovněž talentovaná Andrea by mohla studovat a posléze se nadále věnovat kumštu, což bylo tehdy její největší přání. Andrea, tedy Honzova sestra, byla velmi pohledná, inteligentní a kulturní dívka s příjemným hlasem a talentem, které určitě zdědila po své matce. Všichni Hammerovi a především Honza měli tedy před sebou možnost zrealizovat onen americký sen. Jenže osud chtěl tomu jinak, Honza v USA pokračuje ve studiu a ostatní Hammerovi se vracejí do okupovaného Československa. Vlasta Průchová se se svým manželem jaksi nedokázali a ani nechtěli přizpůsobit zcela jiným poměrům, stýskalo se jim po domově, po přátelích a také po systému a stylu práce, na který byli po léta zvyklí. A tehdy ještě nezletilou Andreu v Americe nechat nemohli. Opět z jistého úhlu pohledu tak doplatili na své občanské a morální postoje. Doktor Hammer nechtěl zklamat své kolegy v Thomayerově nemocnici, nechtěl opustit své pacienty, sám nechtěl přijmout americké tvrdé komerční poměry, kde i v medicíně peníze znamenaly mnohdy nejvíce. Říkal, že to, jak se i v nemocnici, kde rok pracoval, všechno přepočítávalo na finance, se mu moc nelíbilo a že mu tam chyběl onen lidský faktor, který si tehdy ještě mohl dovolit na svém domácím pracovišti v Praze. Vlasta tyhle věci cítila stejně, nechtěla se definitivně rozloučit s československou hudební scénou, měla touhu dále lidem přibližovat kvalitní hudbu, cítila, že nyní ji budou obzvláště potřebovat. Rodiče Hammerovi doufali, že jejich Andrea půjde studovat na konzervatoř v Praze a že stále budou moci všichni žít alespoň tak, jak doposud. Nikdo z nich nemohl tenkrát tušit, do čeho se vrátí a co nám tady v Československu kolaborantská a ze Sovětského svazu řízená vláda uchystá na dalších dvacet let. Jen Vlasta, uměleckým jménem Průchová a občanským samozřejmě Hammerová, měla jakési bolestné tušení, že svého „malého“ Honzíka dlouho neuvidí. Její výjimečný cit ji, nyní bohužel, ani tentokrát nezklamal. Normalizační proces u nás doma se rozhořel do nevídaných rozměrů a tedy ani rodina Hammerova nebyla ušetřena. Vlasta opět vzpomínala na tu dobu, kdy se do toho času mnohdy rovné charaktery ohýbaly v páteři, ti pokřivení se ještě více zdeformovali, no a ti, kteří se nehodlali ohnout, byli likvidováni různými způsoby. Například známý a skvělý hudebník a kapelmajstr Karel Krautgartner měl za manželku cizinku. Státní bezpečnost v Praze to chtěla využít a Krautgartnerovým byla nabídnuta konfidentská spolupráce. Oni, kteří patřili k těm nepoddajným, toto bez váhání odmítli a tak Karel Krautgartner, podobně jako řada dalších osobností z naší scény definitivně zmizel. Zdá se, že tenhle příběh sem nepatří, ale není to tak docela pravda. Krautgartner byl letitý přítel i spolupracovník Vlasty Průchové a doktora Hammera. A tak, zatímco Honza Hammer studuje druhým rokem v Bostonu a připravuje se jeho nástup na světovou scénu, zbylí Hammerovi začínají ochutnávat naplno normalizační krizi. Jakoby se vracela otřesná padesátá léta. Hranice Československa se směrem na západ neprodyšně uzavírají, s jazzem i ostatními kulturními směry to začíná být na pováženou a i v pracovních sférách a oblastech občanského soužití to nevyhlíží nijak růžově. Píšu o těchto věcech záměrně, aby byl patrný onen kontrast, kdy na jedné straně to rodina Hammerova nikdy neměla snadné a na straně druhé, jednomu z nich se nakonec zadařilo úplně opačně. Je třeba se zmínit o tom, že Honzova sestra Andrea se přes všechny své předpoklady a vlohy nedostala na konzervatoř, neboť tehdy nabylo možné, aby na takové škole studoval někdo, jehož příbuzný žije a pracuje v USA. Ani v osobním životě, přes svoji milou a vstřícnou povahu, neměla štěstí a nakonec, vlivem všech zmíněných osudových strastí ji zradilo i zdraví. Uchýlila se tedy do ústraní a svěřila se do další péče rodičů a lékařských odborníků. Hammerovi pak neviděli svého Honzíka řadu let, oni nesměli za ním a on nemohl do Československa, neboť by v té době byl okamžitě zatčen a patrně uvězněn. Jan, zatím ještě ve druhém roce na Berklee, získal skvělé angažmá v doprovodním orchestru „druhé dámy amerického jazzu“, kterou nebyl nikdo jiný než Sarah Vaughan („první“ byla vždy označována Ella Fitzgerald).
