V pátek 22. dubna vychází u Supraphonu novinkové album skupiny Gipsy.cz nazvané Desperado. Právě teď je nejpříhodnější chvíle položit několik otázek frontmanovi kapely Radku Bangovi.



Jak vznikalo novinkové album?
Album vznikalo tři roky a každý rok představoval jednu fázi. Právě proto je na albu znát, jak se zvuk vyvíjí z jednoho druhu do jiného. Celé album vznikalo v mém vlastním malém studiu Bangatone, o produkci jsem se postaral zcela sám, konečně.

Je pro vás těžší napsat hudbu nebo text?
Nejtěžší je napsat něco, kdy na to nemá člověk vůbec náladu. Jakmile ale přichází Múza, vše se zdá být jednoduché. Jako by se písnička psala sama, jako bych byl jenom filtr a nechal se ovládat cizí silou.

Jaký je váš vztah k českému rapu?
V podstatě kladný. Dlouho jsem na hip-hopové scéně působil a vím, že vzniklo mnoho opravdu dobrých českých hoperských alb. Dnes je hip-hop jiný a já mu skoro nerozumím. Nic proti němu už nemám, smířil jsem se s tím, jaký teď je, ale nejsem si jistý, jestli bych v něm ještě mohl nebo spíš uměl chodit.

Považujete Gipsy.cz za rapovou skupinu?
Vůbec ne. Jsme world music s prvkama popu, rapu, breakbeatu a dalších stylů. Rozhodně se neprezentujeme jako rapová skupina, to bychom nemohli být tak moc akustičtí.

Jaké publikum chodí na vaše koncerty?
Fanoušci jsou různí, opravdu. Chodí na nás starší, mladší, teenage, hip-hopeři, podivíni, prostě všichni.

První singl je Desperado – vychází text z osobní zkušenosti?
Desperado je osobní výpověď. Říká, že nic není takové, jaké se to na první pohled zdá… V podstatě jsem tím chtěl poukázat na lidské předsudky, jak rychle soudíme někoho, koho vůbec neznáme a jak málo stačí, abychom podlehli vlivu médií. Známe to všichni - politik, co se tváří mile a maže nám med kolem huby, ovšem v pozadí je korupce, lži a podvody… desperado je příběh lidí, jak se mýlíme a jsme sami překvapeni, když to zjistíme.

Která písnička z nového alba je pro Vás tou  největší srdcovkou?
Určitě je to píseň Mlíko a med. Spoustu lidí by se domnívalo, že se jedná o písničku, která vychází z mého dětství, ale jsou na omylu. Je to zkušenost mnoha dětí v naší „krásně ideální“ společnosti, nejde jen o to, že mnoho otců je závislých na alkoholu, ale i o to, jak málo si rodiče všímají svých dětí. Chodíme do práce, život jede na autopilota a dítě najednou vyroste. Kde jsme byli? Najednou je z kluka kriminálník nebo narkoman a my ho viníme, ovšem nemáme na tom my sami obrovský kus viny? Všímali jsme si dost svých dětí? Nebo jsme prostě jen tvrdě pracovali? A co vlastně je v životě tím podstatným…?

Supraphon