Karel Gott je ve formě: koncertuje, točí, má svůj pořad v Českém rozhlase. A zájem o „mistra“ neutuchá. Po brzy rozebraném albu standardů nazvaném Sentiment přichází s novou deskou příznačně pojmenované Dotek lásky. Je skutečně nahraná s láskou, citem, mistrovstvím. A zpěvák jedním dechem slibuje: rozhodně to není poslední album, které jsem natočil!



Chytil jste nahrávací slinu?
Mám ji pořád. Chci zpívat a nahrávat dokud to jde, dokud mám nápady a inspiraci, dokud jsem ve formě. Cítím, že zatím stále mám co říct, cítím se dobře a zpívá mi to. Můžu si nastavit repertoár tak, aby mi to zpívalo ještě za pět, ne-li za deset let a aby byl adekvátní mému věku. Svoboda ve volbě repertoáru je výhodou populární hudby, u opery by to nešlo. Mozartovské ekvilibristiky ode mne ale nikdo neočekává. Zpívání mě stále baví, myslím, že každý, kdo mě vidí, mi to uvěří.

Taky stále pilně koncertujete…
Koncertuji. Obzvláště náročné jsou koncerty ve sportovních halách. To mám vždycky pocit, že musím přidat. Po vystoupení přijde autogramiáda, jenže technici otevřou v hale všechny dveře, výprava už se stěhuje ven, je zima a průvan, a v tom se – zpocený a unavený po dvouapůlhodinovém koncertu – další hodinu podepisuji. V budoucnu si na to budu dávat větší pozor, chci se průvanu pokud možno vyhnout. Všechno záleží na pořadateli koncertu, jak autogramiádu připraví. Zájemci o podpis tyto věci určitě pochopí.

Vaše nové album je opět hodně srdeční záležitost, napovídá to ostatně už jeho název Dotek lásky!
Pořád to ve mně plane, dobrá muzika mě inspiruje. Stále poslouchám, co se u nás i ve světě děje. Moje minulá deska obsahovala spíše evergreenové písně typu velkých balad a swingovek. Písně na nové album jsem hledal v pokladnici popové historie. Jde o melodie, které jsem miloval a na které mám hezké vzpomínky. Některé ze světových hitů už šikovně převzali a nazpívali mí čeští kolegové. Pokud měli zajímavé texty, hned jsem po nich sáhl – chci nabídnout svoji verzi těchto písní.

To je třeba případ dvou písní Pavla Bobka…
Pavel Bobek je můj souputník od šedesátých let, je to jeden z posledních mohykánů naší popové éry a scény od oněch šedesátých let. I proto jsem ho požádal, aby mi album Dotek lásky pokřtil. A k těm písním: mám „od něj“ na albu dvě: Ona mi věří (She Believes In Me) a Vincenta. Vincenta znám už dlouho; píseň se mi líbila jak v podání Pavla Bobka, tak už v originále od Dona McLeana. Téma Vincent van Gogh mě vždycky bralo. Jak asi víte, chtěl jsem být malířem – a maluji dodnes, a čas zpívání měl původně být překlenovací dobou, během které získám prostředky na barvy, plátna, stojany... Vždycky jsem uvažoval o tom, že Vincenta taky nazpívám. Jestli Pavel dovolí, mám k Vincentovi, jak jsem vysvětlil, ještě o dimenzi blíž… Ale co když Pavel tajně maluje a jednou nás překvapí vernisáží výstavy svých obrazů?

Je známo, že texty si vybíráte velmi pečlivě.
Dbám na to, aby texty byly věrohodné a adekvátní mému věku. Tak třeba texty Pavla Vrby. Jsem rád, že jsem mohl být u Pavlova posledního textového období, že jsem „chytil“ jeho jakési druhé osvícení. Do té doby se mi někdy zdál příliš filosofický, ale v poslední době začal psát jednu perlu za druhou. Nebo Miloš Skalka; on moc netextuje, ale na mojí nové desce má tři texty. Napsal si je jen tak spontánně, že je třeba někdy někomu nabídne. Všechny tři jsem vzal.