Přímo na vrchol aneb Stairway to Heaven
Honza Hammer získal ještě za studií výbornou práci, co by klavírista. Vyškolen nejen Bostonskými škamnami, ale především svými rodiči, celkově velmi kvalitním tehdejším československým jazzovým podhoubím a pak také výukou na pražské AMU, neměl u Sarah Vaughan žádny problém. Hrál se tam zavedený repertoár z notových materiálů, ale také se hodně improvizovalo. To všechno Jan ovládal již tehdy tak dobře, že jeho američtí kolegové muzikanti jen pochvalně pokyvovali hlavami. Není nad to, když vám ovšem o všech těchto životních peripetiích povypráví jejich účastník osobně.
Naplněná touha po svobodě
1. časť
Narodený: Praha, Československo, 17. apríla 1948, od r. 1968 žije v USA
Nástroje: piano, syntezátor, Moog, Fairlight, Mellotron, digitálny sekvencer, bicie
Štúdio: Red Gate Studio located at his secluded farmhouse in upstate New York.
Hudobné žánre: Jazz, Jazz-rock fusion, Rock, Pop, TV & Film Soundtracks
Vzdelanie: Akadémia múzických umení Praha, Berklee School of Music, Boston, USA.
Ocenenia: 1985 Cena Grammy za „Najlepší rockový inštrumentálny výkon“, „Najlepší inštrumentálny výkon v oblasti popu“ a „Najlepšia inštrumentálna skladba“
Skupiny: Jan Hammer group, Hammer, The Mahavishnu Orchestra, Junior Trio, Sarah Vaughan Trio
Spolupráca: Miroslav Vitouš, Alan Vitouš, Jeremy Steig, Elvin Jones, John McLaughlin, Billy Cobham, Jerry Goodman, Rick Laird, David Earle Johnson, Steve Kindler, Fernando Saunders, Tony Smith, Jeff Beck, Colin Hodgkinson, Neal Schon, Al DiMeola, James Young, John Abercrombie, Mick Jagger, etc.
Filmová a TV hudba: "Miami Vice", "A Night In Heaven", "Secret Admirer", documentaries on British and Canadian television, etc.
