Václav Neckář: Planetárium bylo těžkým oříškem!
15.09.2010
Díky vydavatelství Supraphon je na trhu další unikát: reedice dvojalba Václava Neckáře Planetárium ve zvukové i filmové podobě. Jde o komplet (2CD+DVD), který potěší jak příznivce zmíněného zpěváka a muzikantů, kteří se „motali“ kolem něj, tak i všechny, kteří se zajímají o historii a milníky československého rocku. Václav Neckář v Planetáriu dokazuje, že „umí“ prakticky jakékoliv hudební žánry a že je navíc vybaven i pohybově; autory jednotlivých kompozic projektu jsou pak skutečné špičky té doby. Planetárium je jedním z důkazů, že i v časech politicky tragických u nás vznikaly hudební a pódiové skvosty, které daleko předběhly svou dobu.
O Planetáriu mluvíme přímo s Václavem Neckářem.
Co pro vás znamenalo Planetárium? Jak zapadalo do kontextu vaší dosavadní tvorby?
Planetárium pro mě bylo těžkým oříškem, jelikož je to rozsáhlý projekt. Vzniklo vlastně díky Zdeňkovi Rytířovi. Zdenda se ve Stromovce zatoulal do prostor pražského planetária, v jehož kopuli se měnilo postavení hvězd z pohledu severní a jižní polokoule. Zdeněk seděl ve tmě v poslední řadě a hledal, kdo celý ten složitý mechanizmus planetária řídí. Najednou zahlédl za řídícím panelem mrňavou, brejlatou dívku, která ve svých malých ručkách ovládá celý vesmír. V roce 1974 jsme natočili desku „Tomu kdo nás má rád“ a další deskou v roce 1977 bylo právě „Planetárium“, kterým jsme vlastně pokračovali v monotematických projektech.
Prý jste měli dvakrát tolik kompozic, než se vešlo na 2LP...
Zdeněk a Michael Prostějovský coby producenti alba oslovili spoustu přátel, autorů, a najednou jsme měli hromadu písní s podobným tématem, takže bylo po ruce asi čtyřicet skladeb a s těžkým srdcem jsme polovinu vyřazovali. Více by se na 2LP tenkrát skutečně nevešlo.
Byly s Planetáriem potíže u cenzorů?
Samozřejmě. Hlavně s texty. Například v textu Zdeňka Rytíře „Sluneční vítr“ jsou verše: „Kdo ví, co lidstvu schází, dvířka a v nich klíč. A chodba, jíž se vchází, k dávným světům pryč“. V původním textu bylo „…k jiným světům pryč…“, a ostražitý cenzor podotkl, že je to návod k emigraci…
Jak přijalo Planetárium publikum?
Obchodní manažer Supraphonu Jiří Vinařický mi sdělil, že takovýto projekt se neprodá. Vzal si ale nahrávku domů a naštěstí ji nechal poslechnout svému synovi. Ten prý řekl: „…to je ono…!“. Planetárium pak bylo v některých obchodech „podpultovkou“. Supraphon ho musel dolisovávat. Nakonec se ho prodalo 125.000 kousků, a to bylo dvojelpíčko! Takže si myslím, že se publiku líbilo.
Na Planetáriu spolupracovala řada autorů – jak těžké bylo udržet soudržnost projektu?
Na Planetáriu skutečně spolupracovala řada autorů, bylo jich, tuším, sedmnáct. První desku aranžoval Ota Petřina a druhou můj brácha Honza. V té době měli celkem hodně společný pohled na muziku. Tím pádem celé album drží pohromadě a má svůj „zvuk“. Ten ohlídali František Řebíček s Jiřím Brabcem.
Po vydání alba vznikl pódiový projekt; jak vznikal? Konkrétně: kdo se podílel na scéně, choreografii, jak moc byla celá věc konzultována s vámi?
Ano, pódiová podoba Planetária vznikla po vydání alba v roce 1979, premiéra se uskutečnila 3. září v Městském divadle v Kladně. O choreografii se postarali Zdeněk Prokeš a Jan Hartman. Dramaturgii a režii měli na starosti Darek Vostřel a Zdeněk Rytíř. Výtvarníkem kostýmů byl Josef Jelínek, scénu pak navrhl a víceméně i realizoval brácha Honza. Důležitá byla i technika. O zvuk se postaral Josef Hladík a o světla a pyrotechnické efekty Josef „Číča“ Čičmanec, Luboš Hlinovský, Jan Zvěřina a Dan Lavers. V programu jsme spolupracovali i s členy Vysokoškolského uměleckého souboru UK. Se všemi jsme samozřejmě úzce spolupracovali a jednotlivé záležitosti konzultovali.
Kde a kdy vznikl filmový záznam, který nyní vychází spolu s audionahrávkou na supraphonském kompletu?
Studiový projekt, který je na zmíněném DVD, vznikl v roce 1983 v Československé televizi, nejedná se tedy o záznam koncertu. Jeho režisérem byl Jan Bonaventura.
Zasahoval jste do něj?
Nezasahoval. Na scénáři pracoval Jan Bonaventura společně s Ivanem Štědrým, všechno měli v rukách právě oni. Co se týče obrazu, je to jejich dílo. Některé skladby se z časových důvodů musely krátit. Z původního jevištního projektu je tu jen krátká ukázka Apokalypsy s členy baletu Vysokoškolského uměleckého souboru UK.
V jakém stavu byl nalezený záznam?
