Procol Harum II.
18.07.2014 Filed in: Články
Devět životů jedné barmské kočky
II. časť
Vrchol „plesové“ sezóny – byli jsem při tom
Od hotelu InterCity, kde jsme měli dočasný domov, to bylo krátkou procházkou kolem nádraží do koncertního sálu ani ne deset minut. Po devatenácté hodině jsme dorazili do Historische Stadthalle Wuppertal a tam to již slušně hučelo. Publikum, mladšího až středního věku, jako na koncert vážné hudby či do divadla oblečení páni a dámy postávali venku nebo vevnitř ve foyeru se sklenkami šampaňského, dobře naladěni. Již předem jsme věděli, že Wuppertal je vlastně pro Procol Harum zaslíbené město, neboť právě zde se nachází evropský, či dokonce světový fan club Garyho Brookera. Však to také ze slavnostní nálady bylo cítit, wuppertálští uchystali svým oblíbencům vskutku vřelé a důstojné přijetí v nádherném prostředí. Pódium uzpůsobené pro rockovou kapelu, za níž byl o něco výše prostor pro symfonický orchestr a nad ním další stupně pro smíšený pěvecký sbor. Kdybych nevěděl, že tady budou hrát Procol Harum, připadal bych si jako na festivalu Pražské jaro ve Smetanově síni. Krátce před dvacátou hodinou na jeviště nastoupil Symfonický orchestr města Wuppertal, po krátkém ladění svá místa zaujal početný smíšený pěvecký sbor Kantorei Barmen - Gemarke, sál potemněl a k mikrofonu v popředí přišel konferenciér, důstojně vyhlížející muž, aby nejprve v němčině a pak i v angličtině náležitě uvedl celou akci. Publikum pozorně naslouchalo a odměnilo jej potleskem, který ovšem jen tak neutichl, neboť na scénu přišel dirigent David Firman, známá osobnost z hudebního světa, který, krom jiného, s Procol Harum na této úrovni nespolupracuje ponejprv. A pak už přichází samotná kapela. Gary Brooker usedá za své piano, vedle něho kytarista Geoff Whitehorn, dále doprava z pohledu diváka na vyvýšeném místě bubeník Geoff Dunn a pak už basista Matt Pegg a u veledůležitých varhan Hammond a dalších kláves Josh Phillips. Publikum utichne a orchestr začne předehru, jako kdyby začínal nějaký film, a tento dojem se ještě umocní, když hudba vyplyne do první skladby Homburg. Už od první chvíle je jasné, že jsme ve správný čas na správném místě, tak tohle bude záležitost, jež stojí za to. Sám velmi ctím symfonickou hudbu a ty, kteří se jí zabývají, na druhé straně, některá spojení umělců z tzv. populární hudby s klasickým symfonickým orchestrem mi připadají kýčovitá a zbytečná. Ovšem hudba Procol Harum do této kombinace pasuje naprosto přirozeně. Již v úvodní skladbě tohle spojení prostě funguje. Nic násilně monumentálního, ale spíše vznešeného se na nás line z pódia, aranž je dobře napsána, a precizně prováděna. Píseň Homburg má sama o sobě krásnou melodii, a když je kapela, která se nijak nedere dopředu, podpořena orchestrem a oduševnělý Brookerův zpěv ověnčen v tomto případě ženským sborem, dojem je opravdu skvostný. Však také publikum reaguje bouřlivým a dlouhým potleskem. Gary Brooker nejprve pozdraví auditorium německy, pak již pokračuje v angličtině a je tady další píseň Shine On Brightly. Rozjíždí se to pěkně, Whitehornova kytara v úvodu za hutného doprovodu kapely a pak ona jakoby nečekaná změna v o dvě doby prodlouženém taktu otevírá vstup do pěveckého partu. Tady dominuje spíše skupina, moc pěkné je vedení Brookerova hlasu, s nímž souběžně kontrastuje melodie varhan. Dynamika hraje svou důležitou roli, zpěv je zřetelný a ze sloky vplyne s přidáním na síle do úvodní kytarové pasáže, jež se vlastně stává refrénem. Varhanní mezihra dodá poetickou šarži, již opět v dynamickém vzepětí přebírá kytara. V závěru skladby vstupuje do hry i orchestr a pěvecký sbor, jež parafrázuje Brookerův zpěv, skladba, jak nabývá na síle, spěje k vrcholu, kdy na konci tam kytarista spolu s ostatními řízne subdominantu Es a pak musí padnout závěrečný, všemi zúčastněný Bdur. To přináší další zasloužený potlesk a výkřiky nadšení z hlediště. Gary Brooker se s humorem omlouvá, že jeho němčina je jaksi zrezivělá, takže raději bude mluvit v rodném jazyce. A následně uvádí další známou a podmanivou skladbu Grand Hotel.