Před několika lety jsem v jednom hypermarketu náhodou objevil hudební DVD s titulem Les Paul's 80 Birthday Celebration. Byl to koncert uspořádaný právě k osmdesátinám onoho proslulého spolupracovníka firmy Gibson a vynálezce v oblasti nahrávací techniky. Neváhal jsem ani vteřinu a za několik desítek korun českých jsem si domů odnesl zajímavou podívanou. Avšak teprve, když jsem nosič vložil do přehrávače, učinil jsem po chvíli sledování zmíněného koncertu zajímavý objev. Vedle skvěle hrajícího oslavence, a tedy důstojného pana Les Paula, se blýskli mnozí a určitě stojí za zmínku David Gilmour nebo Eddie Van Halen. Ovšem během okamžiku, když jsem si myslel, že vím, o co běží, jsem najednou nestačil věřit svým očím. Mezi již jmenovanými kytarovými toreadory se náhle objevil seriozně vyhlížející občan, který, kdyby na pódiu nepřibil s hudebním nástrojem, působil by spíše dojmem ředitele pobočky nějaké úspěšné obchodní firmy. A tenhle muž v nejlepších letech se na scéně vskutku vyjímal. Nepřišel totiž s kytarou, ale s klávesovým nástrojem. Neznalý poměrů by se divil a představoval by si například, jako do umělecky vytříbeného programu vstupuje, co by humorná vložka, komik, tlačící před sebou klavír. Ovšem bylo to zcela jinak. Nebyl to klaun, ale naopak jeden z největších a nejuznávanějších hudebníku jazzové a rockové historie posledních desetiletí, rodák z Prahy, Jan Hammer. A nemohl na jeviště vstoupit jinak, než se svým mobilním syntezátorem zavěšeným na krku, tedy stejně tak, jako kdyby byl kytaristou. A začali se dít věci. Protože Honza, (dovolím si ho takhle občas titulovat) nejenže byl všem zúčastněným kytarovým velikánům zdatným spoluhráčem, on dokonce působil dojmem, že zatím co pánové Gilmour a Van Halen předváděli to, co dělají po celá léta a tedy to, co se od nich očekává, jejich klávesový kolega si tam jen tak odskočil a uvolněně si s nimi zahraje cokoli a jakkoli, aniž by ho to nějak příliš zatěžovalo. Zkrátka, jako by si vyšel na procházku do parku a potkal pár známých, s nimiž zapředl příjemný rozhovor. A protože má široký rozhled, zvolené téma debaty jej nezatěžuje, mohl by konverzovat i třeba o něčem jiném na stejně vrcholné úrovni, ovšem když pánové začali zrovna o tomhle, tak proč si s nimi pěkně nepopovídat. Když jsem tak sledoval, jak si to Honza suverénně rozdává zrovna s Eddie Van Halenem a nijak se s tím netrápí, dostavil se ve mně pocit, vyjadřující komplex nadšení, dojetí, hrdosti a jakési sounáležitosti. Protože tady jsem viděl jasný důkaz, který dokonale popřel dlouhá léta zažité všeobecné tvrzení, že my tady od nás z Česka a Slovenska na tohle nemáme. Že se ani cítěním a ani schopnostmi namůžeme postavit na úroveň špičkových jazzových a rockových hudebníků západního světa. Ján Hammer dokázal pravý opak, ale jako nic cenného a hodnotného to nebylo zadarmo. A tak se teď vraťme o hodný kus v časoprostoru zpět a podívejme se, jak to všechno začalo.
Málokdy se stane, aby se v dlouholetém manželském soužití podařilo sladit otázky lidského i profesního naplnění. Takovéhle štěstí měli však zrovna dva lidé, kteří, jako by si byli osudem souzeni. Doktor Jan Hammer a Vlasta Průchová, lékař a hudebník v jedné osobě a jazzová zpěvačka tělem i duší, jako jeho celoživotní družka.