Každá píseň vašeho nového alba dýchá jinou atmosférou.
Od začátku nahrávání jsem ke každé písni přistupoval s jiným naladěním, s jiným interpretačním přístupem. Od Party, která popisuje, co přinesla nová doba, všechny ty kreditky, mobily, parfémy, róby a další vymoženosti, až třeba po píseň S ní, u které se zdá, že vypráví o vysněné dívce, kterou vypravěč ztratil, a až na závěr se otevře, komu je píseň věnovaná. Moc rád mám třeba i píseň Já toužil plout. Snažil jsem se ji nazpívat ve stylu manýrismu 60. let, jak barvou hlasu, tak třeba i okamžiky naléhavosti. Obecně: každou píseň jsem nahrával v jiné atmosféře a náladě. Ve studiu jsem se pak raději nevěnoval už ničemu jinému, ani když jsem cítil, že bych měl ještě chuť pokračovat v práci jinou písní.

Album se původně mělo jmenovat Party; proč jste změnil název?
Víte, já jsem pochybovačný typ – a zaplaťpánbůh pracuji s trpělivými lidmi, kteří tolerují, když chci třeba na hotovém snímku něco změnit, zkusit jinak nebo už hotovou píseň přezpívat. Nové album jsem po nahrání poslouchal s lidmi, na které dám, a po jejich připomínkách jsem se rozhodl původní název změnit. Oni mi totiž říkali: Party? To je na tuhle desku škoda! K takovým textům, k takovým baladám a náladám, by to chtělo něco vznešenějšího. Tak jsem došel k názvu – podle jedné z písní alba – Dotek lásky. Vždyť dotek lásky je téměř v každé písni téhle desky, i když se třeba v textu slovo láska nevyskytuje.

Album obsahuje i duety se dvěma zpěvačkami.
Z projevu Moniky Absolonové čiší pozitivita; když zpívá, neslyšíte ani vyzpívanost, ani únavu. Je tam úsměv a rozjasnění nálady. A až jakási dívčí naivita typu Lidi, chci vám toho tolik říct! S Monikou jsem chtěl zpívat už dávno a vždycky jsem jí to říkal. A ona odpovídala: Kájo, máme ještě spoustu času! Mojí druhou partnerkou na desce je Gabriela Gunčíková, která skončila druhá v soutěži SuperStar. Já jsem přitom byl celou dobu přesvědčen, že zvítězí. Zpívá skvěle. A předvedla, že její projev je autentický i v písních s českými texty.

Na turné s vámi vyjede ještě další zpěvačka, Dasha.
Dasha je jednou z hostujících dam mého turné, ale ona se mnou vlastně spolupracuje už třináct let, i když je už nějaký čas v první lize muzikálových zpěvaček. Za roli Máří Magdaleny v muzikálu Jesus Christ Superstar získala dokonce prestižní divadelní cenu Thálie. Na turné s ní budu zpívat klasiku Jiřího Šlitra z filmu Kdyby tisíc klarinetů, píseň Dotýkat se hvězd. Ve filmu jsem tuhle písničku zpíval s Evou Pilarovou, naší tehdejší královnou jazzu. Dasha je jednou z mála dnešních mladých zpěvaček, které mají v tomto stylu jasno.

Prý jste se „dovoloval“ svých kolegů, když jste chtěl na nové album nazpívat píseň, kterou už dříve nazpívali oni.
Jistě, mně to přijde samozřejmé. Pravda, dříve se to moc nedělalo; ono to taky šlo hladčeji – věc se nazpívala a právně-licenční otázky nikdo moc neřešil. České publikum bylo vděčné, že písničky, které se k nám jinak nedostaly, zpíváme v české verzi. Dnes si při přebírání písní musíme dávat velký pozor. Překlad českého textu musíme poslat vydavateli či autorům ke schválení, a oni třeba někdy ani neodpoví. Navíc jsou dnes českým posluchačům běžně dostupné originální verze písní. Kritici pak rádi srovnávají originál a českou verzi, někdy zazní i výtka, že jde o starou věc. Proto je dobré vybírat si k nazpívání méně „provařené“ písně.

Uvažujete už o další desce?
Jistě; tentokrát jsem oslovil naše autory, chci, aby moje příští album bylo původní české. Všichni, které jsem požádal o píseň, mi ji ochotně slíbili. Třeba kluci ze skupiny Chinaski se dušovali, že i když se jim povede jasná hitovka, přenechají mi ji. U ostatních to bylo podobné. Mluvíme spolu o muzice i textech, s některými se teprve poznáváme. To je důležité; třeba úspěch písní bratrů Štaidlových či Karla Svobody tkvěl v tom, že jsme byli přátelé, oni znali moji mentalitu a můj styl zpívání. Takže zpátky k otázce – na novou desku jsem myslel už při natáčení alba Doteky lásky. Přeji krásný poslech!

Supraphon

---