Tohle bychom nazvali spíše kompozicí nežli pouze písní, je to jako příběh zpracovaný hudebně. Přiměje vás to zaposlouchat se a sledovat pozorně veškeré části, všechny věty, změny v melodiích, dynamice tempu i metru. Jste vtaženi do svébytného života luxusního hotelu Ritz, jste přinuceni účastnit se dění, jež se z poetiky mění kolikrát v divý rej a nelze mu odolat. Phillipsovy hammondy hrají silnou roli, podporují zpěv, který protkává vkusně i kytara. Geoff Dunn tady pojímá některé breaky a nástupy skoro symfonicky, samotný orchestr i sbory celou scenérii přímo dokreslují. Teskná mezihra houslisty s pianem a po chvíli i s připojením orchestru ještě více umocňuje napětí a navozuje atmosféru nákladných recepcí a plesů z počátku minulého století, všechny ty ztěžklé samety, hedvábí a plyše, livreje, fraky a toalety, jež dávno zapadly prachem a odvál je neúprosný čas. A zase ten skoro až imperativní taneční rej, jež nabírá na tempu, náhle pak jakoby ustrne ve vrcholném vzepětí a jeho roli přebírá s vervou pojaté kytarové sólo, jež přivádí skladbu v harmonické sekvenci k původnímu tématu, ovšem nyní Gary Brookerem zpívanému v dynamickém vzepětí ve vysokých polohách. Tohle fakt zní skoro jako sonátová forma. A ona takzvaná repríza, jak se tady říká, stojí za to. Do závěru pak vstupuje orchestr a sbor, vyprávění končí, ano, je to opravdu už hodně dávno… Nadšení publika je zasloužené a nebere konce, to je tedy muzika, původně napsaná pro rockový band, kde však ten, kdo pak dělal aranže i pro symfonický orchestr a sbory věděl moc dobře, co dělá. Tohle není nijak naroubované. Ladí to spolu, jako kdyby již původní skladatelův záměr byl tento. Gary Brooker poděkuje za projevenou přízeň a přichází píseň Toujours L´Amour. Tohle je slušná nakládačka, vyšla v roce 1973 vlastně jako B strana singlu Souvenir Of London, a přitom se mnozí domnívají, že právě ona měla být spíše stranou A. Já tedy s těmi mnohými určitě souhlasím. Začne to zcela nenápadně klavírem, ale pak se to rozjede do pěkných obrátek. Rychlejší tempo téhle skladbě sluší, kapela pěkně šlape a pěvecký sbor, který konvenuje s linkou varhan, tomu dodává náležité tajemnosti a napětí. A přitom celou skladbu nějak nebrzdí ani nezjemňuje, Geoff Whitehorn se blýskne coby skvělý sólista, jeho part je bezvadně vystavěn a vygradován, je to fakt velmi povedená pecka. Sympathy Hard Of Hearing, před níž Gary Brooker oceňuje spolupráci s orchestrem, začíná pianem a sborem skoro jako historická církevní skladba. Pak však přijde Brooker s hlavním tématem a těžká kila v mezidobách zazní přímo purpleovsky. Harmonicky je to vystavěno přesvědčivě, ona vůbec hudba Procol Harum dává při všech těch klasických postupech svůj vlastní a významný smysl. Valivé tempo s ústřední melodií se pak odpíchne do rockového nářezu, kde Brooker za hutného podporu celé kapely vyzpívá naléhavost příběhu. Je patrné, že Reidovy texty písní jsou obsažné a jejich interpret a vlastně i zhudebňovatel k nim takto i přistupuje. Píseň si hezky vykračuje, a i za přispění symfoňáku a sboru neztrácí onu purpleovskou tenzi až do konce. Však taky kytara hraje prim, Whitehorn to rozjede parádně a celé to završí tak, že by mu i Ritchie Blackmore mohl za to vyseknout poklonu. No tak to byl fakt nářez a publikum se dostává do dalšího stupně varu. Bubeník odklepe čtyři a je tady Something Magic. Můžeme mít pocit, jako bychom byli na nějakém filmovém festivalu, kde máme možnost shlédnout řadu příběhů, jež všechny mají svůj vlastní děj a hudební doprovod tomu odpovídá. Opět skvělá věc v pomalejším, ale přitom velmi pregnantně pojatém tempu, jež má svoji stavbu a gradaci s náležitým závěrem. A Gary Brooker je nabit slušnou energiíí, opět zdraví wuppertálské diváctvo a přistupuje skrze symfonickou předehru k dalšímu hitu A Salty Dog. Vedle Whiter Shade of Peel a Homburg je tohle asi jedna z nejznámějších písní Procol Harum. Latinsky zpívaný sbor v úvodu dodává skladbě náležité mystérium, a když nad tím začne v angličtině Gary Brooker, je to prostě paráda. Nádherně vystavěná píseň, kde kapela opět perfektně spolupracuje s orchestrem i sborem. Není k tomu co více dodat. Jen sedíme, nevěříme svým uším a skoro nábožně posloucháme. Možná, že takhle vážně pojaté písně by od leckoho zněly křečovitě a účelově. Ovšem tady tomu tak není, autoři i aranžéři téhle hudby jsou takhle stavěni, vychází to z nich přirozeně a své řemeslo ovládají mistrně. Auditorium tuhle hitovku bouřlivě oceňuje, kontakt mezi hledištěm a jevištěm je vskutku živý. První polovina koncertu se naplňuje v podobě Simple Sister. Opět ve spolupráci se sborem a orchestrem, když tady navíc ještě dojde k nečekané, ale scénu sugestivně dokreslující baletní kreaci, již se zodpovědně ujmou Jo Ann Endicott a Bénédicte Billiet, dvě dámy, které byly ještě se dvěma dalšími tanečníky přizvány na koncert co by hosté. Skladba celá je pojatá jako na divadle, a svým metrem je zasazena vlastně jako hudba scénická, umocňující efekt záměrně strnule mechanických pohybů hostujících tanečníků. Potlesk až ovace, je za námi necelá hodina produkce a je tady přestávka. Sám mám raději koncerty v jednom tahu, ale tohle je skutečně tak silné, že určitě není špatné, jak pro účinkující, tak pro publikum, dát si chvíli pauzu a připravit se tak na další dění. Ve foyeru divadla si pak říkáme, jaká energie jde z Garyho Brookera na pódiu, jeho hlas zní snad ještě lépe a vyzráleji než v začátcích Procol Harum, na klavír hraje jistě, vkusně a celý jeho projev je pro vnímavého diváka a posluchače de facto elektrizující. Kdo by to do toho šedovlasého gentlemana řekl, když ho takhle vidíte sedět zadumaného, třeba zrovna u té snídaně. Možná je to nejen touhle hudbou probouzející fantazii, ale i historií dýchající koncertní haly a celé budovy, můžeme se cítit, jako kdyby před námi ožívaly postavy a příběhy z minulosti, jakýsi meeting šlechtických vampírů - ráno a přes den působících unaveným dojmem, se západem slunce však ožívajících a projevujících se v plné síle, jež dokáže našince, a tedy pouhého smrtelníka zhypnotizovat, a získat si nad ním absolutní moc.
A tak se tedy za patnáct minut vracíme poslušně na svá místa a rádi přijímáme svůj úděl pro druhou polovinu tohoto večera. Gary Brooker, když jsou opět všichni na scéně, znovu děkuje pořadatelskému týmu Wuppertalu a zároveň vzdá hold svým kolegům z oblasti vážné hudby, jež jsou s ním a jeho skupinou tento večer na jevišti. Nakonec představí za stálého potlesku publika i celé Procol Harum. Pan dirigent David Firman pozvedne taktovku a začne krásná předehra jak od Bacha či Mozarta a nemůže to být jinak, přichází všemi očekávaná A Whiter Shade of Peel. Úvodní strofu zazpívá Gary Brooker pouze za doprovodu svého piana a smyčcové sekce. „Tančili jsme lehké fandango, a metali kozelce po podlaze, cítil jsem se, jako bych měl mořskou nemoc, ale zástup chtěl ještě více….“ Tak to často bývá, zástup, někdy i dav chce stále více a více a ztrácí mnohdy hranice soudnosti. Tentokrát je však zástup publika zcela uspokojen, protože se ozve úder na bicí a kapela rozjíždí ono klasické, varhanami Hammond vedené světoznámé téma. Brooker zpívá dále a celé to plyne, zabaleno a protkáno tóny varhan s přidávajícím se pěveckým sborem jako řeka, jež se žene ke splavu, aby tam vyvřela a pak se zase klidně ubírala dál svou předem vytčenou cestou. Smyčcová sekce vkusně vstupuje do celkového aranžmá, přichází nový vrchol a závěrečné téma, kde se zvuk kapely dokonale pojí se symfonickými kolegy do velkého finále.
