Vladimír Merta Live - Malostranská beseda 1988
06.04.2011 Filed in: Články
Vladimíre,
tento dopis nikdy nevložím do obálky s Tvou adresou a nevhodím jej do schránky, ani Ti jej nepošlu přes e-mail. Zvolil jsem takovou formu upoutávky na Tvou desku proto, že mi to právě připadá jako nejlepší způsob vyjádření. Snad se ubráním patosu. A když ne, tak co?
Poslechnul jsem si první album z dvoudeskového kompletu natočeného při koncertu v Malostranské besedě v tom osmaosmdesátém roce a první, co mě napadlo, byla nostalgie. Že zřejmě nemůžu být objektivní, protože mi živý záznam připomíná nejen jakousi posvátnost tvého tehdejšího písničkaření a vystupování, ale i další věci, které jsem v celých těch osmdesátých letech sám prožíval. Ty dobré věci. A při vědomí tvé přiznané dávné inspirace Dylanem je mi to všechno ještě bližší.
Pak, když jsem Tvůj koncert poslouchal dál, jsem si uvědomil, jak promlouváš svými příběhy o lásce, o našem svědomí a naději. Navzdory tomu, že obsahu některých tvých veršů nelze snadno rozumět, oslovilo mě to celé tak jako už kdysi tím, co je ti shůry dáno a čím ses podle mého dokázal přiblížit vnímání publika: je to v zaujatém způsobu projevu, v barvě hlasu, jeho ovládání a pohrávání si s ním, o tvém osobitém a suverénním způsobu kytarového doprovodu nemluvě. A je to jistě i zpěvnost tvých melodií, která tě jako písničkáře vždy dělala přitažlivým. Vlastně je to tak, že kdybys zpíval anglicky a já zachytil každé třetí slovo, stejně bys mě upoutal. A pak jsem si přečetl, co Ti k té desce napsala Tvá dcera. Její slova byla dost podobná mým, jen byla jednodušší a přesnější. V tu chvíli jsem si řekl, že asi nekecám. A copak můžete pochybovat, když dcera otci sdělí: „…a když zpíváš, tak mám pocit, že jsi opravdový a že si na nic nehraješ…“
Druhé cédéčko jsem poslouchal už poučen průvodním slovem pana Kantora a pana Houdka z vydavatelství Galén i slovem Tvým, Vladimíre. Když zazní „kdysi jsem býval váš oblíbený zpěvák…“, zní mi to naprosto současně. A pak si uvědomím ten krotký potlesk na nahrávce z tehdejšího svatostánku písničkářů a jsem trochu v rozpacích. Představuji si Tvůj obličej při vzpomínce na to, jak Ladislav Kantor pod tíhou okolností tehdy umravňoval některé v publiku slovy „kdoví, kdy zas něco natočí, tak koukejte držet zobáky. Během písničky se nikdo ani nehne.“ Jak divně to dneska zní, zvlášť těm bez zkušenosti z let před sametovou revolucí. Ale snad Tě může hřát, když dobře víš, že lidi na jiných Tvých koncertech si běžně pozpěvovali s Tebou, reagovali živě na konkrétní verše a spontánně dotvářeli atmosféru spříznění a vzdoru. Vyzpíval jsi to, co jsme sami prožívali, dal jsi našim myšlenkám košili. Vyzpíval jsi i to, co mnozí z nás pochopili až později a nebál ses ani slov, kterým jsme se my opatrně vyhýbali.
Kolik Ti vlastně bylo? 42? Píšou, že jsi byl ve vrcholné formě. A taky píšou, že lepší alba, než jsou ta z osmaosmdesátého roku, už těžko natočíš. Je to skvělá vizitka k této reedici.
Ale ty jsi pořád tady. A já věřím, že jsi stále jeden z těch nejpovolanějších, kteří můžou v písničce trefně pojmenovat všechno, co se kolem nás děje. A mám chuť se zeptat, kde je chyba? Proč nehraješ před plnými stadióny a proč nejsi citován v učebnicích poezie pro pokročilé? Buď jak buď, myslím, že o to stejně moc nestojíš. Před časem jsi mi na otázku „jak cítíš muziku, když nemyslíš na obživu - jako terapii, věčné objevování nebo sebevyjádření?“ odpověděl „Přidej ještě nutkání, závislost na rytmickém dýchání, hledání míru a krásy mimo vnější svět.“ A dodal jsi, že „terapie je to neúčinná, protože si sám sobě všechno dokážeš vyzpívat - a odpustit. Proto je taky tolik falešných písničkářů.“
Rád bych Ti na závěr napsal něco jako objevnou tečku k tomu balíčku se dvěma cédéčky. Ale už před dvaceti lety to udělal někdo tak dobře, a mám na mysli Jana Rejžka, že si dovolím jej ocitovat. A doufám, že Tě tím snad nakonec zároveň i potěším: „Ano, obě desky neříkají, co bychom nevěděli. Ale je konečně skvělé, že se to doslechnou i ti zatím nezasažení – jde o nejvýznamnější alba naší folkové historie té nejtrvanlivější osobnosti.“
tento dopis nikdy nevložím do obálky s Tvou adresou a nevhodím jej do schránky, ani Ti jej nepošlu přes e-mail. Zvolil jsem takovou formu upoutávky na Tvou desku proto, že mi to právě připadá jako nejlepší způsob vyjádření. Snad se ubráním patosu. A když ne, tak co?