Jan Hammer senior, nar. 15. 9. 1920, byl již od mládí svědomitý cílevědomý a velmi nadaný muž, který proslul nejen svou odborností, ale i lidskými vlastnostmi jako je laskavost, dobrosrdečnost, schopnost být dobrým přítelem a udržet si ty nejčestnější morální postoje. Zní to skoro jako pověst o hrdinovi, ale dodnes žijí pamětníci, kteří tato slova mohou potvrdit. Již jako mladý medik se zabýval hudbou a jeho pracovitost a talent volaly po zúročení. A tak se kromě medicíny zabýval i svou další láskou, již byl jazz. Ještě jako studující poznal mladičkou dívčinu, jíž nebyl nikdo jiný než Vlasta Průchová a zrovna i ona měla vždy touhu stát se zpěvačkou. A tak se spojily cesty nejen lidských, ale i zájmových sfér. Doktor Hammer se stal pojmem v medicínských i hudebních kruzích. Když potkáte leckterého staršího kardiologa, řekne vám, že jméno Hammer v tomto oboru dodnes vzbuzuje úctu. On to byl, kdo stál u zrodu koronární jednotky na klinice kardiologie v Thomayerově nemocnici v Praze 4, v Krči. On byl průkopníkem v aplikaci velmi potřebného diagnostického přístroje Holter. A on byl mnohdy také velkou oporou a nadějí nepřeberné řady pacientů. Na druhé straně doktor Hammer nezahálel ani v nejmenším na poli hudebním. Sám klavírista a skladatel, přičemž jeho hlavním sólovým nástrojem byl vibrafon, působil jako velmi činorodý organizátor, konferenciér a překladatel v jedné osobě. Dodnes je záhadou, jak tohle všechno mohl stihnout a při tom být ještě po zásluze milovaným manželem a posléze i otcem.
Vlasta Průchová, nar. 12. 7. 1926 byla milující manželkou, obětavou matkou a především nadanou zpěvačkou, které učaroval jazz, jemuž zůstala věrná do poslední chvíle svého života. Ona sama stála poprvé na pódiu v roce 1946 a od té doby až do své smrti (16. 6. 2006) vykonala stejně jako její manžel, mnoho dobrého, nezapomenutelného a záslužného. Už od nástupu komunistického režimu v Československu to manželé Hammerovi neměli snadné. A tak, zatímco například pražská Lucerna při jejich vystoupeních bouřila, straničtí a kulturní funkcionáři vůči Hammerovým nešetřili s omezeními a mnohdy i zákazy. Bylo to v souladu s tehdejším ideologickým tažením proti takzvané západní kultuře, kterou jazz nepochybně byl. A i v těch nejtěžších podmínkách, dokázali manželé Hammerovi nemožné. Všemi prostředky dostávali jazzovou hudbu k lidem, kteří o ni stáli, ale kterým byla totalitním režimem, stejně jako v pozdějších letech mladším generacím rock a jazzrock, odpírána. Zakládali pražskou Redutu, dodnes mezinárodně exponovaný jazzový klub, byli v kontaktu s takovými osobnostmi, jako Louis Armstrong nebo Duke Ellington. Absolvovali spoustu koncertů od nabité a nadšením burácející pražské Lucerny až po komorní improvizované jam sessiony, pořádané v soukromých bytech. To především tehdy, když měli prakticky komplexní zákaz činnosti. Vlasta Průchová byla v tom nejlepším smyslu přezdívána jako Ella Fitzgerald z Východu. To hlavně, když se dostala do zahraničí a tam měla možnost zpívat. U nás to byla první dáma jazzu, o tom nikdo nikdy nepochyboval. Umělecký i veřejný život manželů Hammerových by sám stál za knihu nebo aspoň rozsáhlý článek. Když tedy nyní takový prostor nemáme, zmiňme ještě alespoň proslulou kavárnu Vltava, pražského předchůdce Reduty, Alhambru, Pygmalion, pak americkou stáž doktora Hammera ve Washingtonu a nakonec vyznamenání prezidenta republiky Vlastě Průchové, kterého se jí dostalo za celoživotní dílo 28. října 2005. Vlasta jej převzala s důstojností a nadhledem sobě vlastním a v duši cítila, že ona vysoká státní pocta patří i jejímu milovanému manželovi. Doktor Hammer bohužel zemřel – patrně i následkem přepracování – ještě před pádem totality, 2. 5. 1989.
