Hanu Zagorovou netřeba představovat ani připomínat. V roce zpěvaččiných půlkulatin vydává Supraphon reprezentativní kolekci tří CD v exkluzivně vypraveném obalu. Obsahuje jak léty prověřené hity, tak i některé perly a zajímavosti, které si říkají o znovuvytažení na světlo boží. Povídáme si o tom v Supraphonu, kolem po zdech zarámované „trofeje“ různých interpretů, mimo jiné i zlaté a platinové desky Hany Zagorové.

Jaký to je pocit?
Určitě příjemný, ale kdybych řekla, že to vnímám v prvním plánu, tak bych lhala. V nějaké pauzičce, pokud bude, si ty ceny prohlédnu, ale že bych se jimi opájela, to ne. I když mě samozřejmě těší každý úspěch. Stejně jako mě těší třeba nový plakát, (ukazuje na protější zeď) na který taky během našeho rozhovoru koukám. Říkám si: vyšel docela hezky… (smích) Ale jinak nic.

K narozeninám vám Supraphon vydává trojalbum členěné na „Balady“, Hity“ a „Rarity“. Tohle členění jste si vymyslela vy?
To rozdělení vyplynulo ze zaměření supraphonské edice podobných trojalb. Konečné rozčlenění toho mého pak vzniklo společnou dělnou rukou. Každý přišel s nápadem, nakonec jsme se shodli.

Asi není jednoduché vymyslet zcela nový pohled na vaši kariéru…
Není, ale snažili jsme se o to – především v případě cédečka s raritami. Osobně se raritám celý život bráním, tedy jejich vydávání, necítila jsem tu potřebu. Teď už ale uplynulo dost času od doby, kdy byly uvedeny poprvé, je tu tedy dostatečný odstup. Většina těchto nahrávek vznikla pro televizní pořady, takže na deskách ani neměly možnost vyjít. Řekla jsem si, že to bude hezký dárek posluchačům.

Mezi raritami na novém trojalbu je šest duetů; asi jsou pro vás důležité, ráda si zazpíváte s lidmi, které máte ráda, je to tak?
Ano. A kromě toho, musím se přiznat, mám ráda práci ve dvou. Třeba i při psaní scénářů mám vedle sebe ráda někoho, s kým se můžu poradit, s kým společně vymýšlíme různé záležitosti. Baví mě pracovat s někým, koho mám ráda.

Většina z rarit, které album nabízí, vychází na CD vůbec poprvé!
Je jich určitě přes devadesát procent, což je fajn. Jak už jsem zmínila, původně vznikly pro televizní pořady. Namátkou třeba duet s Josefem Lauferem z pořadu Madam a sedm loupežníků, jsou tam písničky z pořadu natáčeného na Kubě nebo ze semaforského představení Kytice.

Jak složitý byl jejich výběr?
Pro mě moc složitý nebyl. Rozhodila jsem sítě několika lidem, o kterých vím, že mě mají rádi, oslovila jsem své skalní fanoušky. Zeptala jsem se, co by na připravovaném albu přivítali, a kdyby výběr obsahoval i nějaké ty rarity, jaké by to měly být. Ze seznamu, který takhle vznikl, už nebylo složité udělat selekci.

Mluvila jste teď s kolegy o tom, že zařazujete na svůj nový výběr duety, které s vámi nazpívali?
Jenom s Pepíkem Lauferem, s ním se často potkávám, protože spolu vystupujeme v muzikálu Jack Rozparovač. Už dřív jsme doufali, že se tyhle písně někde objeví a pochvalovali jsme si, jak skvělou muziku psal Angelo Michajlov. Pořad Madam a sedm loupežníků byl jednou z mých prvních televizních prací v Praze a tak jsem si řekla, že by bylo fajn, kdyby se písně, které v něm zazněly, dostaly zase k posluchačům. Po více než čtyřiceti letech! To to letí…

Na albu je i duet, který jste nazpívala s Michalem Prokopem; s ním jste – ještě před Petrem Rezkem – často zpívala.
Dokonce jsme si s Michalem spolu založili naši první kapelu. Spolupráce s Michalem byla skvělá, on je moc fajn. Za prvé je to báječný zpěvák, za druhé inteligentní a príma člověk. Tenhle duet je z jednoho ostravského televizního pořadu, vlastně našeho dvojrecitalu. Byla to skvělá práce.

Ostravu asi máte hluboko ve vzpomínkách!
Určitě, to u mě byla alfa a omega všeho. Nejbouřlivější začátky, které mě formovaly. Nejsem „vracecí“ typ, ale na toto období vzpomínám ráda. Když má něco význam nebo je pro vás důležité, uvízne vám to v duši a už to tam zůstane. A ten pocit, že víte, kam sáhnout a navíc cítíte, že se ty věci ani nezaprášily, je báječný. Přitom jejich současný stav může být úplně jiný. Proto také nerada po letech navštěvuji místa, která mi takhle v té duši uvízla.

Což asi platí i o vašem rodném domě v Petřkovicích…
Ano, domov máte v hlavě převázaný mašlí jako něco báječného, něco nádherného. Nerada bych tam najednou nacházela něco jiného. Nechci se připravit o čistotu pohledu na domov. Navíc už tam žijí lidé, kteří taky chtějí mít své soukromí.

A ještě k těm raritám: mimo jiných je tu i tragikomický důkaz komunistické cenzorské blbosti, píseň Benjamin v původní verzi.
Je to tak, Benjamina jsem původně, co se týká výslovnosti, nazpívala jako „benžamena“, ten snímek vznikl pro televizi. Jenže cenzura přišla s tím, že musím zpívat „pěkně česky“ – „benjamín“. Musela jsem tak píseň přezpívat. Bylo to srandovní, ale zase ne tak moc: v době, kdy jsme hráli kolem třiceti koncertů měsíčně, jsme museli najít čas na to, abychom znovu udělali práci, kterou už jsme měli hotovou.

Zpívala jste pak na koncertech „benžamen“ nebo „benjamín“?
Nejdřív „benžamen“, později „benjamín“, aby v tom posluchači neměli zmatek. Ten televizní snímek se nevysílal, v rádiu se hrál „benjamín“.

Vaše nové trojalbum obsahuje i dvě úplné novinky s vašimi texty!
První z nich je píseň Erica Vleminckxe Zítra se zvedne vítr – na ten text jsem se moc těšila. Když jsem ho měla hotový, ještě jsem ho trošku zlidšťovala. Připadal mi hodně těžký, tak jsem si řekla, že bych ho mohla trochu „zpopulárnit“. Udělala jsem tedy dva zásahy, neřeknu kde. Nebyla jsem ráda, že je dělám, ale připadalo mi důležité, aby ta místa neodpuzovala svojí těžkostí, složitostí na vnímání. U té druhé nové písně, jmenuje se Mé dětské svátky, jsem měla text hotový snad během hodiny. Představila jsem si obrázek našich vánoc v Petřkovicích, své rodiče… Ten text odpovídá skutečnosti.

Neuvažovala jste o tom ušetřit si nové písničky na novinkové album?
Ne, protože nevím, kdy novou desku natočím. Bude to tehdy, až dozraje čas, až budu mít pohromadě všechny písničky. Víte, jsem trochu netrpělivý člověk, nepíšu ani nezpívám do šuplíku. Když si řeknu, že něco vznikne, udělám práci a už se těším, že její výsledek uvidím a uslyším. Kdybych měla počkat půlrok nebo rok než vyjde celá deska, asi bych to nevydržela.

Supraphon