Publikum samozřejmě bouří, to už asi jinak nejde, tady se dnes večer sešli ti, kteří vědí, proč jsou tu a co očekávají. Brookerovo piáno uvádí další skladbu, ve tříčtvrtečním walzovém rytmu pojatou Broken Barricades. Ale není to jen tak nějaký plesový ploužák, který bychom mohli zařadit mezi takzvané „harrachovské tance“, rytmika to slušně postrčí a na své si přijde i kytara, jež se s ostatními nástroji spojí ve vícehlasu, aby pak v basové poloze s tremolovým prohnutím tónu a společnou citací ústředního instrumentálního motivu dovedla píseň k závěru. Zatím byla řeč především o Gary Brookerovi, on, jako majoritní autor písní a leader, je samozřejmě ústřední postavou. Ovšem nelze opomenout jeho kapelové kolegy, kteří hrají ukázněně, disciplinovaně, s orchestrem a sborem se jejich projev pojí naprosto přirozeně, ale přitom to není doprovodná skupina kdesi v pozadí. Je tam ten svébytný, dynamický, ovšem i úderný projev, který k rockové hudbě nezbytně patří, a instrumentální mistrovství. Matt Pegg (aparát Ampeg a nástroj – mně připomínal baskytary Music Man) a Geoff Dunn (bicí souprava Yamaha) jsou výraznou rytmickou sekcí, Geoff Whitehorn, o němž již byla řeč, je citlivý a přitom, když je to třeba, výrazný a expresivní hráč. Jeho pódiová sestava – kytara Paul Reed Smith a aparát Hughes and Kettner splňuje nejvyšší nároky. Nakonec si nechávám mé zamilované hammondky. Josh Phillips má zde na scéně především velký model Hammond XK3c, ovšem ve stylu klasickým B3. Je to jeho hlavní nástroj a vedený jeho rukama plní svou nezastupitelnou roli bezchybně. Kolikrát stačí jen zavřít oči a nechat se unášet proudem tónu kamsi do nekonečna. To také mnozí z publika činí a náležitě si to užívají. Gary Brooker je v dobrém rozpoložení a tak neopomíná i vtipkovat, což publikum vstřícně kvituje, ono to vlastně uvolňuje sice vznešenou, ale závažnou náladu, již hudba Procol Harum navozuje. Je uvedena další skladba, v níž Gary Brooker spojil klasické téma temperované klavíru s vlastní kompozicí. On také sám nikdy nepopíral svou vazbu a čerpání inspirace od mistrů takzvané vážné hudby. Spojení klasických motivů s původní tvorbou ne vždy dopadne dobře. Brooker a vůbec Procol Harum měli však pro takovouto konvergenci vytříbený cit, a tak je výsledný efekt více než vítaný. Bachovská figurace, jíž se ujme nejprve piano následováno smíšeným sborem, přirozeně vstoupí do skoro až typické brookerovské kompozice, to už za doprovodu kapely, aby se vše pak znovu vrátilo do refrénové části, jíž je samozřejmě onen klasický motiv. Johan Sebastian by asi koukal, jak se dá pojmout věc, již původně možná hrálo cemballo. Kapela to našlápne a spolu se svými kolegy klasiky pak dosáhnou slušné gradace. Hammondy se pojí se sborem, orchestr vstupuje velmi vkusně, ovšem pak nechá svým rockovým partnerům prostor a dominantou písně se tak stává výtečně pojaté Phillipsovo varhanní sólo. Harmonické modulace i figurace jsou nenásilné, takže klasika a rock jsou tady v jedné dobře naladěné řadě. Jak jinak než potlesk a projevy uznání. Gary Brooker má ke každé písni specifický komentář, a jak už bylo de‑facto zmíněno, ve svém humoru nezapře, že je Angličan. V hodně rockově pojaté Into The Flood bych sám osobně pak pěvecký sbor či velký orchestr možná nepotřeboval, ale nijak mi nevadí. Tohle je píseň, která by se dala hrát na Woodstocku, hippies by tančili do rytmu a při kytarovém sóle by slastně přivírali oči. Ovšem jen do té chvíle, než se přižene střední část skladby se sborem a symfonickým orchestrem, který nakonec cituje i Beethovenovu 5. symfonii v jednotaktovém „japapapá…“ Nastává vír smyčců v rychlém tempu, publikum to nakopne a začne tleskat do rytmu. Celé to pak dospěje zase k oné „woodstockové“ poloze, kde Gary Brooker pěje pěkně naplno, kapela to valí a kytara do toho exceluje. Pan dirigent se náležitě odváže a i své svěřence pořádně rozparádí. Když se pak ozve závěrečný úder, diváctvo opět jásá. Gary Brooker, jež vlastně již před touhle věcí nadhodil, že by se v jisté chvíli mohl někdo zasmát, připomene na klavír onen moment, jenž měl na mysli. Je to samozřejmě ta beethovenovská citace, ovšem, jak už jsem kolikrát zmínil, všechno to zní tak nenásilně, že si i případný kritik může říct, že jde o vkusně pojatý a mistrně interpretovaný anglický humor. Však také Brooker uvádí příměr, že ve smyslu tříminutového pop songu provedou Procol Harum osmnáctiminutovou věc. A přichází něco takového v podobě In Held T´Was In I. Úvodní vstup obstará klavír a sbor, Matt Pegg pak pronese obsáhlý recitativ. Tohle je opět jako velkolepá scénická záležitost. Brookerův zpěv i instrumentace má v první části až kabaretní zabarvení, jež ovšem vystřídá ona „procolovská“ závažnost, kde se proplétají varhany s pianem, nad tím se nese Brookerův zvučný hlas a za pevné podpory rytmicky se proplétají tóny kytary. Pěvecký sbor rozvíří skladbu na chvíli do téměř operní podoby, pak otěže přebírá znovu rocková parta v monotónní figuraci, nad tím tak trochu abstraktně pojatý kytarový motiv, zadunění bicích, připojí se symfoňák a scéna jako z velkofilmu. Pak se vše zpomalí, Brookerův klavír, zpěv, hammondy, dostane to znovu tu naléhavou atmosféru a Gary tady ve chvíli skladební koruny posadí svým hlasem dlouhé a plné jednočárkové B bez stopy zachvění. Ke slovu se dostává i Geoff Whitehorn a nádherně vyzpívá své kytarové sólo. A to béčko v Brookerově pěveckém partu tam není jen jednou. Je tady závěrečný motiv, vlastně chorálová melodie, kde kapela, orchestr i sbor znějí kompaktně a velkolepě. Whitehornova kytara tomu v dalším velmi dobře vystavěném sóle dodá ještě ten správný lesk. Skutečně mi jeho hra v tom nejlepším smyslu někdy připomíná vznosná sóla, jaká svého času u Deep Purple či Rainbow