Můžeme s klidem říci, že v případě rodiny Hammerových dědičné sklony a předpoklady poctivě zapracovali a naplnilo se rčení, že jablko nepadá daleko od stromu. Musíme opět trochu zpět, do roku 1948, kdy se 17. 4. narodil „mladej“ Honza. Vlasta Průchová totiž měla pro své dva nejmilejší, aby si je nepletla, právě rozdělení mladej a starej, tedy syn a otec. Jan byl tedy od narození neustále v kontaktu s hudebním děním a rodiče jeho talent velmi brzy rozpoznali. Otec, s odpovědností a svědomitostí sobě vlastními, dbal na Honzíkův správný rozvoj a už od šesti let mu zajistil soukromou výuku hry na klavír. A tak, zatímco spousta jiných dětí běhala po parcích a krátila si chvíle volna mnohými zábavami, Jan Hammer junior po návratu ze školy nastupoval pravidelně do dalšího učení-mučení. On sám to takhle kolikrát cítil a dodnes to tak nazývá, i když ví, že to nepochybně bylo na místě. Během základní školy a studiu na gymnáziu musel zvládnout prakticky i teoreticky veškeré učivo LŠU a konzervatoře, protože už jako gymnazista nastupoval na AMU, kde se věnoval studiu skladby a profesora Emila Hlobila. Přitom samozřejmě nechyběl souběžný předmět, kterým byla hra na klavír.
Junior trio a Šíleně smutná princezna
S jazzem přicházel Jan do styku neustále, u Hammerových doma se objevovali ty největší osobnosti naší populární a jazzové scény, zpěváci, komponisté i hudebníci, pořádali se tam i pravidelné jam sessiony. Nebylo tady divu, že Honza, už jako čtrnáctiletý založil Junior trio. Tam hráli další dva výborní muzikanti, a sice na bicí Alan Vitouš a na kontrabas jeho bratr Miroslav, později též v zahraničním působení světově proslulý. Vlasta Průchová tehdy měla možnost koncertovat v sousedních zemích a tak také s Junior triem absolvovala angažmá v tehdejším Západním Berlíně. Německé tažení matky a syna Hammerových spolu s bratry Vitoušovými bylo velmi úspěšné. Bohužel se z té doby uchovalo pramálo nahrávek. Ovšem stačí si poslechnout píseň The Man I Love, již zpívá Vlasta Průchová právě za doprovodu zmiňovaného Junior Tria. V té chvíli máte pocit, jako byste poslouchali snímek odněkud z druhé strany Atlantického oceánu. Tam se totiž nikdo o nic nesnaží, tam to takhle je a tam se to takhle hraje a zpívá. A snad právě pro tuhle přirozenost, talent, zápal a fortel, jež z dílny Hammerových vždy vycházely, měli oni sami vždy mnoho problémů a potíží s komunistickým režimem a jeho výkonnými zástupci. Jan Hammer junior měl, narozdíl od svých rodičů, povětšinou štěstí. Už jako dítě se kromě hudby učil přirozenou cestou i angličtinu, protože u něj doma to byl velmi často používaný jazyk. Mnohdy se totiž stalo, když do Prahy přijeli jazzmani ze zahraničí (jak už bylo zmíněno, Louis Armstrog a Duke Ellington), doktor Hammer jejich koncerty uváděl a sám také tlumočil. A nezřídka dobře naladění muzikanti pak zavítali ještě na osobní návštěvu k Hammerovým domů. Honzík tak měl vše z první ruky. Díky vlastnímu nadání a všeobecné uznávanosti svých skvělých rodičů získal Jan možnost zkomponovat hudbu k dnes již klasické filmové pohádce Šíleně smutná princezna. A zásadním momentem v jeho vývoji byla účast na vídeňské soutěži jazzových klavíristů. Tam získal cenu Fridricha Guldy – světového pianisty – a umístnění dle odborné poroty mezi prvními třemi. S tím přišlo i stipendium na prestižní