S myšlenkou vydat komplet CD a DVD přišel Supraphon, na věci se podílela i Česká televize. Mohlo se ale stát, že DVD nakonec vůbec nebude – kopie obrazového záznamu byla totiž dost poškozená. Jiří Mošner v ADK studiu ale udělal maximum a Planetárium je teď lepší než tenkrát. K obrazu je samozřejmě nasazen zvuk stereo. V roce 1983 se Planetárium vysílalo mono.
O Planetáriu mluvíme přímo s Václavem Neckářem.
Co pro vás znamenalo Planetárium? Jak zapadalo do kontextu vaší dosavadní tvorby?
Planetárium pro mě bylo těžkým oříškem, jelikož je to rozsáhlý projekt. Vzniklo vlastně díky Zdeňkovi Rytířovi. Zdenda se ve Stromovce zatoulal do prostor pražského planetária, v jehož kopuli se měnilo postavení hvězd z pohledu severní a jižní polokoule. Zdeněk seděl ve tmě v poslední řadě a hledal, kdo celý ten složitý mechanizmus planetária řídí. Najednou zahlédl za řídícím panelem mrňavou, brejlatou dívku, která ve svých malých ručkách ovládá celý vesmír. V roce 1974 jsme natočili desku „Tomu kdo nás má rád“ a další deskou v roce 1977 bylo právě „Planetárium“, kterým jsme vlastně pokračovali v monotematických projektech.
Prý jste měli dvakrát tolik kompozic, než se vešlo na 2LP...
Zdeněk a Michael Prostějovský coby producenti alba oslovili spoustu přátel, autorů, a najednou jsme měli hromadu písní s podobným tématem, takže bylo po ruce asi čtyřicet skladeb a s těžkým srdcem jsme polovinu vyřazovali. Více by se na 2LP tenkrát skutečně nevešlo.
Byly s Planetáriem potíže u cenzorů?
Samozřejmě. Hlavně s texty. Například v textu Zdeňka Rytíře „Sluneční vítr“ jsou verše: „Kdo ví, co lidstvu schází, dvířka a v nich klíč. A chodba, jíž se vchází, k dávným světům pryč“. V původním textu bylo „…k jiným světům pryč…“, a ostražitý cenzor podotkl, že je to návod k emigraci…
Jak přijalo Planetárium publikum?
Obchodní manažer Supraphonu Jiří Vinařický mi sdělil, že takovýto projekt se neprodá. Vzal si ale nahrávku domů a naštěstí ji nechal poslechnout svému synovi. Ten prý řekl: „…to je ono…!“. Planetárium pak bylo v některých obchodech „podpultovkou“. Supraphon ho musel dolisovávat. Nakonec se ho prodalo 125.000 kousků, a to bylo dvojelpíčko! Takže si myslím, že se publiku líbilo.
Na Planetáriu spolupracovala řada autorů – jak těžké bylo udržet soudržnost projektu?
Na Planetáriu skutečně spolupracovala řada autorů, bylo jich, tuším, sedmnáct. První desku aranžoval Ota Petřina a druhou můj brácha Honza. V té době měli celkem hodně společný pohled na muziku. Tím pádem celé album drží pohromadě a má svůj „zvuk“. Ten ohlídali František Řebíček s Jiřím Brabcem.
Po vydání alba vznikl pódiový projekt; jak vznikal? Konkrétně: kdo se podílel na scéně, choreografii, jak moc byla celá věc konzultována s vámi?
Ano, pódiová podoba Planetária vznikla po vydání alba v roce 1979, premiéra se uskutečnila 3. září v Městském divadle v Kladně. O choreografii se postarali Zdeněk Prokeš a Jan Hartman. Dramaturgii a režii měli na starosti Darek Vostřel a Zdeněk Rytíř. Výtvarníkem kostýmů byl Josef Jelínek, scénu pak navrhl a víceméně i realizoval brácha Honza. Důležitá byla i technika. O zvuk se postaral Josef Hladík a o světla a pyrotechnické efekty Josef „Číča“ Čičmanec, Luboš Hlinovský, Jan Zvěřina a Dan Lavers. V programu jsme spolupracovali i s členy Vysokoškolského uměleckého souboru UK. Se všemi jsme samozřejmě úzce spolupracovali a jednotlivé záležitosti konzultovali.
Kde a kdy vznikl filmový záznam, který nyní vychází spolu s audionahrávkou na supraphonském kompletu?
Studiový projekt, který je na zmíněném DVD, vznikl v roce 1983 v Československé televizi, nejedná se tedy o záznam koncertu. Jeho režisérem byl Jan Bonaventura.
Zasahoval jste do něj?
Nezasahoval. Na scénáři pracoval Jan Bonaventura společně s Ivanem Štědrým, všechno měli v rukách právě oni. Co se týče obrazu, je to jejich dílo. Některé skladby se z časových důvodů musely krátit. Z původního jevištního projektu je tu jen krátká ukázka Apokalypsy s členy baletu Vysokoškolského uměleckého souboru UK.
V jakém stavu byl nalezený záznam?
S myšlenkou vydat komplet CD a DVD přišel Supraphon, na věci se podílela i Česká televize. Mohlo se ale stát, že DVD nakonec vůbec nebude – kopie obrazového záznamu byla totiž dost poškozená. Jiří Mošner v ADK studiu ale udělal maximum a Planetárium je teď lepší než tenkrát. K obrazu je samozřejmě nasazen zvuk stereo. V roce 1983 se Planetárium vysílalo mono.