dokázal jako jeden z mála Ritchie Blackmore. Je tady vlastně finále, všichni to cítíme, kapela i orchestr to valí k závěru, sbor pěje majestátně a pan dirigent v tom odvazu takřka vyhazuje taktovku. Když pak zazní skutečně poslední doba skladby a hudebníci se klaní, nadšení v sále nebere konce. Květinové dary prší a vypadá to, že umělci dnes večer z pódia nebudou moci odejít. Nakonec však Procol Harum opouštějí scénu, ovšem skanduje jim i celý symfoňák a pěvecký sbor. To nemůže jen tak skončit, tady se ještě něco musí stát. A také že ano. Gary Brooker, který ve svém bílém saku vyhlíží skutečně profesorsky a přitom na pódiu sálá energií, se vrací, přivádí kapelu, děkuje publiku a všem, kdo se na dnešní akci podílejí a na řadu přichází dobře zvolený přídavek. Píseň Conquistador má potřebnou závažnost hodnou Procol Harum a přitom je to slušná rocková pecka. Však s českou verzí téhle písně, jež nesla jméno Co jsem zač, i u nás doma v minulosti zabodoval Petr Spálený. Tady mi symfoňák a trubka v úvodu vůbec nevadí, zní to dobře a připraví to půdu pro Garyho Brookera a celou kapelu. Dobře se kouká na orchestr i sbor, kteří se pohupují v rytmu písně, stávající se tak nevědomky součástí publika. Je vidět, že to všechny zúčastněné opravdu baví. A zase Whitehornova kytara, kde je v sóle použit i tzv. hammering, ovšem vkusně a nikoli samoúčelně. Druhou část skladby opět uvede trubka, zní to odvazově a přitom místy až jakoby odněkud ze Španělska či Mexika. Finální sólo pojme Josh Phillips mistrně, ještě pár závěrečných taktů refrému, motiv trubkové fanfáry a je tady definitivní závěr. Tak tohle se skutečně povedlo. Gary Brooker děkuje za celé Procol Harum, do popředí pódia přichází i dirigent David Firman, všichni tleskají všem, tak by se to asi dalo popsat. Fakticky vydařený večer. Nikomu se ze sálu nechce, a to máme za sebou vlastně prakticky dvouhodinovou produkci takového nářezu. No nic, zítra je také den a hlavně večer, tady si moc rádi střihneme repete. A ještě abych nezapomněl, není možné nepochválit zvukové mistry, všechno znělo naprosto perfektně bez jediné chybičky. Ozvučit takovouto akci a vůbec to mnohačetné a různorodé těleso na téhle úrovni, to už se musí opravdu něco umět.
Do hotelu seběhneme z kopce kolem hlavní pošty a nádraží za pár minut. Ještě váháme, zda si nepůjdeme dát sklenku do baru, ale i my, a to jsme jen drobná součást publika, toho máme pro dnešek dost. Kdyby však v té chvíli vstoupil Gary Brooker do našeho pokoje, asi bych se s ním i přes tu únavu šel rád napít něčeho ostřejšího. Druhý den u snídaně, bylo to až neuvěřitelné, opět ten důstojný spíše mlčenlivý pan profesor, při jídle studující svůj tablet. Nechtěl jsem nijak obtěžovat, ale když už tam tak seděl na ráně, vytasil jsem jejich, teď už vlastně můj play list, zašel jsem k jeho stolu, vylíčil mu alespoň v krátkosti mé pocity z jejich včerejšího koncertu, s tím, že jsem moc rád, že mám vstupenky i na ten dnešní. Gary Brooker se za to na mě neutrhl, opět naopak, a na ten play list Procol Harum, se mi podepsal. Ostatní členové kapely byli v dobrém rozmaru, ale chovali se velmi decentně, žádné nakašírované rockové hvězdy. Znovu se potvrdilo pravidlo, že když někdo skutečně něco umí, a to, co umí, má jistou hodnotu, podle toho pak může vypadat i jeho vystupování na veřejnosti. Společenské, třeba i srdečné, ale povětšinou skromné až zdrženlivé. V hotelu to vřelo, byl vlastně skoro celý obsazen fanoušky Procol Harum, pro něž byly tyhle dva dny hudebními svátky. Byli tam i účastníci ze zahraničí, jeden sympatický chlapík ze Švýcarska se k nám pak hlásil, zjistivše, že jsme z Prahy, nadšeně nám povídal, že Praha je „great“ a že on má „friends“, tedy přátele,v Chomutově.
Popisovat další večer v Historische Stadthalle Wuppertal, kde se opět konal onen „vampíří“ ples a rej, kdy se Gary Brooker na jevišti znovu proměnil v hraběte Draculu, kdy jsme se my a všichni ostatní v hledišti stali dobrovolně obětí mysteriózního tajemna Procol Harum, to už snad není nutné. A proč my jsme se stali oběťmi a Gary Brooker obrazným Draculou? Odpověď je snadná, dost energie nás stál ten první večer. A když jsme pak byli vtaženi znovu do takovéhoto silného příběhu, nutno přiznat, byli jsme nakonec totálně hotoví, emocionálně vysátí do poslední kapky. Ale rádi jsme naše síly obětovali, Procol Harum za to stáli. Bylo dobře, že oni dávali a my jsme absolvovali dva koncerty za sebou. Jeden by byl pro tuhle chvíli málo. Další den jsme jen tak tak stihli kapelu při časné snídani v hotelové hale, již byli na odjezdu, ale ještě se mi podařilo prohodit pár přátelských slov s kytaristou Geoffem Whitehornem. Podal mi svou medvědí tlapu, pochopil, oč mi běží a dal mi na sebe náležité spojení pro eventuální kontakty v budoucnu. Určitě, pokud to jen trochu půjde, s ním rád přinesu třeba i obsáhlejší rozhovor.
A pak najednou vše utichlo, celé jakoby to bylo mámení, nikde nikdo, po euforických radovánkách jakoby se zem slehla. No ano, maestro i jeho kolegové odšuměli jako sen. Bylo to snad až symbolické, jako ten prachem zavátý příběh z písně Grand Hotel. Náš kamarád Charley nám zprvu říkal, že město Wuppertal není ničím nijak moc zajímavé. Ale neměl pravdu. Případným zájemcům mohu doporučit pěkné prostředí, příjemnou projížďku unikátní nadzemní tramvají, dobrou čínskou restauraci, kde je pravidlo „sněz, co můžeš za jedny peníze…“. Ovšem hlavně je tu tak trochu tajemné a přitom velkolepé místo, kde se čas od času konají skvělé akce. A jestli wuppertálský fan club připraví zase něco takového, jako nám nadělil v letošním dubnu, neváhejte a jeďte, nebudete litovat. Já sám se určitě velmi rád opět stanu dobrovolnou obětí Maestra a jeho určitě devět životů mající barmské kočky.