Berklee College Of Music v americkém Bostonu. Honza studoval sice na pražské AMU, ovšem možnost dalšího proniknutí do rodinou milovaného jazzu, přímo v jeho kolébce, si nemohl nechat ujít. Shodou okolností v téže době byl pozván Janův otec, doktor Hammer, jehož lékařské i morální kvality dospěly už mezinárodního věhlasu, na stáž do USA. V létě roku 1968, tedy o prázdninách, dlel Hammer junior ještě s dalšími kolegy na hudebním angažmá v sousedním Německu, tehdy Německé spolkové republice. Opět se přihlásilo jeho pověstné štěstí. To, co bylo ještě před pár lety jeho rodičům odpíráno, bylo možné náhle, sice jen po krátký čas, ale přece jen realizovat. Československé štěstí ovšem netrvalo dlouho a ono pověstné pražské jaro bylo rozdrceno vojsky Varšavské smlouvy v čele s Brežněvovými tanky. Osudný 21. srpen 1968 znamenal pro Československo tragedii a přinesl do našich zemí dalších více než dvacet let doby temna a zotročování. A tehdy se rozhodlo o další budoucnosti rodiny Hammerovy a to definitivně. Vlasta Průchová vzpomínala na ty pohnuté doby, dny strachu a nejistoty, vyprávěla, jak narychlo s manželem sbalili to nejnutnější, popadli tehdy mladičkou dceru Andreu a vyrazili, dokud to ještě šlo, za svým synem Honzíkem, s nímž se setkali ve Vídni. A tady začíná další kapitola života dnes světoznámého Jana Hammera, dá se říci, že ta zásadní.
Strasti a slasti života v USA
Z Vídně přes Německo, kde krátce i profesně působili, se Hammerova rodina vydala rovno do USA. A už první dojem ze severoamerického kontinentu byl pro Honzu tak silný, že snad ještě dříve, než započal svá bostonská studia, rozhodl se, že z téhle země už nikdy neodejde. Bylo k tomu hned několik důvodů. Tady se rodila hudba, kterou miloval on i jeho rodiče, tady byly možnosti uměleckého rozvoje a následného uplatnění, o nichž si v Praze nemohl nechat ani zdát a nakonec, sovětská okupace Československa žádné skvělé perspektivy nenabízela. Tedy rozhodně ne pro svobodomyslné a činorodé lidi, kteří nemohli přijmout absurdní a zaostalou diktaturu totalitních režimů. Honza tedy nastoupil na Berklee College Of Music a zbylá rodina Hammerova začala žít v nových poměrech. Takhle to vydrželo celý rok, kdy doktor Hammer absolvoval lékařskou stáž ve Washingtonu, Vlasta, jeho paní a Honzova matka, se vzdělávala v anglickém jazyce, vstřebávala s velkým gustem všudypřítomný vyrušující jazz a Janova sestra Andre navštěvovala tamní školu na úrovni gymnázia. Honza neměl prostředky na živobytí a tak jej zpočátku jeho rodiče podporovali, posílali mu peníze i potraviny. Vlasta Průchova často vyprávěla o tom, jak se jí stýskalo po jejím synovi, když on žil v Bostonu a ona s manželem a dcerou v jiném městě. Janovi hudební kvality se ale musely projevit. První profesionální angažmá získal v jednom klubu, kde hlavním lákadlem byl striptýzový tanec. Pohledná děvčata tady odhalovala své ladné křivky a vnady a přitom zněla živá hudba. Tu obstarával právě Jan a s ním ještě kolega bubeník. Honza hrál na varhany Hammond B3 s Leslie boxem, takže mohl zastat linku basovou, harmonickou i sólovou. Takhle hrával i legendární Jimmy Smith. Stačil pak už jen schopný bubeník a muziky byl pořádný kopec. V repertoáru měli světové taneční evergreeny, jež se v růžných úpravách hrály snad po všech kavárnách a nočních barech v Americe