Petr Spálený
Jsem jenom muzikant a dělá mi to radost
24.09.2012
Na pop scéne pôsobí už viac ako štyridsať rokov. Mnohým sa uchovali v pamäti jeho hity ako Plakalo baby, Učitelka Josefína, Obyčejný muž, Ústa dívky Dáši... Chytľavé pesničky s textami, ktorých slová samé skáču na jazyk, charizma, príťažlivý ale nevtieravý prejav a nenapodobiteľný hlas z neho urobili stálicu českého popu. Na Slovensko sa Petr Spálený vracia po viac ako tridsiatich rokoch. Vlani na turné s Marií Rottrovou spieval v troch slovenských mestách, tento rok ho mohli fanúšikovia uvidieť na festivale Lodenica a v októbri zavíta na Slovensko opäť. Ako sám povedal, veľmi sa teší. Pri tejto príležitosti sme Petrovi položili niekoľko otázok, ktorých odpovede by mohli naznačiť, na čo sa môžeme tešiť my.
Návštevníci koncertov často spievajú spolu s vami. Kto sú autori vašich textov?
Spolupracoval jsem od začátku se špičkovými textaři Jiřím Štaidlem, Pavlem Vrbou, Vladimírem Poštulkou, Michalem Horáčkem a především se Zdeňkem Rytířem, s nímž v těchto dnech připravujeme zcela nové album, které vyjde na jaře 2013.
Kde je ťažisko vášho súčasného koncertného repertoáru?
Koncerty mapují více než 40 letou činnost v muzice, takže zaznívají písně z různých období koncertování a nahrávání gramofonových desek a CD. Z roku 1967 je Plakalo baby a pak něco ze sedmdesátých, osmdesátých, devadesátých let až k výběrovému trojalbu Dítě štěstěny, které vyšlo v roce 2010.
Váš hlas rezonuje v nižších polohách, ale zvykli ste spievať aj vyššie tóny. Zmenil sa rokmi nejako váš rozsah?
Všechny starší písničky zpívám ve stejných tóninách, jak jsem je kdysi nahrál poprvé. Rozsah se mi nemění. Příkladem může být Plakalo baby. To jsou hranice mého hlasového rozsahu.
Ako vyzerá váš deň keď práve nekoncertujete?
V současné době se intenzivně věnuji přípravě nového alba, takže kromě procházky se psem se držím kytary nebo klavíru.
Kto sú vaši muzikanti v kapele? Sú to predovšetkým profesionáli, alebo ich vnímate skôr ako priateľov?
Jsou to naprostí profesionálové i přátelé. Hrajeme v tomto složení už jedenáct let. Kapelníkom je stále Pavel Krejča, sólová gitara Fredy Bittner, akustická gitara Standa Jelínek, bass Tomáš Zahradnický a bicí Jirka Jirsa.
Aký je rozdiel medzi zájazdmi v sedemdesiatych rokoch a v súčasnosti?
Rozdíl je značný. Dnes si dávám limit asi osm koncertů měsíčně. V sedmdesátých letech s Apollobeatem jsme hráli i třicet koncertů za měsíc. Hodně jsme hráli také v Polsku a Německu, ale i na Kubě a v Rusku. Byli jsme stále na cestách. To bych teď už nechtěl, mám i řadu jiných zájmů.
Čo z reality tých dní považujete z dnešného pohľadu za najabsurdnejšie?
Absurdní bylo skoro všechno. Snad nejvíce tzv. textové komise, které schvalovaly a někdy zakazovaly texty.
Pre umelcov, ktorí zažili vrchol popularity v minulosti nie je vždy jednoduché udržať pozornosť divákov bez mediálnych prešľapov. Vám sa to, zdá sa, darí. Ako je to možné?
Koncertuji mnoho let a stále mně to baví. Asi to baví i publikum, protože koncerty jsou plné a úspěšné. Nestarám se o žádnou bulvární popularitu, naopak, po léta se tomu důsledně vyhýbám. Jsem jenom muzikant a dělá mi to radost. Nesleduji, jestli mě vysílají v rádiu, nechodím do pitomých estrád. Nemám s tím žádný problém. Budu hrát dokud budu sám chtít a dokud lidé budou chodit na koncerty. Až přestanou, budu se víc věnovat rodině a víc chodit se psem na procházku. A poslouchat barokní opery.
Návštevníci koncertov často spievajú spolu s vami. Kto sú autori vašich textov?
Spolupracoval jsem od začátku se špičkovými textaři Jiřím Štaidlem, Pavlem Vrbou, Vladimírem Poštulkou, Michalem Horáčkem a především se Zdeňkem Rytířem, s nímž v těchto dnech připravujeme zcela nové album, které vyjde na jaře 2013.
Kde je ťažisko vášho súčasného koncertného repertoáru?
Koncerty mapují více než 40 letou činnost v muzice, takže zaznívají písně z různých období koncertování a nahrávání gramofonových desek a CD. Z roku 1967 je Plakalo baby a pak něco ze sedmdesátých, osmdesátých, devadesátých let až k výběrovému trojalbu Dítě štěstěny, které vyšlo v roce 2010.
Váš hlas rezonuje v nižších polohách, ale zvykli ste spievať aj vyššie tóny. Zmenil sa rokmi nejako váš rozsah?
Všechny starší písničky zpívám ve stejných tóninách, jak jsem je kdysi nahrál poprvé. Rozsah se mi nemění. Příkladem může být Plakalo baby. To jsou hranice mého hlasového rozsahu.
Ako vyzerá váš deň keď práve nekoncertujete?
V současné době se intenzivně věnuji přípravě nového alba, takže kromě procházky se psem se držím kytary nebo klavíru.
Kto sú vaši muzikanti v kapele? Sú to predovšetkým profesionáli, alebo ich vnímate skôr ako priateľov?
Jsou to naprostí profesionálové i přátelé. Hrajeme v tomto složení už jedenáct let. Kapelníkom je stále Pavel Krejča, sólová gitara Fredy Bittner, akustická gitara Standa Jelínek, bass Tomáš Zahradnický a bicí Jirka Jirsa.
Aký je rozdiel medzi zájazdmi v sedemdesiatych rokoch a v súčasnosti?
Rozdíl je značný. Dnes si dávám limit asi osm koncertů měsíčně. V sedmdesátých letech s Apollobeatem jsme hráli i třicet koncertů za měsíc. Hodně jsme hráli také v Polsku a Německu, ale i na Kubě a v Rusku. Byli jsme stále na cestách. To bych teď už nechtěl, mám i řadu jiných zájmů.
Čo z reality tých dní považujete z dnešného pohľadu za najabsurdnejšie?
Absurdní bylo skoro všechno. Snad nejvíce tzv. textové komise, které schvalovaly a někdy zakazovaly texty.
Pre umelcov, ktorí zažili vrchol popularity v minulosti nie je vždy jednoduché udržať pozornosť divákov bez mediálnych prešľapov. Vám sa to, zdá sa, darí. Ako je to možné?
Koncertuji mnoho let a stále mně to baví. Asi to baví i publikum, protože koncerty jsou plné a úspěšné. Nestarám se o žádnou bulvární popularitu, naopak, po léta se tomu důsledně vyhýbám. Jsem jenom muzikant a dělá mi to radost. Nesleduji, jestli mě vysílají v rádiu, nechodím do pitomých estrád. Nemám s tím žádný problém. Budu hrát dokud budu sám chtít a dokud lidé budou chodit na koncerty. Až přestanou, budu se víc věnovat rodině a víc chodit se psem na procházku. A poslouchat barokní opery.
Marcela Chalachanová a Martin Chrobák