II. časť
Vrchol „plesové“ sezóny – byli jsem při tom
Od hotelu InterCity, kde jsme měli dočasný domov, to bylo krátkou procházkou kolem nádraží do koncertního sálu ani ne deset minut. Po devatenácté hodině jsme dorazili do Historische Stadthalle Wuppertal a tam to již slušně hučelo. Publikum, mladšího až středního věku, jako na koncert vážné hudby či do divadla oblečení páni a dámy postávali venku nebo vevnitř ve foyeru se sklenkami šampaňského, dobře naladěni. Již předem jsme věděli, že Wuppertal je vlastně pro Procol Harum zaslíbené město, neboť právě zde se nachází evropský, či dokonce světový fan club Garyho Brookera. Však to také ze slavnostní nálady bylo cítit, wuppertálští uchystali svým oblíbencům vskutku vřelé a důstojné přijetí v nádherném prostředí. Pódium uzpůsobené pro rockovou kapelu, za níž byl o něco výše prostor pro symfonický orchestr a nad ním další stupně pro smíšený pěvecký sbor. Kdybych nevěděl, že tady budou hrát Procol Harum, připadal bych si jako na festivalu Pražské jaro ve Smetanově síni. Krátce před dvacátou hodinou na jeviště nastoupil Symfonický orchestr města Wuppertal, po krátkém ladění svá místa zaujal početný smíšený pěvecký sbor Kantorei Barmen - Gemarke, sál potemněl a k mikrofonu v popředí přišel konferenciér, důstojně vyhlížející muž, aby nejprve v němčině a pak i v angličtině náležitě uvedl celou akci. Publikum pozorně naslouchalo a odměnilo jej potleskem, který ovšem jen tak neutichl, neboť na scénu přišel dirigent David Firman, známá osobnost z hudebního světa, který, krom jiného, s Procol Harum na této úrovni nespolupracuje ponejprv. A pak už přichází samotná kapela. Gary Brooker usedá za své piano, vedle něho kytarista Geoff Whitehorn, dále doprava z pohledu diváka na vyvýšeném místě bubeník Geoff Dunn a pak už basista Matt Pegg a u veledůležitých varhan Hammond a dalších kláves Josh Phillips. Publikum utichne a orchestr začne předehru, jako kdyby začínal nějaký film, a tento dojem se ještě umocní, když hudba vyplyne do první skladby Homburg. Už od první chvíle je jasné, že jsme ve správný čas na správném místě, tak tohle bude záležitost, jež stojí za to. Sám velmi ctím symfonickou hudbu a ty, kteří se jí zabývají, na druhé straně, některá spojení umělců z tzv. populární hudby s klasickým symfonickým orchestrem mi připadají kýčovitá a zbytečná. Ovšem hudba Procol Harum do této kombinace pasuje naprosto přirozeně. Již v úvodní skladbě tohle spojení prostě funguje. Nic násilně monumentálního, ale spíše vznešeného se na nás line z pódia, aranž je dobře napsána, a precizně prováděna. Píseň Homburg má sama o sobě krásnou melodii, a když je kapela, která se nijak nedere dopředu, podpořena orchestrem a oduševnělý Brookerův zpěv ověnčen v tomto případě ženským sborem, dojem je opravdu skvostný. Však také publikum reaguje bouřlivým a dlouhým potleskem. Gary Brooker nejprve pozdraví auditorium německy, pak již pokračuje v angličtině a je tady další píseň Shine On Brightly. Rozjíždí se to pěkně, Whitehornova kytara v úvodu za hutného doprovodu kapely a pak ona jakoby nečekaná změna v o dvě doby prodlouženém taktu otevírá vstup do pěveckého partu. Tady dominuje spíše skupina, moc pěkné je vedení Brookerova hlasu, s nímž souběžně kontrastuje melodie varhan. Dynamika hraje svou důležitou roli, zpěv je zřetelný a ze sloky vplyne s přidáním na síle do úvodní kytarové pasáže, jež se vlastně stává refrénem. Varhanní mezihra dodá poetickou šarži, již opět v dynamickém vzepětí přebírá kytara. V závěru skladby vstupuje do hry i orchestr a pěvecký sbor, jež parafrázuje Brookerův zpěv, skladba, jak nabývá na síle, spěje k vrcholu, kdy na konci tam kytarista spolu s ostatními řízne subdominantu Es a pak musí padnout závěrečný, všemi zúčastněný Bdur. To přináší další zasloužený potlesk a výkřiky nadšení z hlediště. Gary Brooker se s humorem omlouvá, že jeho němčina je jaksi zrezivělá, takže raději bude mluvit v rodném jazyce. A následně uvádí další známou a podmanivou skladbu Grand Hotel.
Tohle bychom nazvali spíše kompozicí nežli pouze písní, je to jako příběh zpracovaný hudebně. Přiměje vás to zaposlouchat se a sledovat pozorně veškeré části, všechny věty, změny v melodiích, dynamice tempu i metru. Jste vtaženi do svébytného života luxusního hotelu Ritz, jste přinuceni účastnit se dění, jež se z poetiky mění kolikrát v divý rej a nelze mu odolat. Phillipsovy hammondy hrají silnou roli, podporují zpěv, který protkává vkusně i kytara. Geoff Dunn tady pojímá některé breaky a nástupy skoro symfonicky, samotný orchestr i sbory celou scenérii přímo dokreslují. Teskná mezihra houslisty s pianem a po chvíli i s připojením orchestru ještě více umocňuje napětí a navozuje atmosféru nákladných recepcí a plesů z počátku minulého století, všechny ty ztěžklé samety, hedvábí a plyše, livreje, fraky a toalety, jež dávno zapadly prachem a odvál je neúprosný čas. A zase ten skoro až imperativní taneční rej, jež nabírá na tempu, náhle pak jakoby ustrne ve vrcholném vzepětí a jeho roli přebírá s vervou pojaté kytarové sólo, jež přivádí skladbu v harmonické sekvenci k původnímu tématu, ovšem nyní Gary Brookerem zpívanému v dynamickém vzepětí ve vysokých polohách. Tohle fakt zní skoro jako sonátová forma. A ona takzvaná repríza, jak se tady říká, stojí za to. Do závěru pak vstupuje orchestr a sbor, vyprávění končí, ano, je to opravdu už hodně dávno… Nadšení publika je zasloužené a nebere konce, to je tedy muzika, původně napsaná pro rockový band, kde však ten, kdo pak dělal aranže i pro symfonický orchestr a sbory věděl moc dobře, co dělá. Tohle není nijak naroubované. Ladí to spolu, jako kdyby již původní skladatelův záměr byl tento. Gary Brooker poděkuje za projevenou přízeň a přichází píseň Toujours L´Amour. Tohle je slušná