i v Europě. To byl materiál, na němž se mohly stavět improvizace, což Jan Hammer dokonale využil. A náhle se hlavním číslem programu stala dvojice velmi zajímavě a vzrušivě hrajících muzikantů, přičemž svlékající se děvčata byla, aniž by to byl záměr, odsunuta do pozadí divácké pozornosti. Začalo se měnit i publikum a namísto eroticky nabuzených pánu a často i jejich partnerek, se do zmíněného klubu stahovali zájemci o jazz. Majitel podniku měl ale jiné plány a začalo mu brzy vadit, že namísto roztoužených zákazníků hltajících ženské tvary a k tomu i notnou dávku nápojů bylo najednou při večerním programu zastoupeno větším dílem hudbychtivé publikum, kterému mnohdy stačil jeden drink na hlavu na celý večer. Janovi hrozila výpověď a tudíž i ztráta finančních zdrojů. Naštěstí už se však o něm vědělo natolik, že hudební tamtamy brzy roznesly do okolního světa, jaký že je v Bostonu mladý Čech a jak že mu to parádně hraje. Na druhé straně, doktoru Hammerovi končila jeho lékařská stáž a on i jeho rodina se museli rozhodnout, co podniknout dále. V té době, kdy byl pan doktor uznávanou osobností medicíny, neměl problém na nejvyšší úrovni komunikovat o čemkoli v angličtině a i s muzikou na tom byl výjimečně dobře, jeho paní Vlasta byla všestrannou jazzovou a prakticky i bluesovou zpěvačkou, jejíž zpěv zněl v angličtině snad ještě lépe než v češtině, udělali možná Hammerovi z jistých hledisek osudnou chybu. Jak sama Vlasta vyprávěla, její manžel dostal přímou nabídku, aby on i jeho rodina zůstali natrvalo v USA. Neměli by problém ani s prací a ani s bydlením. Dá se říci, že pro většinu lidí by to byla snová perspektiva. Pan doktor by pracoval v medicínských sférách na vysoké úrovni, paní Vlasta by mohla zpívat a měla by čas i prostředky, které by jí umožnily dostatečně pečovat o rodinu a rovněž talentovaná Andrea by mohla studovat a posléze se nadále věnovat kumštu, což bylo tehdy její největší přání. Andrea, tedy Honzova sestra, byla velmi pohledná, inteligentní a kulturní dívka s příjemným hlasem a talentem, které určitě zdědila po své matce. Všichni Hammerovi a především Honza měli tedy před sebou možnost zrealizovat onen americký sen. Jenže osud chtěl tomu jinak, Honza v USA pokračuje ve studiu a ostatní Hammerovi se vracejí do okupovaného Československa. Vlasta Průchová se se svým manželem jaksi nedokázali a ani nechtěli přizpůsobit zcela jiným poměrům, stýskalo se jim po domově, po přátelích a také po systému a stylu práce, na který byli po léta zvyklí. A tehdy ještě nezletilou Andreu v Americe nechat nemohli. Opět z jistého úhlu pohledu tak doplatili na své občanské a morální postoje. Doktor Hammer nechtěl zklamat své kolegy v Thomayerově nemocnici, nechtěl opustit své pacienty, sám nechtěl přijmout americké tvrdé komerční poměry, kde i v medicíně peníze znamenaly mnohdy nejvíce. Říkal, že to, jak se i v nemocnici, kde rok pracoval, všechno přepočítávalo na finance, se mu moc nelíbilo a že mu tam chyběl onen lidský faktor, který si tehdy ještě mohl dovolit na svém domácím pracovišti v Praze. Vlasta tyhle věci cítila stejně, nechtěla se definitivně rozloučit s československou hudební scénou, měla touhu dále lidem přibližovat kvalitní hudbu, cítila, že nyní ji budou obzvláště potřebovat. Rodiče Hammerovi doufali, že jejich Andrea půjde studovat na konzervatoř