Poslechnul jsem si první album z dvoudeskového kompletu natočeného při koncertu v Malostranské besedě v tom osmaosmdesátém roce a první, co mě napadlo, byla nostalgie. Že zřejmě nemůžu být objektivní, protože mi živý záznam připomíná nejen jakousi posvátnost tvého tehdejšího písničkaření a vystupování, ale i další věci, které jsem v celých těch osmdesátých letech sám prožíval. Ty dobré věci. A při vědomí tvé přiznané dávné inspirace Dylanem je mi to všechno ještě bližší.
Pak, když jsem Tvůj koncert poslouchal dál, jsem si uvědomil, jak promlouváš svými příběhy o lásce, o našem svědomí a naději. Navzdory tomu, že obsahu některých tvých veršů nelze snadno rozumět, oslovilo mě to celé tak jako už kdysi tím, co je ti shůry dáno a čím ses podle mého dokázal přiblížit vnímání publika: je to v zaujatém způsobu projevu, v barvě hlasu, jeho ovládání a pohrávání si s ním, o tvém osobitém a suverénním způsobu kytarového doprovodu nemluvě. A je to jistě i zpěvnost tvých melodií, která tě jako písničkáře vždy dělala přitažlivým. Vlastně je to tak, že kdybys zpíval anglicky a já zachytil každé třetí slovo, stejně bys mě upoutal. A pak jsem si přečetl, co Ti k té desce napsala Tvá dcera. Její slova byla dost podobná mým, jen byla jednodušší a přesnější. V tu chvíli jsem si řekl, že asi nekecám. A copak můžete pochybovat, když dcera otci sdělí: „…a když zpíváš, tak mám pocit, že jsi opravdový a že si na nic nehraješ…“
Druhé cédéčko jsem poslouchal už poučen průvodním slovem pana Kantora a pana Houdka z vydavatelství Galén i slovem Tvým, Vladimíre. Když zazní „kdysi jsem býval váš oblíbený zpěvák…“, zní mi to naprosto současně. A pak si uvědomím ten krotký potlesk na nahrávce z tehdejšího svatostánku písničkářů a jsem trochu v rozpacích. Představuji si Tvůj obličej při vzpomínce na to, jak Ladislav Kantor pod tíhou okolností tehdy umravňoval některé v publiku slovy „kdoví, kdy zas něco natočí, tak koukejte držet zobáky. Během písničky se nikdo ani nehne.“ Jak divně to dneska zní, zvlášť těm bez zkušenosti z let před sametovou revolucí. Ale snad Tě může hřát, když dobře víš, že lidi na jiných Tvých koncertech si běžně pozpěvovali s Tebou, reagovali živě na konkrétní verše a spontánně dotvářeli atmosféru spříznění a vzdoru. Vyzpíval jsi to, co jsme sami prožívali, dal jsi našim myšlenkám košili. Vyzpíval jsi i to, co mnozí z nás pochopili až později a nebál ses ani slov, kterým jsme se my opatrně vyhýbali.
Kolik Ti vlastně bylo? 42? Píšou, že jsi byl ve vrcholné formě. A taky píšou, že lepší alba, než jsou ta z osmaosmdesátého roku, už těžko natočíš. Je to skvělá vizitka k této reedici.
Ale ty jsi pořád tady. A já věřím, že jsi stále jeden z těch nejpovolanějších, kteří můžou v písničce trefně pojmenovat všechno, co se kolem nás děje. A mám chuť se zeptat, kde je chyba? Proč nehraješ před plnými stadióny a proč nejsi citován v učebnicích poezie pro pokročilé? Buď jak buď, myslím, že o to stejně moc nestojíš. Před časem jsi mi na otázku „jak cítíš muziku, když nemyslíš na obživu - jako terapii, věčné objevování nebo sebevyjádření?“ odpověděl „Přidej ještě nutkání, závislost na rytmickém dýchání, hledání míru a krásy mimo vnější svět.“ A dodal jsi, že „terapie je to neúčinná, protože si sám sobě všechno dokážeš vyzpívat - a odpustit. Proto je taky tolik falešných písničkářů.“
Rád bych Ti na závěr napsal něco jako objevnou tečku k tomu balíčku se dvěma cédéčky. Ale už před dvaceti lety to udělal někdo tak dobře, a mám na mysli Jana Rejžka, že si dovolím jej ocitovat. A doufám, že Tě tím snad nakonec zároveň i potěším: „Ano, obě desky neříkají, co bychom nevěděli. Ale je konečně skvělé, že se to doslechnou i ti zatím nezasažení – jde o nejvýznamnější alba naší folkové historie té nejtrvanlivější osobnosti.“
Přeji Ti pěkné dny, Vladimíre,
s úctou Karel Markytán