nakládačka, vyšla v roce 1973 vlastně jako B strana singlu Souvenir Of London, a přitom se mnozí domnívají, že právě ona měla být spíše stranou A. Já tedy s těmi mnohými určitě souhlasím. Začne to zcela nenápadně klavírem, ale pak se to rozjede do pěkných obrátek. Rychlejší tempo téhle skladbě sluší, kapela pěkně šlape a pěvecký sbor, který konvenuje s linkou varhan, tomu dodává náležité tajemnosti a napětí. A přitom celou skladbu nějak nebrzdí ani nezjemňuje, Geoff Whitehorn se blýskne coby skvělý sólista, jeho part je bezvadně vystavěn a vygradován, je to fakt velmi povedená pecka. Sympathy Hard Of Hearing, před níž Gary Brooker oceňuje spolupráci s orchestrem, začíná pianem a sborem skoro jako historická církevní skladba. Pak však přijde Brooker s hlavním tématem a těžká kila v mezidobách zazní přímo purpleovsky. Harmonicky je to vystavěno přesvědčivě, ona vůbec hudba Procol Harum dává při všech těch klasických postupech svůj vlastní a významný smysl. Valivé tempo s ústřední melodií se pak odpíchne do rockového nářezu, kde Brooker za hutného podporu celé kapely vyzpívá naléhavost příběhu. Je patrné, že Reidovy texty písní jsou obsažné a jejich interpret a vlastně i zhudebňovatel k nim takto i přistupuje. Píseň si hezky vykračuje, a i za přispění symfoňáku a sboru neztrácí onu purpleovskou tenzi až do konce. Však taky kytara hraje prim, Whitehorn to rozjede parádně a celé to završí tak, že by mu i Ritchie Blackmore mohl za to vyseknout poklonu. No tak to byl fakt nářez a publikum se dostává do dalšího stupně varu. Bubeník odklepe čtyři a je tady Something Magic. Můžeme mít pocit, jako bychom byli na nějakém filmovém festivalu, kde máme možnost shlédnout řadu příběhů, jež všechny mají svůj vlastní děj a hudební doprovod tomu odpovídá. Opět skvělá věc v pomalejším, ale přitom velmi pregnantně pojatém tempu, jež má svoji stavbu a gradaci s náležitým závěrem. A Gary Brooker je nabit slušnou energiíí, opět zdraví wuppertálské diváctvo a přistupuje skrze symfonickou předehru k dalšímu hitu A Salty Dog. Vedle Whiter Shade of Peel a Homburg je tohle asi jedna z nejznámějších písní Procol Harum. Latinsky zpívaný sbor v úvodu dodává skladbě náležité mystérium, a když nad tím začne v angličtině Gary Brooker, je to prostě paráda. Nádherně vystavěná píseň, kde kapela opět perfektně spolupracuje s orchestrem i sborem. Není k tomu co více dodat. Jen sedíme, nevěříme svým uším a skoro nábožně posloucháme. Možná, že takhle vážně pojaté písně by od leckoho zněly křečovitě a účelově. Ovšem tady tomu tak není, autoři i aranžéři téhle hudby jsou takhle stavěni, vychází to z nich přirozeně a své řemeslo ovládají mistrně. Auditorium tuhle hitovku bouřlivě oceňuje, kontakt mezi hledištěm a jevištěm je vskutku živý. První polovina koncertu se naplňuje v podobě Simple Sister. Opět ve spolupráci se sborem a orchestrem, když tady navíc ještě dojde k nečekané, ale scénu sugestivně dokreslující baletní kreaci, již se zodpovědně ujmou Jo Ann Endicott a Bénédicte Billiet, dvě dámy, které byly ještě se dvěma dalšími tanečníky přizvány na koncert co by hosté. Skladba celá je pojatá jako na divadle, a svým metrem je zasazena vlastně jako hudba scénická, umocňující efekt záměrně strnule mechanických pohybů hostujících tanečníků. Potlesk až ovace, je za námi necelá hodina produkce a je tady přestávka. Sám mám raději koncerty v jednom tahu, ale tohle je skutečně tak silné, že určitě není špatné, jak pro účinkující, tak pro publikum, dát si chvíli pauzu a připravit se tak na další dění. Ve foyeru divadla si pak říkáme, jaká energie jde z Garyho Brookera na pódiu, jeho hlas zní snad ještě lépe a vyzráleji než v začátcích Procol Harum, na klavír hraje jistě, vkusně a celý jeho projev je pro vnímavého diváka a posluchače de facto elektrizující. Kdo by to do toho šedovlasého gentlemana řekl, když ho takhle vidíte sedět zadumaného, třeba zrovna u té snídaně. Možná je to nejen touhle hudbou probouzející fantazii, ale i historií dýchající koncertní haly a celé budovy, můžeme se cítit, jako kdyby před námi ožívaly postavy a příběhy z minulosti, jakýsi meeting šlechtických vampírů - ráno a přes den působících unaveným dojmem, se západem slunce však ožívajících a projevujících se v plné síle, jež dokáže našince, a tedy pouhého smrtelníka zhypnotizovat, a získat si nad ním absolutní moc.
A tak se tedy za patnáct minut vracíme poslušně na svá místa a rádi přijímáme svůj úděl pro druhou polovinu tohoto večera. Gary Brooker, když jsou opět všichni na scéně, znovu děkuje pořadatelskému týmu Wuppertalu a zároveň vzdá hold svým kolegům z oblasti vážné hudby, jež jsou s ním a jeho skupinou tento večer na jevišti. Nakonec představí za stálého potlesku publika i celé Procol Harum. Pan dirigent David Firman pozvedne taktovku a začne krásná předehra jak od Bacha či Mozarta a nemůže to být jinak, přichází všemi očekávaná A Whiter Shade of Peel. Úvodní strofu zazpívá Gary Brooker pouze za doprovodu svého piana a smyčcové sekce. „Tančili jsme lehké fandango, a metali kozelce po podlaze, cítil jsem se, jako bych měl mořskou nemoc, ale zástup chtěl ještě více….“ Tak to často bývá, zástup, někdy i dav chce stále více a více a ztrácí mnohdy hranice soudnosti. Tentokrát je však zástup publika zcela uspokojen, protože se ozve úder na bicí a kapela rozjíždí ono klasické, varhanami Hammond vedené světoznámé téma. Brooker zpívá dále a celé to plyne, zabaleno a protkáno tóny varhan s přidávajícím se pěveckým sborem jako řeka, jež se žene ke splavu, aby tam vyvřela a pak se zase klidně ubírala dál svou předem vytčenou cestou. Smyčcová sekce vkusně vstupuje do celkového aranžmá, přichází nový vrchol a závěrečné téma, kde se zvuk kapely dokonale pojí se symfonickými kolegy do velkého finále.