v Praze a že stále budou moci všichni žít alespoň tak, jak doposud. Nikdo z nich nemohl tenkrát tušit, do čeho se vrátí a co nám tady v Československu kolaborantská a ze Sovětského svazu řízená vláda uchystá na dalších dvacet let. Jen Vlasta, uměleckým jménem Průchová a občanským samozřejmě Hammerová, měla jakési bolestné tušení, že svého „malého“ Honzíka dlouho neuvidí. Její výjimečný cit ji, nyní bohužel, ani tentokrát nezklamal. Normalizační proces u nás doma se rozhořel do nevídaných rozměrů a tedy ani rodina Hammerova nebyla ušetřena. Vlasta opět vzpomínala na tu dobu, kdy se do toho času mnohdy rovné charaktery ohýbaly v páteři, ti pokřivení se ještě více zdeformovali, no a ti, kteří se nehodlali ohnout, byli likvidováni různými způsoby. Například známý a skvělý hudebník a kapelmajstr Karel Krautgartner měl za manželku cizinku. Státní bezpečnost v Praze to chtěla využít a Krautgartnerovým byla nabídnuta konfidentská spolupráce. Oni, kteří patřili k těm nepoddajným, toto bez váhání odmítli a tak Karel Krautgartner, podobně jako řada dalších osobností z naší scény definitivně zmizel. Zdá se, že tenhle příběh sem nepatří, ale není to tak docela pravda. Krautgartner byl letitý přítel i spolupracovník Vlasty Průchové a doktora Hammera. A tak, zatímco Honza Hammer studuje druhým rokem v Bostonu a připravuje se jeho nástup na světovou scénu, zbylí Hammerovi začínají ochutnávat naplno normalizační krizi. Jakoby se vracela otřesná padesátá léta. Hranice Československa se směrem na západ neprodyšně uzavírají, s jazzem i ostatními kulturními směry to začíná být na pováženou a i v pracovních sférách a oblastech občanského soužití to nevyhlíží nijak růžově. Píšu o těchto věcech záměrně, aby byl patrný onen kontrast, kdy na jedné straně to rodina Hammerova nikdy neměla snadné a na straně druhé, jednomu z nich se nakonec zadařilo úplně opačně. Je třeba se zmínit o tom, že Honzova sestra Andrea se přes všechny své předpoklady a vlohy nedostala na konzervatoř, neboť tehdy nabylo možné, aby na takové škole studoval někdo, jehož příbuzný žije a pracuje v USA. Ani v osobním životě, přes svoji milou a vstřícnou povahu, neměla štěstí a nakonec, vlivem všech zmíněných osudových strastí ji zradilo i zdraví. Uchýlila se tedy do ústraní a svěřila se do další péče rodičů a lékařských odborníků. Hammerovi pak neviděli svého Honzíka řadu let, oni nesměli za ním a on nemohl do Československa, neboť by v té době byl okamžitě zatčen a patrně uvězněn. Jan, zatím ještě ve druhém roce na Berklee, získal skvělé angažmá v doprovodním orchestru „druhé dámy amerického jazzu“, kterou nebyl nikdo jiný než Sarah Vaughan („první“ byla vždy označována Ella Fitzgerald).
Přímo na vrchol aneb Stairway to Heaven
Honza Hammer získal ještě za studií výbornou práci, co by klavírista. Vyškolen nejen Bostonskými škamnami, ale především svými rodiči, celkově velmi kvalitním tehdejším československým jazzovým podhoubím a pak také výukou na pražské AMU, neměl u Sarah Vaughan žádny problém. Hrál se tam zavedený repertoár z notových materiálů, ale také se hodně improvizovalo. To všechno Jan ovládal již tehdy tak dobře, že jeho američtí kolegové muzikanti jen pochvalně pokyvovali hlavami. Není nad to, když vám ovšem o všech těchto životních peripetiích povypráví jejich účastník osobně.
Martin Koubek