Publikum samozřejmě bouří, to už asi jinak nejde, tady se dnes večer sešli ti, kteří vědí, proč jsou tu a co očekávají. Brookerovo piáno uvádí další skladbu, ve tříčtvrtečním walzovém rytmu pojatou Broken Barricades. Ale není to jen tak nějaký plesový ploužák, který bychom mohli zařadit mezi takzvané „harrachovské tance“, rytmika to slušně postrčí a na své si přijde i kytara, jež se s ostatními nástroji spojí ve vícehlasu, aby pak v basové poloze s tremolovým prohnutím tónu a společnou citací ústředního instrumentálního motivu dovedla píseň k závěru. Zatím byla řeč především o Gary Brookerovi, on, jako majoritní autor písní a leader, je samozřejmě ústřední postavou. Ovšem nelze opomenout jeho kapelové kolegy, kteří hrají ukázněně, disciplinovaně, s orchestrem a sborem se jejich projev pojí naprosto přirozeně, ale přitom to není doprovodná skupina kdesi v pozadí. Je tam ten svébytný, dynamický, ovšem i úderný projev, který k rockové hudbě nezbytně patří, a instrumentální mistrovství. Matt Pegg (aparát Ampeg a nástroj – mně připomínal baskytary Music Man) a Geoff Dunn (bicí souprava Yamaha) jsou výraznou rytmickou sekcí, Geoff Whitehorn, o němž již byla řeč, je citlivý a přitom, když je to třeba, výrazný a expresivní hráč. Jeho pódiová sestava – kytara Paul Reed Smith a aparát Hughes and Kettner splňuje nejvyšší nároky. Nakonec si nechávám mé zamilované hammondky. Josh Phillips má zde na scéně především velký model Hammond XK3c, ovšem ve stylu klasickým B3. Je to jeho hlavní nástroj a vedený jeho rukama plní svou nezastupitelnou roli bezchybně. Kolikrát stačí jen zavřít oči a nechat se unášet proudem tónu kamsi do nekonečna. To také mnozí z publika činí a náležitě si to užívají. Gary Brooker je v dobrém rozpoložení a tak neopomíná i vtipkovat, což publikum vstřícně kvituje, ono to vlastně uvolňuje sice vznešenou, ale závažnou náladu, již hudba Procol Harum navozuje. Je uvedena další skladba, v níž Gary Brooker spojil klasické téma temperované klavíru s vlastní kompozicí. On také sám nikdy nepopíral svou vazbu a čerpání inspirace od mistrů takzvané vážné hudby. Spojení klasických motivů s původní tvorbou ne vždy dopadne dobře. Brooker a vůbec Procol Harum měli však pro takovouto konvergenci vytříbený cit, a tak je výsledný efekt více než vítaný. Bachovská figurace, jíž se ujme nejprve piano následováno smíšeným sborem, přirozeně vstoupí do skoro až typické brookerovské kompozice, to už za doprovodu kapely, aby se vše pak znovu vrátilo do refrénové části, jíž je samozřejmě onen klasický motiv. Johan Sebastian by asi koukal, jak se dá pojmout věc, již původně možná hrálo cemballo. Kapela to našlápne a spolu se svými kolegy klasiky pak dosáhnou slušné gradace. Hammondy se pojí se sborem, orchestr vstupuje velmi vkusně, ovšem pak nechá svým rockovým partnerům prostor a dominantou písně se tak stává výtečně pojaté Phillipsovo varhanní sólo. Harmonické modulace i figurace jsou nenásilné, takže klasika a rock jsou tady v jedné dobře naladěné řadě. Jak jinak než potlesk a projevy uznání. Gary Brooker má ke každé písni specifický komentář, a jak už bylo de‑facto zmíněno, ve svém humoru nezapře, že je Angličan. V hodně rockově pojaté Into The Flood bych sám osobně pak pěvecký sbor či velký orchestr možná nepotřeboval, ale nijak mi nevadí. Tohle je píseň, která by se dala hrát na Woodstocku, hippies by tančili do rytmu a při kytarovém sóle by slastně přivírali oči. Ovšem jen do té chvíle, než se přižene střední část skladby se sborem a symfonickým orchestrem, který nakonec cituje i Beethovenovu 5. symfonii v jednotaktovém „japapapá…“ Nastává vír smyčců v rychlém tempu, publikum to nakopne a začne tleskat do rytmu. Celé to pak dospěje zase k oné „woodstockové“ poloze, kde Gary Brooker pěje pěkně naplno, kapela to valí a kytara do toho exceluje. Pan dirigent se náležitě odváže a i své svěřence pořádně rozparádí. Když se pak ozve závěrečný úder, diváctvo opět jásá. Gary Brooker, jež vlastně již před touhle věcí nadhodil, že by se v jisté chvíli mohl někdo zasmát, připomene na klavír onen moment, jenž měl na mysli. Je to samozřejmě ta beethovenovská citace, ovšem, jak už jsem kolikrát zmínil, všechno to zní tak nenásilně, že si i případný kritik může říct, že jde o vkusně pojatý a mistrně interpretovaný anglický humor. Však také Brooker uvádí příměr, že ve smyslu tříminutového pop songu provedou Procol Harum osmnáctiminutovou věc. A přichází něco takového v podobě In Held T´Was In I. Úvodní vstup obstará klavír a sbor, Matt Pegg pak pronese obsáhlý recitativ. Tohle je opět jako velkolepá scénická záležitost. Brookerův zpěv i instrumentace má v první části až kabaretní zabarvení, jež ovšem vystřídá ona „procolovská“ závažnost, kde se proplétají varhany s pianem, nad tím se nese Brookerův zvučný hlas a za pevné podpory rytmicky se proplétají tóny kytary. Pěvecký sbor rozvíří skladbu na chvíli do téměř operní podoby, pak otěže přebírá znovu rocková parta v monotónní figuraci, nad tím tak trochu abstraktně pojatý kytarový motiv, zadunění bicích, připojí se symfoňák a scéna jako z velkofilmu. Pak se vše zpomalí, Brookerův klavír, zpěv, hammondy, dostane to znovu tu naléhavou atmosféru a Gary tady ve chvíli skladební koruny posadí svým hlasem dlouhé a plné jednočárkové B bez stopy zachvění. Ke slovu se dostává i Geoff Whitehorn a nádherně vyzpívá své kytarové sólo. A to béčko v Brookerově pěveckém partu tam není jen jednou. Je tady závěrečný motiv, vlastně chorálová melodie, kde kapela, orchestr i sbor znějí kompaktně a velkolepě. Whitehornova kytara tomu v dalším velmi dobře vystavěném sóle dodá ještě ten správný lesk. Skutečně mi jeho hra v tom nejlepším smyslu někdy připomíná vznosná sóla, jaká svého času u Deep Purple či Rainbow dokázal jako jeden z mála Ritchie Blackmore. Je tady vlastně finále, všichni to cítíme, kapela i orchestr to valí k závěru, sbor pěje majestátně a pan dirigent v tom odvazu takřka vyhazuje taktovku. Když pak zazní skutečně poslední doba skladby a hudebníci se klaní, nadšení v sále nebere konce. Květinové dary prší a vypadá to, že umělci dnes večer z pódia nebudou moci odejít. Nakonec však Procol Harum opouštějí scénu, ovšem skanduje jim i celý symfoňák a pěvecký sbor. To nemůže jen tak skončit, tady se ještě něco musí stát. A také že ano. Gary Brooker, který ve svém bílém saku vyhlíží skutečně profesorsky a přitom na pódiu sálá energií, se vrací, přivádí kapelu, děkuje publiku a všem, kdo se na dnešní akci podílejí a na řadu přichází dobře zvolený přídavek. Píseň Conquistador má potřebnou závažnost hodnou Procol Harum a přitom je to slušná rocková pecka. Však s českou verzí téhle písně, jež nesla jméno Co jsem zač, i u nás doma v minulosti zabodoval Petr Spálený. Tady mi symfoňák a trubka v úvodu vůbec nevadí, zní to dobře a připraví to půdu pro Garyho Brookera a celou kapelu. Dobře se kouká na orchestr i sbor, kteří se pohupují v rytmu písně, stávající se tak nevědomky součástí publika. Je vidět, že to všechny zúčastněné opravdu baví. A zase Whitehornova kytara, kde je v sóle použit i tzv. hammering, ovšem vkusně a nikoli samoúčelně. Druhou část skladby opět uvede trubka, zní to odvazově a přitom místy až jakoby odněkud ze Španělska či Mexika. Finální sólo pojme Josh Phillips mistrně, ještě pár závěrečných taktů refrému, motiv trubkové fanfáry a je tady definitivní závěr. Tak tohle se skutečně povedlo. Gary Brooker děkuje za celé Procol Harum, do popředí pódia přichází i dirigent David Firman, všichni tleskají všem, tak by se to asi dalo popsat. Fakticky vydařený večer. Nikomu se ze sálu nechce, a to máme za sebou vlastně prakticky dvouhodinovou produkci takového nářezu. No nic, zítra je také den a hlavně večer, tady si moc rádi střihneme repete. A ještě abych nezapomněl, není možné nepochválit zvukové mistry, všechno znělo naprosto perfektně bez jediné chybičky. Ozvučit takovouto akci a vůbec to mnohačetné a různorodé těleso na téhle úrovni, to už se musí opravdu něco umět.
Do hotelu seběhneme z kopce kolem hlavní pošty a nádraží za pár minut. Ještě váháme, zda si nepůjdeme dát sklenku do baru, ale i my, a to jsme jen drobná součást publika, toho máme pro dnešek dost. Kdyby však v té chvíli vstoupil Gary Brooker do našeho pokoje, asi bych se s ním i přes tu únavu šel rád napít něčeho ostřejšího. Druhý den u snídaně, bylo to až neuvěřitelné, opět ten důstojný spíše mlčenlivý pan profesor, při jídle studující svůj tablet. Nechtěl jsem nijak obtěžovat, ale když už tam tak seděl na ráně, vytasil jsem jejich, teď už vlastně můj play list, zašel jsem k jeho stolu, vylíčil mu alespoň v krátkosti mé pocity z jejich včerejšího koncertu, s tím, že jsem moc rád, že mám vstupenky i na ten dnešní. Gary Brooker se za to na mě neutrhl, opět naopak, a na ten play list Procol Harum, se mi podepsal. Ostatní členové kapely byli v dobrém rozmaru, ale chovali se velmi decentně, žádné nakašírované rockové hvězdy. Znovu se potvrdilo pravidlo, že když někdo skutečně něco umí, a to, co umí, má jistou hodnotu, podle toho pak může vypadat i jeho vystupování na veřejnosti. Společenské, třeba i srdečné, ale povětšinou skromné až zdrženlivé. V hotelu to vřelo, byl vlastně skoro celý obsazen fanoušky Procol Harum, pro něž byly tyhle dva dny hudebními svátky. Byli tam i účastníci ze zahraničí, jeden sympatický chlapík ze Švýcarska se k nám pak hlásil, zjistivše, že jsme z Prahy, nadšeně nám povídal, že Praha je „great“ a že on má „friends“, tedy přátele,v Chomutově.
Popisovat další večer v Historische Stadthalle Wuppertal, kde se opět konal onen „vampíří“ ples a rej, kdy se Gary Brooker na jevišti znovu proměnil v hraběte Draculu, kdy jsme se my a všichni ostatní v hledišti stali dobrovolně obětí mysteriózního tajemna Procol Harum, to už snad není nutné. A proč my jsme se stali oběťmi a Gary Brooker obrazným Draculou? Odpověď je snadná, dost energie nás stál ten první večer. A když jsme pak byli vtaženi znovu do takovéhoto silného příběhu, nutno přiznat, byli jsme nakonec totálně hotoví, emocionálně vysátí do poslední kapky. Ale rádi jsme naše síly obětovali, Procol Harum za to stáli. Bylo dobře, že oni dávali a my jsme absolvovali dva koncerty za sebou. Jeden by byl pro tuhle chvíli málo. Další den jsme jen tak tak stihli kapelu při časné snídani v hotelové hale, již byli na odjezdu, ale ještě se mi podařilo prohodit pár přátelských slov s kytaristou Geoffem Whitehornem. Podal mi svou medvědí tlapu, pochopil, oč mi běží a dal mi na sebe náležité spojení pro eventuální kontakty v budoucnu. Určitě, pokud to jen trochu půjde, s ním rád přinesu třeba i obsáhlejší rozhovor.
A pak najednou vše utichlo, celé jakoby to bylo mámení, nikde nikdo, po euforických radovánkách jakoby se zem slehla. No ano, maestro i jeho kolegové odšuměli jako sen. Bylo to snad až symbolické, jako ten prachem zavátý příběh z písně Grand Hotel. Náš kamarád Charley nám zprvu říkal, že město Wuppertal není ničím nijak moc zajímavé. Ale neměl pravdu. Případným zájemcům mohu doporučit pěkné prostředí, příjemnou projížďku unikátní nadzemní tramvají, dobrou čínskou restauraci, kde je pravidlo „sněz, co můžeš za jedny peníze…“. Ovšem hlavně je tu tak trochu tajemné a přitom velkolepé místo, kde se čas od času konají skvělé akce. A jestli wuppertálský fan club připraví zase něco takového, jako nám nadělil v letošním dubnu, neváhejte a jeďte, nebudete litovat. Já sám se určitě velmi rád opět stanu dobrovolnou obětí Maestra a jeho určitě devět životů mající barmské kočky.
Martin Koubek, foto autor
